Mohlo by snad?

Jak je dlouhá tahle stěna?

rozohněná ve mně vřela

Jak se dostat přes oktávu?

zahalenou v nočním hávu

Jak vyzpívat tvoje tóny?

uvězněné, chladné zóny

Mohlo by snad srdce mé

bíti z lásky bezedné?

Mohla by snad duše má

číst ta slova toužebná?

Mohla by snad klidná mysl

změnit chaos v čistý smysl?

Mohl bych zastavit čas?

slyšet znovu sladký hlas

lásky, která proudí tělem,

duší, srdcem a mým perem

Bych ti napsal báseň sladkou

se vším všudy, jen ne s láskou

Stíny

Stíny šedivé se plazí kolem sila

Plní hvězdný prostor, kéžby tady byla

Protože se stmívá velká černá díra

spí šumí a do sila se dívá

Celá celistvá se směje do obzoru

Celá potemněla zahalená vzdoru

Stmívá celá okatá černá pověrčivá

kéž by tady byla, moje milá víla

Skáče po peřinách, jak pták z oblak se dívá

dívá se po nás všech, jak se opět stmívá

V dálce slyší zvony hlasité a štěkot psů

Tíží jí čerstvý spánek a neúkladnost snů

Není to jisté, že nebyla by jiná

Já však jinou nechci, to mě hrůza jímá

Milovat se v nebi, kde světlo září vzhůru,
pokaď bledá líce mohou dosud vzplát
nebeským plamenem se na vše podívat

a ctnosti se uklánět neb vždy mě bude hřát

Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar

Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.

Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

Iksypsilon

   Poté, co lidstvo pomocí genetického inženýrství objevilo klíč k věčnému mládí, evoluce byla zcela znepodstatněna a sám člověk se přestal vyvíjet. Základní živočišné pudy byly nahrazeny vyšším druhem rozumu a antipatie. Muži a ženy se od sebe odloučili a vytvořili si dvě zcela odlišné společenství a s tím tedy dva odlišné světy. Jediné, co zůstalo, byly ambice, které se díky téměř neohrožené budoucnosti jedince staly prioritou a od základů změnily dosavadní způsob života na Zemi.

   „Víš, co to znamená?“ Gert právě dotáhla poslední matici a zadívala se na kovovou hranu proti světlu. Na jejím čele se leskl jak pot tak husté černé mazadlo.
   „Samozřejmě,“ odpověděla Vose, „budeme se bránit, ne?“ Řečnická otázka uvázla v krku, když spatřila, jak si Gert utírá tmavé ruce do čistých kalhot.Na její tváři se kromě potu a mazadla rýsovalo také nesčetné množství vrásek a pih.

  „Tohle je něco jiného, holčičko moje, tohle není pouhá provokace. Za posledních dvanáct dní zmizelo už pět žen. Tímto tempem se do konce roku vylidní celé město.“

   Vose se naklonila na bok a nechala svou matku - nejstarší žijící ženu - projít a následovala ji do umývárny. „Ale co když to nebyli oni. Co když… dejme tomu to dělá nějaké hladové zvíře?“
   Gert se otočila na svou dceru a položila ji svou již čistou dlaň na krk. „Přesně to oni jsou.“ Otočila se na patě a vykročila z umývárny. „Oni jsou zvířata.“

   Maya zatáhl prudce. Příliš prudce, zamyslel se na chvíli Lenny.
   „Jak jsi to udělal?“ zaševelil s pohledem upřeným na svého druha kroutící jeden uzel za druhým. Dokonalá smyčka, pomyslil si.
   „Učil mě to otec, těsně předtím, než…“ Maya se odmlčel a zastavil se ve šněrování. Vzpomínka na první konflikt s Nimi mu znepříjemnila vázání. „Až sem došlápne srnčí nožka, uzel se uvolní a sklouzne. Nejde o rychlost ale o ledabylost. Jen zvyk, rozumíš?“
   Lenny přikývl. „No dobrá, ale co když se nechytí srnka, ale… však víš, zase ty…“
   „Divoženky?“
   „No, přesně. Ty víš, že tento týden jsme už našli tři takové.“
   „Hm, viděl jsi je? Myslím zblízka.“
   Lenny zavrtěl hlavou. „To ne, ale když jednu přenášeli, měl jsem šanci ji trochu z dálky zahlédnout.“
   „A? Co si myslíš?“ zeptal se Maya.
   Lenny zbledl. „Byla nádherná. Teda, nejsou to zvířata, že? Jsou to lidé jako my, že? Já jen… nevzpomínám si, kdy jsem některou z nich viděl naposledy.“
   „Neviděl, jsi na to příliš mladý, ale neboj se. Až ti přejde tricátá dekáda, všechno budeš brát jinak. Obzvláště pak rozdíly mezi ženy a muži.“

