„Vaše excelence.“ zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle klenutému stropu vzácné.
„Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
„Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
„Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence.“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
„Kdo?“
„Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
„Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že nim to dítě dal?!“
„No, vlastně ano, vaše excelence.“
„Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely.
Nikým neveden, jen on sám, přešel kolem nich a postavil se vladařovi o ždibec blíž než baron.
„Jasnosti?“
Přihlížející si začali šuškat. Král začal.
„Kde jsou stráže?“
„Co já vím, asi spí. Nejspíš se jim udělalo trochu mdlo.“ procedil mezi zuby zahalenec, aniž by věnoval baronovi jediný pohled. Pokud věnoval, nikdo by to nepoznal.
„K čertu s tebou!“ zavrčel král.
„Prosím?“
„Jak mi vysvětlíš to, co mi před chvílí řekl baron? Že jsi jim prý dovolil unést to dítě, ba jim ho dokonce sám dal?! Je to pravda?“
Ticho.
„Zaprvé, to ty jsi ho unesl a oni si ho vzali zpět a za druhé…“
„Co si to dovoluješ?!“ vyprskl baron.
„Jak to mluvíš s králem, ty kejklíři?! Ty tvoje špinavé triky nikoho…!“ zbytek nedořekl, protože se mu před hlavou zhmotnil napnutý luk se založeným šípem.
„Vypadá snad tohle jako kejklířský trik?“ řekl kovovým hlasem zahalenec. Baron téměř neslyšitelně zapištěl.
„A dost!“ zaburácel král a vstal z křesla.
„Odpovíš mi, nebo tu budeš strašit mé poddané?
„Samozřejmě, že ti odpovím, tvoje… Velikosti. V Echalnské záchranné družině byla i jedna žena. Utkal jsem se s ní…“
„Cha, byli jenom tři a jedna z nich byla žena!“ vyštěkl baron, hned však ztichl, když si všiml, jak se tětiva chvěje.
„Podceňovat ženu je ta nejbláhovější věc, jakou může kdokoli za svůj život udělat.“ začal zahalenec.
„Podceňovat ženu je jako podceňovat bouři. Uděláš to jednou, přijdeš o úrodu, uděláš to podruhé a přijdeš o život!“
Baron stál prkeně na místě a nezmohl se ani na slovo.
„A dál?“ odkašlal si král.
„Měla něco u sebe. Něco, co mi nedovolilo na ni nepřímo zaútočit.“ pokračoval.
„Jak nepřímo?“
„Magií.“ zaševelil zahalenec a pod rouškou se usmál na barona.
„A obyčejnou zbraní?“
„Bez šance. Ne, že bych se nepokusil. Podařilo se mi ji pouze na chvíli ochromit, ale její krystal mi nedovolil sáhnout na ni, ani na to dítě.“
„Zatraceně!“
„Neměj obavy, můj králi. Zítra se bude konat v Avoni svatební ceremonie a já tam mám svého člověka.“
„Opravdu? Výtečně!“ tentokrát se usmál král. Tětiva povolila a luk zmizel. Baron si oddychl.
„Mám ho znovu vzít?“ zeptal se zahalený čaroděj.
„Ne, to v žádném případě. To dítě už nechci.“
„Tedy?“
„Nechci ho živé.“
„Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
„Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
„Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence.“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
„Kdo?“
„Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
„Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že nim to dítě dal?!“
„No, vlastně ano, vaše excelence.“
„Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely.
Nikým neveden, jen on sám, přešel kolem nich a postavil se vladařovi o ždibec blíž než baron.
„Jasnosti?“
Přihlížející si začali šuškat. Král začal.
„Kde jsou stráže?“
„Co já vím, asi spí. Nejspíš se jim udělalo trochu mdlo.“ procedil mezi zuby zahalenec, aniž by věnoval baronovi jediný pohled. Pokud věnoval, nikdo by to nepoznal.
„K čertu s tebou!“ zavrčel král.
„Prosím?“
„Jak mi vysvětlíš to, co mi před chvílí řekl baron? Že jsi jim prý dovolil unést to dítě, ba jim ho dokonce sám dal?! Je to pravda?“
Ticho.
„Zaprvé, to ty jsi ho unesl a oni si ho vzali zpět a za druhé…“
„Co si to dovoluješ?!“ vyprskl baron.
„Jak to mluvíš s králem, ty kejklíři?! Ty tvoje špinavé triky nikoho…!“ zbytek nedořekl, protože se mu před hlavou zhmotnil napnutý luk se založeným šípem.
„Vypadá snad tohle jako kejklířský trik?“ řekl kovovým hlasem zahalenec. Baron téměř neslyšitelně zapištěl.
