sobota 22. dubna 2017

Alfréd, práce snů

   „Znáte takový ten příšerný pocit, jako když padáte do propasti a těsně před dopadem se probudíte ve své posteli? S trochou štěstí vedle vás někdo leží, znáte to. No…, tak v mém případě jsem se probudil doslova upoután na lůžko. Ehm… pro případ, že by tento záznam poslouchal někdo z mých budoucích… potomků, nic se mi nestalo a všechno jsem si s nimi vyřídil. Není třeba se mstít, ano…?“

   Další probuzení do dalšího zářného dne. Možná jen opět zářivky, pomyslel si Alfréd, nebylo by to prvně. Pokusil se zvednout ruce ale shodil při tom něco na zem. Ozvalo se plechové zacinkání a polekané vydechnutí.
   „Alfréde, jste vzhůru?“ promluvil rozespalý hlas.
„To je dobře. Můžete se hýbat? Dokážete slézt z toho stolu?“
   „Kéž by. Nemůžu otevřít oči.“
   „Tak je neotevírejte, Alfréde. Stačí, když zvednete víčka. Tak jako když… no však víte, jak se to dělá!“

pondělí 17. dubna 2017

Ztracenej případ (1/3)

   Dneska jsem toho teda moc neudělal. Celou dobu jsem se cítil, jako bych ryl rypákem v zemi, což jsem ve své podstatě taky dělal. Snažil jsem se vyčmuchat nějaký informace, ale místo toho jsem jen narazil na amatérskou várnu pervitinu, punčovaný alkohol a několik laciných děvek, kterým jsem musel samozřejmě okamžitě nasadit železa.
   Zatraceně, od té doby, co mám na starost tenhle případ, to jde se mnou z kopce. A ne jen se mnou. Všichni z kanclu jsou jak na práškách, ale alespoň je vidět, že se tomu snaží přijít na kloub. Já se teda snažím.

středa 12. dubna 2017

Dívka, květ a život

   Na dlaň se jí snesl květ. Byl modrý, jen okraje okvětních lístků byly nažloutlé. Uprostřed, tam, kde to každá včelka má nejraději, bylo černo.
   Zadívala se na kvítek a zamyslela se nad tím, kde se tu vzal. Z jakého stromu přiletěl?
   Prsty opatrně sevřely květ a zmizely ve vlasech. Vítr je rozčeřil, stejně tak jako její šaty. Zavlály nad vysokou trávou a pomalu se opět snesly ke kolenou. Kdo ví, kam ji zanesou tentokrát.
   Louka setá tisíci žlutých a oranžových květů ožívala pod prosbou dorážejícího větříku jako moře s bijícími vlnami.

úterý 4. dubna 2017

Báseň bez konce

…a očividně i bez začátku.

Bylo nebylo

Bylo nebylo
Jednoho krásného večera
Chtělo se mi zpívat
Ba u toho ale nebyla

Pak v myšlenku slét
Ó né to pocit byl
A s nádherným hlasem
Jsem o ní snil

Chtěla bys mou ruku ?
Jazykem každý jiný
Cítíš to co já ?
Mě zbyly už jen rýmy

A sním dál
Přestat zatěžko mi je
Rozloučit směšně jak
Když mě celá polije

Věříš v to co bych já mohl ?
Jednou dvakrát mnohem víc
Miluju ach přeskočil jsem
A stejně až moc myslím sic