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Brzy - báseň psaná, nepřepsaná

Mlsný jazýček

   „Byla otrávena,“ řekla koronerka z podřepu nad tělem bledé dívky. Mrtvá ležela v příkopě u lesa a z krvavých důlků jí vytékalo nažloutlé bělmo.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Je to, jakoby jí ten jed byl vstříknut přímo do očí. A ten jazyk. No, podívej se na ten jazyk! Vypadá úplně jako spálená houba.“
   Detektiv se sehnul k dívce a zadíval se jí do tváře. Skutečně vypadala jako z hororu. Rty měla spálené na uhel a vyvalený jazyk připomínal malý středně propečený steak. Její rozteklé oči se podobaly smaženému vajíčku.
   Detektiv polkl slinu a vrátil se k práci.

Café waste

   Otevřel dveře a vešel do kavárny. Horký vzduch ho pohladil po krku. Ulevilo se mu. Nebylo to tak daleko, přesto ho ta cesta přes rušnou ulici plnou ranních aut vyčerpala. Jeho oči utkvěly na dlouhé řadě vrtících se noh, tupě se otírající jedny o druhé. Smrtící křeče ranních rituálů pomalu odeznívaly, jakmile některý z majitelů noh převzal kelímek s horkým nápojem a odklusal do koutu polstrovaných sedaček. Mnozí z nich si ani nevšimli ospalého leč vlídného úsměvu slečny za pokladnou a kávovarem.
   Pohlédl před sebe. Jistá otužilá žena ve fialovém tričku s krátkými rukávy právě ohlásila svou objdnávku a postavila se do fronty vedle. Naproti ní stála vitrína se sladkým pečivem. Žena se ohlédla usmála se. Moc rád by jí úsměv oplatil, ale byl příliš unavený. Tělo ho sotva poslouchalo. Hádal, jestli, až na něj přijde řada, bude schopen komunikovat s tou milou slečnou za pokladnou.
   Něco do něj šťouchlo. Probral se a zmateně se ohlédl. Uvědomil si, že mezitím, co se zamyslel, se před ním udělala mezera o šířky minimálně dvou zákazníků. Postoupil dopředu a chtěl se omluvit, nicméně z jeho hrdla vyšlo pouze cosi nesourodého, co se za omluvu považovat nikdy nemohlo. Potlačil zívnutí. Lehce protáhl svaly v zádech tak, aby do nikoho nešťouchl. Kdesi v předu nějaký muž v klobouku převzal od usmívající se slečny svůj šálek a odšoural se kolem fronty. Dveře se pohnuly a všem v kavárně přeběhl mráz po zádech. Řada lidí se sotva postřehnutelně posunula vpřed. Bylo to těžké vnímat, ale jemné popostrčení zezadu bylo dost ohleduplné upozornění.
   Začala se mu klepat kolena. Vydrží to vůbec? Oční víčka se třepotala a ani bouchnutí dveří a chladný průvan ho pořádně neprobudil. Vzdal to. Doufaje, že fronta zanedlouho zmizí, vybočil z řady a posadil se do měkké sedačky. Hlava mu klesla. Noční práce ho zmohla. Proč vůbec byl vzhůru tak dlouho? Měl jít spát dřív.
   Ozvalo se cinknutí lžičky. Sladká vůně ho okamžitě probudila. Jak dlouho spal? Na hodinkách bylo pouze o deset minut déle než předtím. Fronta zmizela. Před jeho sedačkou a stolkem stála slečna s vlídným úsměvem.
   „Vaše káva,“ ukázala na stolek. Horká krémová tekutina v porcelánovém šálku vypadala lahodně. Vůně, která se z něj linula mu však brala chuť.
   „Ještě jsem si neobjednal.“
   „Nevadí. Tohle je na mě, ať se probudíte,“ usmála se a odešla.
   Podíval s do šálku a únava ho hned opustila. Vstal, nechal kávu kávou a zamířil ke dveřím. Jeho kroky byly hlasité, rázné. Byl vzhůru.
   Tohle byla ztráta času, pomyslel si. Otevřel, potlačil další zívnutí a vešel do větrného rána.