„A dost!“ zaburácel král a vstal z křesla.
„Odpovíš mi, nebo tu budeš strašit mé poddané?
„Samozřejmě, že ti odpovím, tvoje… Velikosti. V Echalnské záchranné družině byla i jedna žena. Utkal jsem se s ní…“
„Cha, byli jenom tři a jedna z nich byla žena!“ vyštěkl baron, hned však ztichl, když si všiml, jak se tětiva chvěje.
„Podceňovat ženu je ta nejbláhovější věc, jakou může kdokoli za svůj život udělat.“ začal zahalenec.
„Podceňovat ženu je jako podceňovat bouři. Uděláš to jednou, přijdeš o úrodu, uděláš to podruhé a přijdeš o život!“
Baron stál prkeně na místě a nezmohl se ani na slovo.
„A dál?“ odkašlal si král.
„Měla něco u sebe. Něco, co mi nedovolilo na ni nepřímo zaútočit.“ pokračoval.
„Jak nepřímo?“
„Magií.“ zaševelil zahalenec a pod rouškou se usmál na barona.
„A obyčejnou zbraní?“
„Bez šance. Ne, že bych se nepokusil. Podařilo se mi ji pouze na chvíli ochromit, ale její krystal mi nedovolil sáhnout na ni, ani na to dítě.“
„Zatraceně!“
„Neměj obavy, můj králi. Zítra se bude konat v Avoni svatební ceremonie a já tam mám svého člověka.“
„Opravdu? Výtečně!“ tentokrát se usmál král. Tětiva povolila a luk zmizel. Baron si oddychl.
„Mám ho znovu vzít?“ zeptal se zahalený čaroděj.
„Ne, to v žádném případě. To dítě už nechci.“
„Tedy?“
„Nechci ho živé.“
Ze sna ji probudil křik. Vzdálený a přeci blízký. Nera si protřela víčka a instinktivně sáhla po krystalu. Nenahmatala ho. Chladný krystal ji zmizel z krku.
Vyskočila z postele, když v tom se ozval další výkřik a pak ticho. Rychle přes sebe přehodila plášť a vyběhla na chodbu. Několik jezdců rozrazilo dveře a vyvalilo se s bojovým pokřikem. Zastavili se s pohledy na polonahé Neře.
„To ty jsi křičela?“ zeptal se omámeně jeden z nich.
„Ne, já ne.“ odpověděla stejně omámená Nera.
Najednou se otevřeli další dveře. Lysion si zrovna natahoval kalhoty. V jedné ruce svíral meč a v druhé černý opasek.
„Ke králi!“ zaburácel a rozběhl se chodbou. Ze stejného pokoje pak vyběhla zcela nahá Manér, zakrývajíc si tělo pouze tenkým průsvitným prostěradlem. Od Jezdců se dočkala mručivého uznání.
„Na co čekáte?! Hněte sebou!“ zasyčela a zmizela v temné chodbě. Zbytek Jezdců ji následoval.
„Lysiano!“ zabručel Baries a podal jí meč. Nera ho vzala a vyrazila kupředu.
Neběžela dlouho. Před ní se vytvořila zátarasa z lidí, ve které stáli i Jezdci.
„Uhněte!“ vykřikl Baries a začal se drát davem. Nera šla těsně za ním. Jakmile se ocitla vpředu, naskytl se jí zvláštní pohled.
Uprostřed schodišťové haly stál maršál Vejtaha, v ruce zkrvavený kord a ve tváři pološílený výraz.
Ze tmy okolo se zčistajasna vynořila šamanka Manér a cosi nesrozumitelného zamumlala. Sklo ve vyvýšených oknech prasklo a dovnitř se vehnal studený vítr. Šamance zavlály vlasy a prostěradlo, které měla obtočené kolem sebe, ji odkrylo a zahalilo Vejtahu od hlavy až k patě. Maršál se začal zmítat.
Teď se ze tmy vynořil Lysion a povalil ho na zem. Pevným sevřením ho donutil odhodit kord, který letěl přes halu a přistál až na schodišti. Na prostěradle se objevila rudá skvrna. Lysion odkryl povlak a odhalil maršála všem okolo. Jeho obličej byl bledý a zkřivený bolestí umírajícího. Vejtaha ztěžka zvedl ruku a zachrčel.
„Královna!“
Víc nebylo třeba. Nera proběhla kolem šamanky a čapla za rukáv jednu z vyděšených služebných.
„Zaveď mne ke králi! Hned!“ zavelela. Služebná se zavrtěla, ale poslechla. Několik Jezdců je následovalo. Byl mezi nimi i Medvěd Baries, který je dohnal a předběhl.
