Budiž světlo

„Budiž světlo!“ zvolal Pán a proletěla jiskra,

zapálila záclony, neb láhev o zem třískla.

Místností se valí dým, halí Pána ohněm,

strkaje cosi do zásuvky jak s nažhaveným rožněm.

„Bum, prásk!“ ozvalo se, ale Pán nedbaje,

červeného světélka, co na pultě mu hraje.

Záclony už dohořely, a tak Pán přikládá,

čísi hnusné DéEnÁ do louhu nakládá.

Nakonec to všechno hlínou splácá dohromady,

stejně si s tou katastrofou nevěděl už rady.

„Tady přestává být legrace!“ plivl nad tou sračkou,

„Vytvořit zemi, tvrdili mi, že to bude hračkou!“

Pán vzal návod, obrátil ho a s úlekem zjistil,

že prznit Zemi člověkem by si tím jen pojistil.

A jak řek', tak udělal, zasadil člověka,

že jsou lidé hovada, to věděl odvěka.

A tak Pán nechal svět světem, pár milionů let,

co vyrostlo z nich, no fuj prostě, zamořili svět.

Pak jednoho dne, (pršelo), spatřil v koutě světa,

tam sedí ve stínu básník, slova v papír vetká.

Tu radost měl, že nejsou tady jen samí kreténi,

vroucně serouc na svět a že pomoci mu není.

Kdyby se však mrknul blíže, na básníkova slova,

chytl by se návodu a dělal by svět znova.