středa 10. dubna 2019

Byla to chvíle

Ze sladké se stala kyselá
z chmurné se stala veselá

černá litera vzešla z popela
kde tak dlouho němě dřepěla

pro inkoust se trpce smála
když na listech si pera hrála

příběhy a dojmy z tuše
odrazem pisálkovi duše

derou se na povrch jak tráva
když na listech si pera hrála


Po nějaké době inkoust bledne
asi bych měl psát spíš ve dne

sobota 4. srpna 2018

Jistota

Jistota je luxus, který si mnozí nedovedou ani představit. S jistotou mohu tvrdit, že jim chybí představivost.

pondělí 30. července 2018

Barvy

I bolest má svou barvu
rudá krev
zelená pravdě
a modrá za lásku
srdce na provázku

pondělí 23. července 2018

Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,
studu háv, obnažený nepomine,
světlo města rozvíří ti bol,
vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,
neb není jiné myšlenky než té,
co připomíná chvíle radostné,
kdy běhali jste bosi trávou polonazí
a tváře ruměnkové od popelavých sazí
smíchem káceli jste temné lesy,
tvořili zámky lásky v srdcích kdesi
přátelství, rána se zahojí,
ale šrám se zůstat nebojí

neděle 22. dubna 2018

Co se stalo?

Byla jsi jen dívka,
jedna z mnoha běžných vět.
Nevím, co se stalo,
ale teď jsi pro mě svět.

čtvrtek 5. dubna 2018

Patnácté patro

   Nikdy nedokončím svou práci. A proč bych to taky dělal? Vždycky je zkásnu předem, takže pak stačí jen chvilku sledovat zakázku a pak se vypařit. Oni nic nezmůžou. To, co dělám, není tak úplně legální. No, řekněme, že nájemný vrah není někdo, na koho si můžete stěžovat u policie, když vám sebere prachy a zmizí. Mohlo by se taky stát, že sami půjdete do basy.
   Když už jsem to udělal podesáté, došlo mi, že to bude naposledy. Má reputace se zhoršuje každým dnem. Za poslední rok čtyři nedokončené avšak plně uhrazené zakázky. To nikdo na černém trhu nepřejde pohledem jen tak, takže se musím připravit na nejhorší. Ti lidi, kteří si mě najmuli, nemají nejmenší problém si najmout někoho dalšího. Možná někoho lepšího, s lepší vybavením a pověstí.
   Nastoupil jsem do výtahu a stiskl tlačítko s ošoupaným číslem patnáct. Výtah se rozjel. V sedmém patře se zastavil a dovnitř vešla jakási žena v košili, saku a kufříkem v ruce.
   Na tuhle pitomou funkci výtahů jsem zapomněl. Potřebuju se dostat do nejvyššího patra a nechci, aby mě tam někdo viděl vstupovat. Tlačítko s číslem patnáct stále svítí, ale ona je příliš zabraná do svého telefonu, než aby si toho všimla.
   V patnáctém patře nikdo nežije. Minulý rok se začalo s rekonstrukcí, ale kvůli potížím s úřady se toho zanechalo a teď je celé patro úplně opuštěné. Alespoň, že výtah tam pořád jezdí a já se mám kde ukrýt před světem.
   Už tam skoro jsme. Právě poblikává tlačítko s číslem jedenáct. Kdy už ta ženská konečně vystoupí? Příliš pozdě jsem si uvědomil, že si ani nezvolila své patro. Nevím přesně, co to bylo za zbraň, kterou mi olízla spánek, ale vím, že voněla hezky. Nebo to byl její parfém?
   Ve výtahu zazvonilo a dveře se otevřely do rozestavěného patnáctého patra. Trhavým gestem mi naznačila, že mám vystoupit. Bylo tam chladno. Vetšina oken chyběla a zdi mezi jednotlivými místnostmi také nebyly úplně vcelku. Otočil jsem se k ní a jemně se usmál do hlavně.
   „Takže… hádám, že jste už dostala zaplaceno?“

úterý 27. března 2018

Přespříliš

Občas se mi zdává skvěle
šklebíš se tak neotřele
původní ten hlasu tón
zazněl první a zní vřele

Sem tam se mi pozdá víc
vidím v tobě víc než nic
slýchám někdy smíchu tón
když spatřím, uchvátí mě hic

Vlahem blahý k nepoznání
Usmívám se? Nemám zdání!
Zkroucené rty, suchý tón
dívám se však jenom na ni

Že děje se to stále víc?
Miluji až přespříliš!