Princ Nesiar, část VII.

   Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
   Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho vyhnal. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.

Rytíř a lovec

Stříbrné hledí se zalesklo na slunci. Těžká kopyta zadupala a rozvířila prach na cestě. Chtěla vyrazit. Pancířem chráněná postava kopla bílého koně do slabin a tasila meč. Kůň se vzepjal. Na sklonku nejvyššího napětí rytíř mávl mečem a vyrazil s koněm kupředu.
Naproti němu jsem stál já, jeho nepřítel. Stačila mi jedna střela. Ozvalo se zapraskání energie a tlumená rána. Rytíř se pohnul v sedle, kulka mu proletěla lesklým kyrysem a očividně i hrudním košem. Sesul se ze sedla a spadl do prachu. Kůň vyskočil a odběhl pryč. Už jsem ho nespatřil. To, co jsem viděl moc dobře, bylo bolestivé utrpení skučícího rytíře.
Schoval jsem pušku a přistoupil k němu. Sklonil jsem se a sundal mu přilbici. Byla to žena. Obličejem zkřiveným bolestí připomínala ženu při porodu. Vzal jsem do ruky meč, který upustila. Nenechal jsem jí trpět dlouho. Pozvedl jej nad tělem a zprudka bodl do místa, které by správně měla chránit přilbice. Tu jsem teď ale držel já v druhé ruce. Skučení ustalo. Z její tváře by už nikdo nepoznal, zda-li to byla žena, či muž.
Podíval jsem se na hodinky. Čísla patnáct a dvacet pět svítily rudě na displeji. Je nejvyšší čas se vrátit. Kromě přesného času hodinky ukazovaly i datum. Dnes je dvacátého června roku osm set třicet dva. Hodinky se rozblikaly a svět kolem se začal točit.
Upadl jsem a přistál na tvrdé podlaze. Otočil jsem se na bok. Vedle mě bylo křeslo a na druhé straně rozlehlá skleněná vitrína plná nejrůznějších relikvií. Vstal jsem a v rukou stále držíc meč a přilbici se vydal ke sklu. Pomocí datového kódu a svých hodinek jsem otevřel dveře vitríny u předem připraveného místa. Posunul jsem si pušku na zádech a potěžkal si své trofeje. Mnohem lepší pocit, než držet v ruce roh bílého nosorožce, nebo jednorožce, usmál jsem se.
Vložil jsem meč a přilbici na připravená místa a zamkl vitrínu. Posadil jsem se do křesla. Nádherný pohled. Mé hodinky opět zablikaly a na displeji se objevilo číslo dva tisíce třicet dva. Začal jsem nad tím přemýšlet. Proč mám z toho tak dobrý pocit? Ne, o to přeci nejde. Zajímalo by mě, co mě těší víc, ta sbírka nebo to zabíjení. Dokázal bych se na to dívat hodiny. Jak ta rudá načernalá tekutina kape z čepele… miluju to.

Dospívání

Seděl jsem se svým nejlepším přítelem na okraji kamenné zídky a pozoroval jsem zapadající slunce. Musím vám povědět, byla to pekelná nuda. Můj přítel se mlčky zvedl a obrátil se k slunci zády. V ruce ještě pořád svíral plyšového králíka a já v tu chvíli mohl s jistotou říci, že párty ještě neskončila. Vstal jsem a následoval ho. Teplo zalilo celé mé tělo a já se blaženě pousmál. Alespoň tento příjemný pocit si chci zapamatovat. Jak dlouho tu asi ještě zůstanu?

