čtvrtek 29. prosince 2016

Budiž světlo

„Budiž světlo!“ zvolal Pán a proletěla jiskra,
zapálila záclony, neb láhev o zem třískla.

Místností se valí dým, halí Pána ohněm,
strkaje cosi do zásuvky jak s nažhaveným rožněm.

„Bum, prásk!“ ozvalo se, ale Pán nedbaje,
červeného světélka, co na pultě mu hraje.

Záclony už dohořely, a tak Pán přikládá,
čísi hnusné DéEnÁ do louhu nakládá.

Nakonec to všechno hlínou splácá dohromady,
stejně si s tou katastrofou nevěděl už rady.

„Tady přestává být legrace!“ plivl nad tou sračkou,
„Vytvořit zemi, tvrdili mi, že to bude hračkou!“

Pán vzal návod, obrátil ho a s úlekem zjistil,
že prznit Zemi člověkem by si tím jen pojistil.

A jak řek', tak udělal, zasadil člověka,
že jsou lidé hovada, to věděl odvěka.

A tak Pán nechal svět světem, pár milionů let,
co vyrostlo z nich, no fuj prostě, zamořili svět.

Pak jednoho dne, (pršelo), spatřil v koutě světa,
tam sedí ve stínu básník, slova v papír vetká.

Tu radost měl, že nejsou tady jen samí kreténi,
vroucně serouc na svět a že pomoci mu není.

Kdyby se však mrknul blíže, na básníkova slova,
chytl by se návodu a dělal by svět znova.

čtvrtek 22. prosince 2016

Alfréd, architekt mysli

   „Jmenuji se Alfréd. Je mi 29 let a jsem architekt. Vetšinou pracuji pro stavební společnosti, ale občas i u soukromníků. Mám psa, labradora Roberta a také přítelkyni Lucii, se kterou se nyní dělím o byt. Strašně ráda píše dopisy. Možná proto se od ní všechno dozvídám s velkým zpožděním. Taky nesnáším podomní prodejce. Proč to říkám do záznamu? Protože to všechno začalo jedním dopisem od ní a jedním zdlouhavým cinkání bytového zvonku…"

středa 14. prosince 2016

Zlatá kočka

Byla jedna zlatá kočka,
svítila jí zlatá očka.

Drápky celé ze zlata,
klepou, škrábou na vrata.
Dvířka tmavá, poškrábána,
je z nich nyní zlatá brána.

Kočka zlatá, cení zoubky,
otírá se o obroubky.
Ty se také ihned mění.
Mění se hned v celé jmění.

Kočka ale pokoj nedá,
po chodníků klidně běhá.
Ve zlato se změnil hned,
zlatavý jak čirý med.

Zlatá šelma láskou lísá,
nic než sochu však nezíská.

Kočka vrní, mňouká, přede,
jediné, co ale svede,
žádná jiná, jako tato,
změnit cokoliv na zlato.

Nakonec však pojde hladem,
zlaté myšky nechá ladem.
Zlatý pramen pít nemůže,
seschne její zlatá kůže
a sama se pak stane ráda
soškou z kočičího zlata.

sobota 10. prosince 2016

Princ Nesiar, část V.

   „Nero, pojď sem na chvilku“
   „Děje se něco, otče?“
   „Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”
   „Když o tom tak mluvíš. Chybí mi krystal. je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”
   „Našel jsem ho v Artylově pokoji. musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”
   „Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”
   „Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”

pondělí 5. prosince 2016

Chmurné srdce

Stála tam sama, uprostřed cesty,
mysl temná jak dno oceánu.
Zpívala, šeptala, mluvila z cesty,
chtě zasadit si hořkou ránu.

Nechtěla zůstat mezi náma,
srdce pusté jak vyprahlá poušť,
Ona jediná, stála tam sama,
toužila skončit a stisknout spoušť.

Nechtěla už být na naší straně,
Vábila ji cesta smrti,
Trhala s životem na hraně,
Proč tak neúnosně drtí?

Však naproti, na druhé straně cesty,
čekal na ni On a čekal vytrvale.
Usmíval se mile, hezky,
Ba nestačilo být tu pro ni stále.

On chtěl ji spatřit, ale neviděl ji,
Ona nechtěla, a pak spatřila
jeho smutný úsměv jenom pro ni,
Smrt ji však pořád vábila.

Pak za mlhavou oponou,
'Co nastane pak?' Zeptá se.
'Překonáš sebe samotnou?'
Zalykavě podívá se.

'Před tebou je cesta nová'
A Ona odložila chmurný skon.
Pro ni to jsou jemná slova,
Jenž v ní vyvolat mohl jen On.