„Půjdu první!“ řekl odhodlaně a v běhu rozrazil dveře.
V ložnici byla tma. Baries převzal od služebné svícen a vstoupil dovnitř.
Pohled na Vesiara v kaluži krve vyrazil bojovnici dech. Kus opodál u dětské kolébky stál čaroděj Artyl. Držel Zamivu pod krkem a v ruce třímal zkrvavený nůž. Čaroděj Zamivu pustil a ta padla k zemi. Baries přeskočil Vesiara a hbitě zaútočil. Jeho tvrdé klouby však narazili na odpor. Artyl vyvolal zakletí.
V tom vtrhl do místnosti Lysion. Obešel Neru, která teď pomáhala vstát Vesiarovi a tasil před sebou meč. Mezitím zmatený Baries mlátil do vzduchu hlava nehlava. Ať dělal, co dělal, za bohyně se nemohl trefit.
Zrovna když se Artyl s vážným výrazem a rozpřaženýma rukama soustředil na další kletbu, Lysion sekl. Čarodějova ruka mu spadla přímo pod nohy. Nera vykřikla. Bojovník udeřil znovu, tentokrát ale pěstí. Překvapený čaroděj zavyl a vyplivl krev i s několika svými zuby. Další rána ho omráčila.
Všichni kolem jen nevěřícně zírali na tu spoušť. Nesiarovi se konečně Neřinou pomocí podařilo vstát, ovšem jen s obtížemi se pak dokázal udržet na nohou.
„Pomozte jí někdo! Prosím, Manér!“ zahulákal se slzami v očích, které se soustředily jen Zamivu.
„Je mi to líto, Vesiare, ale té už nikdo nepomůže.“ zašeptal Lysion skloněný nad bezvládným tělem.
„Ne, to není pravda!“ zaskučel Vesiar.
„Nemůže být…!“
„Zemřela při obraně vašeho syna. Nebýt jí, zmařil by i život prince Nesiara.“
Zpráva o vraždě Echalnské princezny se roznesla rychle a nebylo divu, že na druhý den bylo vše vzhůru nohama. Truchlící Vesiar, kterého neustále konejšila Nera, na základě pod Lysionovým nátlakem vypovídajícího Artyla, vydal dekret vyhlašující válku s Kalmyrisem a zavázal se bohyním, že se pomstí skutečnému vrahovi. Ne Artylovi, ale samotnému vládci Kalmyrisu.
Lysion se zavázal chránit malého prince svým tělem a to alespoň do té doby, než doroste k dospělosti. Manér se povedlo zachránit svými léčitelskými schopnosti maršála Vejtahu a díky jeho výpovědi se zjistilo, že byl jako oběť těžce zraněn při obraně krále Vesiara, kdy ho Artyl probodl magií vytvořeným kordem.
Král Azmiv se stejnou mírou truchlení předal trůn svému synovci Mariisovi a spolu s Mazmevem odjeli na tři měsíce do Lunarijských lázní v Měsíčním městě.
Generál Eretrov Gasal spolu s Lysionem a Bariesem se stali hlavními přísedícími v králově radě, ve které mimo ně zasedala už dvacet let stále svěží Dalhirionská šamanka Manér. Nyní se však rozhodla Lunárii opustit a vrátit se do své rodné země.
Když po týdnu konečně vystřízlivěla kněžna Harvé, konal se pohřeb.
„Škoda, že jsi svou matku nestihl poznat.“ říkal si s Nesiarem v náručí král Vesiar.
„Byla to… Je to výjimečná žena.“
Lysion se zavázal chránit malého prince svým tělem a to alespoň do té doby, než doroste k dospělosti. Manér se povedlo zachránit svými léčitelskými schopnosti maršála Vejtahu a díky jeho výpovědi se zjistilo, že byl jako oběť těžce zraněn při obraně krále Vesiara, kdy ho Artyl probodl magií vytvořeným kordem.
Král Azmiv se stejnou mírou truchlení předal trůn svému synovci Mariisovi a spolu s Mazmevem odjeli na tři měsíce do Lunarijských lázní v Měsíčním městě.
Generál Eretrov Gasal spolu s Lysionem a Bariesem se stali hlavními přísedícími v králově radě, ve které mimo ně zasedala už dvacet let stále svěží Dalhirionská šamanka Manér. Nyní se však rozhodla Lunárii opustit a vrátit se do své rodné země.
Když po týdnu konečně vystřízlivěla kněžna Harvé, konal se pohřeb.
„Škoda, že jsi svou matku nestihl poznat.“ říkal si s Nesiarem v náručí král Vesiar.
„Byla to… Je to výjimečná žena.“
Žádné komentáře:
Okomentovat