Věděl jsem, že nepotrvá dlouho a můj přítel na mne zapomene. Vypařím se mu z hlavy. Přestane na mne věřit. Tak jak se to stává v období, kdy děti začnou chodit do školy. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbí. Jenže co s tím nadělám? Chtěl bych tu strávit víc času, ohřát se na slunci trochu déle. Žít.

Od té doby, co jsem se narodil, bylo mým cílem dělat mu společnost. Být mu kamarádem a podporou, kterou každá lidská bytost tolik potřebuje. Zvlášť tito malí človíčci. No, abych byl upřímný, taky nejsem zrovna velikán. Jsem sotva o půl hlavy vyšší než můj přítel. Ale co, na tom nezáleží. Teď už záleží jenom na tom, co s námi bude dál. Co bude dál se mnou.

Na konci léta můj přítel nastupuje do prvního ročníku základní školy. Já tam s ním jít nemůžu. Nevadí. Slíbil jsem mu, že na něj počkám před vchodem, než bude moci odejít. Ale to bude až za dlouho. Mezitím nás čeká dlouhé léto, které si chci patřičně užít. Ale hlavně budu žít. Protože můj cíl se mění. Počínaje dneškem se budu snažit ze všech sil, abych přežil následující období. Tomuto období se neříká jinak než dospívání.

Parazitem

   Někteří, když si v hlavě uvědomí, že jde vše do kopru a všechno je ztraceno, začnou plakat. Obklopí je beznaděj a tíha vlastních myšlenek. Jediné, co jim zbyvá, je síla okamžiku. A v tento okamžik se v nás začne tvořit štěstí. Protože nám to dělá dobře.
   Živíme se na cizím utrpení a neštěstí. Milujeme slzy. Slzy smutku jsou pro nás slzy rozkoše. Pláč, křik, strach, nenávist, zklamání. To vše je naším chlebem. Pohled na ně, jak se trápí, na to, jak je to bolí, je naší solí. A vy… vy jste naši chlebodárci. Tak mi prosím dopřej alespoň kapku.

Jablečný koláč

   Když se Ivana brzy ráno probudila, mohlo být tak kolem sedmé hodiny. Probudila se se zjištěním, že má neodolatelnou chuť na jablečný koláč.
   Podívala se do ledničky, ale nic kromě konzervy rozjedených sardinek, sklenice domácí meruňkové marmelády a zbytku zakysané smetany tam nenašla. Řekla si tedy, že si jeden takový koláč může sama upéct. Uvědomila si však, že doma nemá příslušné ingredience a že její chuť na koláč musí být ukojena, co nejdříve. S hlasitým prásk vyběhla ze dveří a zamířila do cukrárny.
   Cukrárna byla zavřená. Proč? Protože byla neděle.
   Ivana vzdychla a na jablečný koláč jí přešla chuť.

Dialog

   „Jsi to ty?“
   „Ano jsem. Teda, aspoň myslím…“
   „Ty nevíš?“
   „Ale vím. Jenže nevím, co víš ty.“
   „Co vím já? Co já vím, co vím?“
   „Ty nevíš?“
   „Co nevím?“
   „Kdo jsem? Ty nevíš, kdo jsem?“
   „Vím, kdo jsi. Ty jsi ten… ten…“
   „Kdo? Takže ty to vážně nevíš! Chachá!“
   „Hmm, kdybych to věděl, tak bych se tě snad na to neptal, ne?“
   „No a chceš to vědět?“
   „Jasně, že jo. To bych se tě přeci neptal, kdyby ne!“
   „Tak já ti to řeknu, až to budu vědět.“
   „Ty to nevíš?“
   „Nevím, no. Kdo vlastně jsem. A kdo jsme my?“

Pohádka o Hezuldě (parodie na Hnusildu)

    Vítej! Napsal jsem krátkou povídku, která je více než inspirována povídkou mého kolegy FyzuaFoxe. Ačkoli obsahuje stejné téma a zpracování je velmi velmi podobné, udělal jsem několik menších úprav, z čehož následně vzniklo toto neoriginální dílo. Užijte si čtení a tady sesílám ze samotného nebe odkaz na Fyzuovu Hnusildu.                          kEViN

