úterý 6. června 2017

Dospívání

Seděl jsem se svým nejlepším přítelem na okraji kamenné zídky a pozoroval jsem zapadající slunce. Musím vám povědět, byla to pekelná nuda. Můj přítel se mlčky zvedl a obrátil se k slunci zády. V ruce ještě pořád svíral plyšového králíka a já v tu chvíli mohl s jistotou říci, že párty ještě neskončila. Vstal jsem a následoval ho. Teplo zalilo celé mé tělo a já se blaženě pousmál. Alespoň tento příjemný pocit si chci zapamatovat. Jak dlouho tu asi ještě zůstanu?
Věděl jsem, že nepotrvá dlouho a můj přítel na mne zapomene. Vypařím se mu z hlavy. Přestane na mne věřit. Tak jak se to stává v období, kdy děti začnou chodit do školy. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbí. Jenže co s tím nadělám? Chtěl bych tu strávit víc času, ohřát se na slunci trochu déle. Žít.
Od té doby, co jsem se narodil, bylo mým cílem dělat mu společnost. Být mu kamarádem a podporou, kterou každá lidská bytost tolik potřebuje. Zvlášť tito malí človíčci. No, abych byl upřímný, taky nejsem zrovna velikán. Jsem sotva o půl hlavy vyšší než můj přítel. Ale co, na tom nezáleží. Teď už záleží jenom na tom, co s námi bude dál. Co bude dál se mnou.
Na konci léta můj přítel nastupuje do prvního ročníku základní školy. Já tam s ním jít nemůžu. Nevadí. Slíbil jsem mu, že na něj počkám před vchodem, než bude moci odejít. Ale to bude až za dlouho. Mezitím nás čeká dlouhé léto, které si chci patřičně užít. Ale hlavně budu žít. Protože můj cíl se mění. Počínaje dneškem se budu snažit ze všech sil, abych přežil následující období. Tomuto období se neříká jinak než dospívání.


Jak už to tak bývá, kšandy jsem vyměnil za tepláky a o pár roků později za džíny. Černé, bohudík. Ta barva mě naplňuje jakýmsi optimismem nad následujícím obdobím. Není to tím, že bych si v nich připadal jako rebel ale v mém věku a s tím modrým tričkem s obrázkem vysmátého šimpanze je mi taky trochu do smíchu. Předevčírem můj přítel oslavil desáté narozeniny a to znamená jediné. Měl bych si gratulovat. Přežil jsem celých deset let. To na někoho mého formátu a stupně vysněnosti celkem dobrý výkon. Doufám tedy, že mi to vydrží ještě dlouho.
Jednoho večera jsme s mým přítelem seděli u něj v pokojíku na koberci a hráli šachy. Samozřejmě jsem ho musel téměř pokaždé nechat vyhrát. Jednou jsem to neuhrál a padla remíza. No co, snažil jsem se. Bohužel jsem v některých případech až neobvykle chytrý. To mi právě vždy přišlo zvláštní. Já, jako výtvor Jeho fantastkního smýšlení bych snad měl být stejně chytrý jako on, tak proč se mi zdá, že jsem v tomto domě jediný, kdo opravdu umí hrát šachy?
Jednou jsem se je pokusil hrát s otcem mého přítele. Když se vracel v pátek večer z hospody a byl natolik v náladě, že mě pozdravil, když jsme se potkali na chodbě. Něco takového jsem nemohl čekat ani ve snu, a tak mě to pořádně překvapilo. Nikdo kromě mého přítele a jeho kamarádů kdysi ve školce na mě nikdy nepromluvil. Po krátké konverzaci se mi ho podařilo přemluvit, aby si se mnou zahrál jednu partičku. Trvalo mi sotva tři minuty, než jsem ho dostal do matu. Jemu zase trvalo další dvě minuty, než usnul.

