úterý 20. června 2017

Rytíř a lovec



Stříbrné hledí se zalesklo na slunci. Těžká kopyta zadupala a rozvířila prach na cestě. Chtěla vyrazit. Pancířem chráněná postava kopla bílého koně do slabin a tasila meč. Kůň se vzepjal. Na sklonku nejvyššího napětí rytíř mávl mečem a vyrazil s koněm kupředu.
Naproti němu jsem stál já, jeho nepřítel. Stačila mi jedna střela. Ozvalo se zapraskání energie a tlumená rána. Rytíř se pohnul v sedle, kulka mu proletěla lesklým kyrysem a očividně i hrudním košem. Sesul se ze sedla a spadl do prachu. Kůň vyskočil a odběhl pryč. Už jsem ho nespatřil. To, co jsem viděl moc dobře, bylo bolestivé utrpení skučícího rytíře.
Schoval jsem pušku a přistoupil k němu. Sklonil jsem se a sundal mu přilbici. Byla to žena. Obličejem zkřiveným bolestí připomínala ženu při porodu. Vzal jsem do ruky meč, který upustila. Nenechal jsem jí trpět dlouho. Pozvedl jej nad tělem a zprudka bodl do místa, které by správně měla chránit přilbice. Tu jsem teď ale držel já v druhé ruce. Skučení ustalo. Z její tváře by už nikdo nepoznal, zda-li to byla žena, či muž.
Podíval jsem se na hodinky. Čísla patnáct a dvacet pět svítily rudě na displeji. Je nejvyšší čas se vrátit. Kromě přesného času hodinky ukazovaly i datum. Dnes je dvacátého června roku osm set třicet dva. Hodinky se rozblikaly a svět kolem se začal točit.
Upadl jsem a přistál na tvrdé podlaze. Otočil jsem se na bok. Vedle mě bylo křeslo a na druhé straně rozlehlá skleněná vitrína plná nejrůznějších relikvií. Vstal jsem a v rukou stále držíc meč a přilbici se vydal ke sklu. Pomocí datového kódu a svých hodinek jsem otevřel dveře vitríny u předem připraveného místa. Posunul jsem si pušku na zádech a potěžkal si své trofeje. Mnohem lepší pocit, než držet v ruce roh bílého nosorožce, nebo jednorožce, usmál jsem se.
Vložil jsem meč a přilbici na připravená místa a zamkl vitrínu. Posadil jsem se do křesla. Nádherný pohled. Mé hodinky opět zablikaly a na displeji se objevilo číslo dva tisíce třicet dva. Začal jsem nad tím přemýšlet. Proč mám z toho tak dobrý pocit? Ne, o to přeci nejde. Zajímalo by mě, co mě těší víc, ta sbírka nebo to zabíjení. Dokázal bych se na to dívat hodiny. Jak ta rudá načernalá tekutina kape z čepele… miluju to.

úterý 6. června 2017

Dospívání

Seděl jsem se svým nejlepším přítelem na okraji kamenné zídky a pozoroval jsem zapadající slunce. Musím vám povědět, byla to pekelná nuda. Můj přítel se mlčky zvedl a obrátil se k slunci zády. V ruce ještě pořád svíral plyšového králíka a já v tu chvíli mohl s jistotou říci, že párty ještě neskončila. Vstal jsem a následoval ho. Teplo zalilo celé mé tělo a já se blaženě pousmál. Alespoň tento příjemný pocit si chci zapamatovat. Jak dlouho tu asi ještě zůstanu?
Věděl jsem, že nepotrvá dlouho a můj přítel na mne zapomene. Vypařím se mu z hlavy. Přestane na mne věřit. Tak jak se to stává v období, kdy děti začnou chodit do školy. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbí. Jenže co s tím nadělám? Chtěl bych tu strávit víc času, ohřát se na slunci trochu déle. Žít.
Od té doby, co jsem se narodil, bylo mým cílem dělat mu společnost. Být mu kamarádem a podporou, kterou každá lidská bytost tolik potřebuje. Zvlášť tito malí človíčci. No, abych byl upřímný, taky nejsem zrovna velikán. Jsem sotva o půl hlavy vyšší než můj přítel. Ale co, na tom nezáleží. Teď už záleží jenom na tom, co s námi bude dál. Co bude dál se mnou.
Na konci léta můj přítel nastupuje do prvního ročníku základní školy. Já tam s ním jít nemůžu. Nevadí. Slíbil jsem mu, že na něj počkám před vchodem, než bude moci odejít. Ale to bude až za dlouho. Mezitím nás čeká dlouhé léto, které si chci patřičně užít. Ale hlavně budu žít. Protože můj cíl se mění. Počínaje dneškem se budu snažit ze všech sil, abych přežil následující období. Tomuto období se neříká jinak než dospívání.