Někteří, když si v hlavě uvědomí, že jde vše do kopru a všechno je ztraceno, začnou plakat. Obklopí je beznaděj a tíha vlastních myšlenek. Jediné, co jim zbyvá, je síla okamžiku. A v tento okamžik se v nás začne tvořit štěstí. Protože nám to dělá dobře.
Živíme se na cizím utrpení a neštěstí. Milujeme slzy. Slzy smutku jsou pro nás slzy rozkoše. Pláč, křik, strach, nenávist, zklamání. To vše je naším chlebem. Pohled na ně, jak se trápí, na to, jak je to bolí, je naší solí. A vy… vy jste naši chlebodárci. Tak mi prosím dopřej alespoň kapku.
Moje vlastní příběhy, povídky, myšlenky a trocha poezie k tomu. Protože kdo jsme, když ne příběhy, které sami sobě vyprávíme?
středa 17. května 2017
Parazitem
sobota 6. května 2017
Jablečný koláč
Když se Ivana brzy ráno probudila, mohlo být tak kolem sedmé hodiny. Probudila se se zjištěním, že má neodolatelnou chuť na jablečný koláč.
Podívala se do ledničky, ale nic kromě konzervy rozjedených sardinek, sklenice domácí meruňkové marmelády a zbytku zakysané smetany tam nenašla. Řekla si tedy, že si jeden takový koláč může sama upéct. Uvědomila si však, že doma nemá příslušné ingredience a že její chuť na koláč musí být ukojena, co nejdříve. S hlasitým prásk vyběhla ze dveří a zamířila do cukrárny.
Cukrárna byla zavřená. Proč? Protože byla neděle.
Ivana vzdychla a na jablečný koláč jí přešla chuť.
Dialog
„Jsi to ty?“
„Ano jsem. Teda, aspoň myslím…“
„Ty nevíš?“
„Ale vím. Jenže nevím, co víš ty.“
„Co vím já? Co já vím, co vím?“
„Ty nevíš?“
„Co nevím?“
„Kdo jsem? Ty nevíš, kdo jsem?“
„Vím, kdo jsi. Ty jsi ten… ten…“
„Kdo? Takže ty to vážně nevíš! Chachá!“
„Hmm, kdybych to věděl, tak bych se tě snad na to neptal, ne?“
„No a chceš to vědět?“
„Jasně, že jo. To bych se tě přeci neptal, kdyby ne!“
„Tak já ti to řeknu, až to budu vědět.“
„Ty to nevíš?“
„Nevím, no. Kdo vlastně jsem. A kdo jsme my?“