Alfréd, práce snů

   „Znáte takový ten příšerný pocit, jako když padáte do propasti a těsně před dopadem se probudíte ve své posteli? S trochou štěstí vedle vás někdo leží, znáte to. No…, tak v mém případě jsem se probudil doslova upoután na lůžko. Ehm… pro případ, že by tento záznam poslouchal někdo z mých budoucích… potomků, nic se mi nestalo a všechno jsem si s nimi vyřídil. Není třeba se mstít, ano…?“

   Další probuzení do dalšího zářného dne. Možná jen opět zářivky, pomyslel si Alfréd, nebylo by to prvně. Pokusil se zvednout ruce ale shodil při tom něco na zem. Ozvalo se plechové zacinkání a polekané vydechnutí.
   „Alfréde, jste vzhůru?“ promluvil rozespalý hlas.
„To je dobře. Můžete se hýbat? Dokážete slézt z toho stolu?“
   „Kéž by. Nemůžu otevřít oči.“
   „Tak je neotevírejte, Alfréde. Stačí, když zvednete víčka. Tak jako když… no však víte, jak se to dělá!“

Ztracenej případ (1/3)

   Dneska jsem toho teda moc neudělal. Celou dobu jsem se cítil, jako bych ryl rypákem v zemi, což jsem ve své podstatě taky dělal. Snažil jsem se vyčmuchat nějaký informace, ale místo toho jsem jen narazil na amatérskou várnu pervitinu, punčovaný alkohol a několik laciných děvek, kterým jsem musel samozřejmě okamžitě nasadit železa.
   Zatraceně, od té doby, co mám na starost tenhle případ, to jde se mnou z kopce. A ne jen se mnou. Všichni z kanclu jsou jak na práškách, ale alespoň je vidět, že se tomu snaží přijít na kloub. Já se teda snažím.

Dívka, květ a život

   Na dlaň se jí snesl květ. Byl modrý, jen okraje okvětních lístků byly nažloutlé. Uprostřed, tam, kde to každá včelka má nejraději, bylo černo.
   Zadívala se na kvítek a zamyslela se nad tím, kde se tu vzal. Z jakého stromu přiletěl?
   Prsty opatrně sevřely květ a zmizely ve vlasech. Vítr je rozčeřil, stejně tak jako její šaty. Zavlály nad vysokou trávou a pomalu se opět snesly ke kolenou. Kdo ví, kam ji zanesou tentokrát.
   Louka setá tisíci žlutých a oranžových květů ožívala pod prosbou dorážejícího větříku jako moře s bijícími vlnami.

Báseň bez konce

…a očividně i bez začátku.

Bylo nebylo

Bylo nebylo

Jednoho krásného večera

Chtělo se mi zpívat

Ba u toho ale nebyla

Pak v myšlenku slét

Ó né to pocit byl

A s nádherným hlasem

Jsem o ní snil

Chtěla bys mou ruku ?

Jazykem každý jiný

Cítíš to co já ?

Mě zbyly už jen rýmy

A sním dál

Přestat zatěžko mi je

Rozloučit směšně jak

Když mě celá polije

Věříš v to co bych já mohl ?

Jednou dvakrát mnohem víc

Miluju ach přeskočil jsem

A stejně až moc myslím sic

Zpívám si pod širým nebem

Zpívám si pod širým nebem,

plaším zvěř svým krásným zpěvem,

nikdo neví, proč to dělám,

ale já si pokoj nedám.

Ruka vede písmo svaté,

plácám páté přes deváté,

nikdo neví vlastně proč,

jedu dál jak kolotoč.

A pak linky, mastné skvrny,

na podlaze uschlé trny,

chutí inkoustová čára,

barevné něco až do rána.

Nikdo neví proč to dělám,

však já se toho ale nevzdám,

je to jako čistá droga,

uvnitř spalující touha.

A pak… když je to únavné,

pak zavřu oči bolavé,

snad usnu, sen mě volá,

a ráno… ráno jedu znova.

Nemoc zvaná emoce

Jak hořké pro nás musí být,

zklamání, smutku, žalu, bolu,

jak se s tím vším dá jen žít,

bez použití ethanolu?

