Experiment E270116

   Obsah příspěvku je dle paragrafu dvacet 3 odstavce 18.b druhého článku zákona o uchovávání

Princ Nesiar, část VI.

   Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo.
   Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
   „Kdo jsi a proč mi zabíjíš podřízené?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
   „Jdu si pro Nesiara.“

Páteční myšlenka

   Žiju životem snílka a mé myšlenky bloudí po fantastkních stezkách daleko za hranicemi opravdového světa. Nechci být probuzen, ale zároveň po tom toužím. Potrebuju múzu, která by mi otevřela oči a svým hlasem udržela na vyvážené hranici mého vědomí. Je to tak složité?
   Nechci být považován za kukačku s peřím smočeným v inkoustu, naopak rád bych se stal čápem přinášející uzlíček radosti k mnoha dvířkám. A to proto, že ty mé jsou dokořán, jen čekají na spravného zloděje, který bude mít odvahu pochopit, co opravdu jsem.
   Jak toho všeho mohu dosáhnout bez lásky? Odpověď je jasná jako písmo v mém srdci. Ale jedna otázka stále zbývá nezodpovězena.
   Kdo bude mou můzou?

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Můj sen

Toužím ráno probudit se do studeného léta,

vítr blouzní po mých listech a životem jen vzkvétá,

však touha má jde ještě dál, pro mne stále blíž,

chci jen ukázat svou stopu, zdali pak mne uvidíš?

Kdysi nevěděl jsem o čem v srdci sním,

dnes už jsem jistý a tichým zavytím,

dát všem alespoň kapičku mých slz a svůj vlas,

nechat své řádky řvát a pak jen ztišit hlas.

Neboť pevně, co v hlavě nosím od brzkého rána 

je čistá touha zvolat světem, zpívat jako vrána,

vyrýt rýhu v tvrdou skálu, kde další léta pustly

a bude navždy připomínat, jak z mých rukou rostly.