Dveře do pokoje se potichu otevřely a dovnitř nakoukla Jeho matka. Zeptala se, jestli můj přítel hodlá zůstat vzhůru ještě dlouho.
„Ale né, jen dohrajem...dohraju a jdu spát.“
Jakmile to řekl, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku.
„Tak dobře. Nezapomeň si ještě vyčistit zuby, než vlezeš do postele, ano?“
„No jo. A může tady Tobiáš spát?“
„Tobiáš? Jaký Tobiáš?“ divila se matka, „Žádného Tobiáše si nepamatuju. Jak se jmenuje jeho maminka?“
„Ale mami, tenhle Tobiáš,“ řekl můj přítel a ukázal na mě. V tu chvíli se mi docela ulevilo. Jeho matka se na mě podívala, ale ve tváři se jí zračila nechápavost. Najednou zvedla obočí a vydechla.
„A… Áha, tenhle… tenhle Tobiáš. No dobře, asi… asi může.“ Její pohled mě minul, to mi bylo jasné hned, jak se podívala mým směrem. Popřála nám dobrou noc a zavřela za sebou dveře. Bylo to zvláštní. Ne to, jak se tvářila jeho matka. To bylo celkem pochopitelné, když se jí její desetiletý syn zeptá na něco takového. Zvláštní bylo to, že můj přítel dostal potřebu se vůbec zeptat. Za tu dobu, co s ním žiji, se ještě nestalo, že by se někoho ze svých rodičů zeptal, jestli tu můžu strávit noc. Jakákoli odpověď by z jejich úst přišla, nic by to nezměnilo. Zůstal bych tu tak jako tak. To bylo na tom to divné.

Uběhlo několik dalších let a já jsem modré tričko s šimpanzem vyměnil za šedivou mikinu. Ne, že by to byl zrovna můj styl, ale musel jsem se vždy podvolit fantazii mého přítele. Takový byl on a tím pádem jsem takový musel být i já. Rostl jsem, když rostl on. Chodil jsem ven pouze, když šel ven on a dokonce i spát jsem chodil, jen když on už byl připraven jít taky. Jakmile však usnul, měl jsem volnou ruku. Mohl jsem si chodit, kam se mi zalíbilo. Jeho oči byly zavřené a nejspíš se mu něco zdálo. Já však v jeho očích už nebyl.
Dotáhl jsem to daleko, říkal jsem si vždy, když můj přítel zavřel oči a upadl do říše snů. V jeho patnácti letech bylo opravdu ojedinělé mít kamaráda takových rozměrů, jako jsem byl já. Neznám nikoho a ani jsem o nikom dalším neslyšel, kdo by měl svého vysněného kamaráda pořád v hlavě a pořád stejně živého i do těchto raných let dospívání. Jednou se to ale stát musí. Vím, že to nepotrvá věčně, ačkoli bych si to moc přál. Takhle to v lidském životě chodí. Postupem času, jak dítě přejde do období puberty se z něj vytrácí většina fantazie a uvěřitelnost takových, jako jsem já, pomalu ale jistě mizí. Takových, jako je můj přítel, je na světě málo. Ale jsou tu. Kreativní a plní fantazie, dospělí, kteří přes veškerou snahu a vliv ostatních zůstaly navždy dětmi.

Nastala změna. Můj přítel se vydal na pohovor do nové práce. Měl by to zvládnout, přece ale jen půjdu s ním. Podpora od kamarádů se vždy hodí. Zvlášť, když už jich moc nemáte. Poté, co mu „doktoři přes mozek„ diagnostikovali schizofrenii, se můj přítel doslova odloučil od světa. Tušil, že něco není v pořádku a potřeboval oddych a tiché místo na přemýšlení. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem ho přesvědčil, aby mě vzal na ten dlouhý pobyt na horách s sebou. Byli jsme jako bratři. Nedalo se jinak. Stejně by se mě asi nezbavil, ani kdyby odjel na Antarktidu. Ovšem nezdálo se, že by mu to příliš vadilo. Tak jsem jel s ním.