Jak sladké zavřít oči jen,

štestí, lásky, radosti,

žít a cítit krásný sen,

touhám činit za dosti,

Na světě velké utrpení,

říkají mu pocity,

trápit se, to pro mě není,

kolísám, city opitý,

Bolí, ale nemějte strach,

vydržím to… tak… nějak.

Dělníkem

Na levém kraji břehu sníme,

sníme neobvykle hlasitě, a tak…

o tom jak svět proměníme,

trápí nás bída, od dravců tlak.

Že jednoho dne budem recitovat

ve skupině jako jeden muž

s ním lepší žití požadovat.

Nejsme na to staří už?

Hned

Co vám chci, se snadno neříká.

Nechal jsem se stáhnout, chci se vrátit zpět, jak?

Nemožné, jen zapomenout. Kéž by!

Trnem v patě se stalo. Dráždí mě, že?

Cestou vrátit se chci, kterou? Není, možná je.

Přesto ten kraj znám. Ano, už jsem tu byl.

Nádherné, ale bolestivé.

Jestlipak je jen hlavě.

Není to bolest, co břehy omývá, ale voda.

Voda není bolest, ale život.

Životem dál sní, jak nocí a dnem žije.

Musím něco udělat.

Udělat cokoli.

Právě teď.

Hned.

Cestou

Cválal jsem cestou obsypanou prachem,

přede mnou, jako duch, strom se zjevil,

já náhle vykřikl, zlomil se a pádem,

narazil si kostru a v tom jsem zavyl.

Nebylo prvně, co jsem pad,

nebylo prvně, co kůň se vzepjal,

jako tanečnice, s krokem vzad

jsem se sehnul a trávu objal.

Pojednou jsem vzhlédl zpět,

na obloze vlna a pod ní zelená,

a pod ní zas kůra a ještě níž květ,

pod modrým kalíškem znovu zelená.

Jak nikdy v době jiné jsem si přál,

bych už dříve zažil tento pád,

bych už dříve sinalé brýle sňal.

Jak já tu cestu mám jen rád!

Do hlubin, Vytrvat

Do hlubin

Tentokrát z jiné umělecké sklenky - tuší na papír. (btw.: Ne, není to svíčka!)

No,…tak aby to někomu nebylo líto:

Vytrvat

Vzdal bych se snů, co den mi jich dal,

vzdal dřív, než bych křídla rozepjal,

vzdal bych se na věky času žal,

co den mi jich dal, můj život znal,

troufaje vzdal bych se lící žár,

však byl jsem to já, kdo nevnímal?

Víš? (kaligram ve tvaru knedlíku)

Omlouvám se za kvalitu knedlíku, krapet jsem ho převařil.

Pro duši a život

Pro vlhké oči a čistou duši,

pro suché rty a zkalenou touhu,

pro rudé maso a bělavé kosti,

Života trochu, života trochu.

Pro křehké ruce a slané slzy,

pro citlivé uši a měkká prsa,

Život končí brzy, končí brzy,

pro nos, co tak neklidně dýchá.

Pro jemné obočí, pihy a bradu,

Život dál stoupá, plyne v nás,

pro srdce a jedinou představu,

pro myšlenku lásky, pro jediný vlas.

Život na vrcholu a přeci tak nízko,

pro nehet, pokožku a řasy,

pro jediný dotek života blízko,

pro touhu užít si života krásy.

Zamilovaný

Vybledlým krajem jsem se toulal,

a asi jsem se zamiloval!

Vlhká tráva, mlžná páska,

říkám vám, toť jest jen láska.

Miluji ho celou svou duší,

šeré lesy malované tuší,

Jemný vánek, líbám ho ve svých snech,

ulpívám na věky, vřesu a jeho rtech.

Vzdychám, kdykoli se stane,

mé půdě, srdcem milované.