My dva jsme si byli podobní, hodně podobní. On byl já. Já byl on. Byly jsme my a přeci dva. Na tom také nezáleželo. V jeho mysli jsem byl takový, jak si mně vysnil. Odrážel jsem jeho vlastní osobnost a sám jsem se mu přizpůsoboval tak, jak jsem se přizpůsoboval okolí. Rostli a vyvíjeli jsme se spolu a přeci každý zvlášť.

Jedeme metrem. Můj přítel si sedl na sedačku a já jsem zůstal stát, držím se visacího držáku a přemítám o tom, co bude dál. On dostane práci, bude mít méně času a já taky. Můj čas tady se značně zkrátí. Nemůžu být tam, kde bude on a ani tam, kde on nebude. Budu muset zmizet. Trávit s ním pouze večery a volné víkendy. Co když si naplánuje něco jiného? Najde si přítelkyni, nové kamarády, má funkce pak přestane mít význam. Budu tu už jen já a můj další cíl, přežít. Bude se mi stýskat.
Metro se po další zastávce opět rozjelo. Můj přítel má na sobě černé sako. I já jsem se na dnešek vyhákl. Mám na sobě skoro to samé, ale nevzal jsem si kravatu. Nemůžu být vázán. Mám pouze jediné pouto a to ke svému příteli.
Přede mnou sedí jakési děvčátko. Odhadem bych jí zařadil mezi rané období v mateřské školce. Dívá se z okna a očima kmitá při pozorování blikajících světel venku. Je znát, že jí to fascinuje. Dětská duše, dětská mysl, taková už ta mého přítele nikdy nebude.
Děvčátko se zavrtí na svém sedadle a otočí se na mě. Nejistě uhýbám pohledem. Vždy mě rozruší, když se přese mne někdo podívá. Je to nepříjemný pocit. Jako by mi viděli až do žaludku. Očima párajíc mou duši, duši mého přítele.
„Jak se jmenujete?“
Otočil jsem se na druhou stranu. Byl jsem zvědavý, co jí ten druhý odpoví. Za mnou seděla starší paní. Četla si v novinách a nevnímala. Podíval jsem se zpátky na děvčátko.
„Jak se jmenujete?“ zopakovala s úsměvem trochu zašklebená, ale veselá tvář. Mluvila snad na mě?
„Nevím,“ zkusil jsem. Třeba se stařenka ještě ozve.
„Jak to? Každý se nějak jmenuje. Vy si to nepamatujete?“
Tak přeci jen, usmál jsem se.
„Hádej. Jaké si myslíš, že je moje jméno?“
Děvčátko se zamyslelo. Ukazováček si položila na rty a zakoulela očima.
„Viktor?“
„Myslíš?“
„Ne? Tak Filip, nebo Honza!“
„Tak jak tedy?“ zasmál jsem se.
„Já nevím,“ pískla, „vzdávám se. Řekni, řekni!“
Žena stojící po jejím boku, která do teď zírala do mobilního telefonu, ji okřikla, ať nehuláká. Zřejmě její matka, podle podoby. Dřepl jsem si k děvčeti a přidržel jsem se kovové tyče coby držadla.
„Jak bys mě pojmenovala?“
„Tobiáš!“ odpověděla.
  „Zvláštní, takhle jsem byl pojmenován i před tím. No tak jsem Tobiáš. A co tvoje jméno, co?“
V tom se vůz zastavil a otevřely se dveře. Nikdo nevystupoval. Podíval jsem se na informační tabuli uvnitř a polekal se. Tato stanice byla o celé dvě zastávky dál, než jsme měli vystupovat. Otočil jsem se za sebe. Byl pryč. Můj přítel byl pryč. Odešel, když jsem mluvil s tou malou holčičkou. Odešel beze mne. Nezaklepal mi na rameno ani na mne nezavolal. Zapomněl mne tu. Zapomněl na mě.

Otočil jsem se zpátky k děvčátku. Byla tady jediná, která ve mne věřila. Jediná, která mne viděla. Jediná, která mi dala šanci přežít dospívání.

Žádné komentáře:

Okomentovat