TOALEŤÁK

Hebká role papíru, povětšinou bílá,

každý si svůj zadní otvor přec něčím utírá,

ano správně, je to on, námi všemi známý,

záchodový šampión, vhodný do nesnází,

    kamarád do deště, do průjm-průtrže,

    i když se krapet rozpustí, vždycky ti pomůže,

    obinadlo, plátno, závěs, nebo vajka pro váš stát,

    tímto vším se může tento skvělý předmět stát,

pokud vám to nedochází, o čem tady píšu,

přečtěte si nadpis, ať se neupíšu,

je to toaleťák kámo, nic víc a nic méně,

používáte ho všichni, prakticky denodenně,

    kdyby někdo neměl zdání, co to má vlastně být,

    vypni facebook a mazej si to ihned vygůglit,

vždyť to každý dávno už z mateřské školky zná

Za prvé: utři půlky, než se to rozsedá,

Za druhé: hoď ho do mísy, neshovávej nikde,

Za třetí: spláchni a bež si ihned umejt ruce mýdlem,

   (Hmm, jestli si myslíš, že je náhoda, že je ve slově toaleťák 42 písmen, tak ó né, to se zatraceně pleteš.)

Holubice

 Holubice slétla kolem, já tam jen tak stál,

jiskra zažehla plamen a ten pak prudce vzplál.

 Oheň zářil jasně, jako slunce na nebesích

a pak se ztratil kdesi, kdesi v temných lesích.

 A mezi těmi stromy, kde se ztratila,

vyrostla nová pochodeň, naději vrátila.

 Já tam jen stojím, oči plny světla.

Sleduji tu chvíli, kdy ta holubice vzlétla.

Alfréd, migrénová sezóna

   „Bylo to už měsíc, ale nikdo se mi zatím neozval. Skoro to vypadalo, že mě úplně zazdili. Myslel jsem si to, alespoň do té doby, než se u mě spustili první abstinenční příznaky. Bylo to divný, protože žádný návykový látky neberu. Přišli si pro mě, nebo možná já pro ně. Nevím. Ani jsem nečekal,…že to dopadne takhle. No co, někdy se to stát muselo. Ale pro všechno na světě, proč zrovna mně?“

   Otevřel oči do nového dne. Z počátečního zamlženého pohledu se utvořila jasná a ostrá rovina světel a barev, která bez lítosti pronikla Alfrédovi přes sítnici až do limbického centra v mozku. Byl to nádherný sen, pomyslel si. Škoda, že ho ty neonová světla musely vzbudit zrovna ve chvíli, kdy byl nejkrásnější.

Experiment E270116

   Obsah příspěvku je dle paragrafu dvacet 3 odstavce 18.b druhého článku zákona o uchovávání

Princ Nesiar, část VI.

   Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo.
   Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
   „Kdo jsi a proč mi zabíjíš podřízené?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
   „Jdu si pro Nesiara.“

Páteční myšlenka

   Žiju životem snílka a mé myšlenky bloudí po fantastkních stezkách daleko za hranicemi opravdového světa. Nechci být probuzen, ale zároveň po tom toužím. Potrebuju múzu, která by mi otevřela oči a svým hlasem udržela na vyvážené hranici mého vědomí. Je to tak složité?
   Nechci být považován za kukačku s peřím smočeným v inkoustu, naopak rád bych se stal čápem přinášející uzlíček radosti k mnoha dvířkám. A to proto, že ty mé jsou dokořán, jen čekají na spravného zloděje, který bude mít odvahu pochopit, co opravdu jsem.
   Jak toho všeho mohu dosáhnout bez lásky? Odpověď je jasná jako písmo v mém srdci. Ale jedna otázka stále zbývá nezodpovězena.
   Kdo bude mou můzou?

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Můj sen

Toužím ráno probudit se do studeného léta,

vítr blouzní po mých listech a životem jen vzkvétá,

však touha má jde ještě dál, pro mne stále blíž,

chci jen ukázat svou stopu, zdali pak mne uvidíš?

Kdysi nevěděl jsem o čem v srdci sním,

dnes už jsem jistý a tichým zavytím,

dát všem alespoň kapičku mých slz a svůj vlas,

nechat své řádky řvát a pak jen ztišit hlas.

Neboť pevně, co v hlavě nosím od brzkého rána 

je čistá touha zvolat světem, zpívat jako vrána,

vyrýt rýhu v tvrdou skálu, kde další léta pustly

a bude navždy připomínat, jak z mých rukou rostly.