„Nero, pojď sem na chvilku“
„Děje se něco, otče?“
„Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”
„Když o tom tak mluvíš. Chybí mi krystal. je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”
„Našel jsem ho v Artylově pokoji. musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”
„Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”
„Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”
Obrněný vůz se trmácel skalami už půl druhého dne. Únava, ale ani kodrcání těžkého povozu nemohli už víc přispět k temným myšlenkám svého jediného pasažéra.
Artyl vyhlédl ze své pojízdné cely. Už se smrákalo a ptáci utichali. I lesy tady v horách se zdáli být tišší než obvykle. Možná proto, že jsou čím dál tím víc k hranicím Echalnu. Ke hranicím s Borosem a Kalmyrisem. Artylovi přeběhl mráz po zádech.
„Do čeho jsem se to zase namočil!”
Temné myšlenky se změnili v myšlenky na útěk. Čaroděj se podíval na pahýl na svém předloktí. Magická formule byla těžká a stejně tak neúčinná.
Dobře mě zajistila proti magii, pomyslel na šamanku. Nic nenechali náhodě.
Vůz poskočil a čaroděj se praštil o strop do hlavy.
„Proklatě, pitomá cela, pitomý skály. Pitomej Lysion, Vesiar a Nesiar a ze všech největší pitomec je Sarvent.” Sarvent, vzpomněl si.
„Nebýt jeho… Proklatě!”
Tentokrát se vůz zastavil tak prudce, že se Artyl vysmekl ze sedačky a praštil sebou o přední stěnu. Najednou uslyšel svištění šípů.
Jenom dvakrát. Dvě přesné střely do dvou srdcí. Kočí a stráž. Další čtyři šípy tentokrát zabily ty vzadu.
Proklatě, snad ne On!
Čarodějovi strachem poskočilo srdce, hned se však uklidnil. I Manér má své meze, taky to není žádná čarodějka, pomyslel si a s největším úsilím v ruce zhmotnil ostrý hrot z čehosi, co silně připomínalo kořen křenu, nic víc teď nezmohl.
Uslyšel kroky a praskání zámku. Počkal si, až se otevřou dveře a s hrotem v útočné póze vyskočil vpřed. Zahalená postava se mu vyhnula a Artyl dopadl na tvrdou kamennou cestu. Hrot mu vypadl z ruky a vypařil se. Zahalenec se děsivě zasmál.
„Na nic víc se nezmůžeš? Že se ptám. Starý Artyl, Fyrlostimský čaroděj, který nedokázal splnit úkol Kalmyriského krále a záhadně zmizel na Echalnských hranicích. Poněkud smutný konec pro tak váženého mága, jako jsi ty, nemyslíš?”
„Za to zaplatíš, Sarvente! Ty i ten tvůj… ”
„Mlč!” napnul zahalenec tětivu.
„… a zhluboka se nadechni, byť to bude naposled!”
Král seděl ve vyřezávaném dubovém křeslem a sledoval spícího prince. Každý jeho nádech v něm vyvolával hluboké emoce. Nera seděla opodál a se sklopenou hlavou pokukovala po Vesiarovi. Dostala nutkání vstát a obejmout ho. Neudělala to. Místo toho se pokusila koprně zavést řeč.
„Já…, kdyby jste něco… cokoli potřeboval…, já…“
„Hmm.“ zamručel Vesiar, ani se na ni nepodíval.
„Mohu třeba…mohu tu s ním zůstat…nemusíte…“
Král se otočil. Oči se mu leskly.
Nera se odhodlala a vstala. Chvíli se na sebe dívali, slov nebylo třeba. Mladá bojovnice udělala krok vpřed a sedla si Vesiarovi na klín. Klidně, jako když vánek čechrá listí, zvedla Nera ruku a zabořila mu prsty do vlasů. Jeho hlava dopadla na její hruď. Z opuchlých očí se vydraly slzy a sklápěly Neřin klín. Té noci to vše začalo.
„Jistě to chápeš, Vesiare. Takový je zákon!“
„Rozumím, Azmive. Tvůj vnuk se nemůže stát Echalnským králem, protože není a nebyl Echalnským králem ani jeho otec.”
„Přesně tak. Je mi líto, Vesiare, ale jak jsem řekl. Takový je náš zákon.”
„Taky máme jeden docela podobný zákon, tady v Lunárii. A právě to je, oč jsem s tebou chtěl mluvit.”
„Poslouchám tě.”
„ Princ se nemůže stát ani Lunarijským králem, jestliže jeho matka není Lunarijka, nebo spíš právoplatně oddána za Lunarijce. A to Zamiva nebyla, bohužel.”
„Takže Nesiar…”
„Bohužel. Právě proto jsem to s tebou chtěl ještě probrat, Azmive.”
„Tak povídej, rád si tě vyslechnu a pokud toho budu schopen i poradím.”
„V to jsem doufal. Takže, ty víš, že jsem Zamivu miloval a ctím ji jako nikdo jiný, ale zároveň i miluji našeho syna a potřebuji pro něj zajistit Lunarijský svit. Nikdo nemůže vědět v jaké situaci teď jsem lépe, než ty.”
„To máš asi pravdu. Většina těch zákonů jsou už jen neporušitelné lidové tradice. Pokračuj, prosím.”
„Jak jsem už řekl. Náš odvěký zákon nedovoluje Nesiarovi stát se právoplatným králem Lunárie. Tedy, úvahově…”
„Asi vím, kam tím míříš, Vesiare a nemyslím si, že je to dobrý nápad. Falšování sňatků je… prostě špatnost. Neudělal bys sis tím zrovna moc dobré jméno. Spousta lidí ví, že svatba měla být až den po tom… však víš.”
„To je právě to, Azmive. Měla být, ale nebyla.”
„Na to ti lidé neskočí. Nikdo neuvěří, že jste byli se Zamivou oddáni už před tím… však víš.”
„Vím a něco mě napadlo. Vzpomeň si na Neru Lysianu. Ta, která zachránila spolu s Lysionem a Ibiškem Nesiara.”
„No jistě, velmi půvabná slečna… Á, už asi opět vím, kam tím míříš.”
„Opravdu? Tak schválně.”
„Hmm, zrovinka dnes se mi doneslo, že někdo ze služebnictva spatřil brzy k ránu tu sličnou bojovnici odcházet z tvé ložnice. Hádám, že ti nenesla snídani, což?”
„Hádáš správně a napadlo mě…”
„Napadlo tě, že ji prohlásíš za Nesiarovu matku. Tím bys celý ten problém se svitem vyřešil, že?”
„Zase tak jednoduché to není, Azmive. Stalo se to už sice dávno, ale srdce pořád bolí a ke všemu lid nezapomněl.”
„Pochybuji, že Echaln kdy vůbec zapomene.”
„Ano, nezapomene. Ale Lunárie je jiná. Zamivu moc neznali a Nesiar se narodil v Avoni. Pořád bych ještě mohl, ale…”
„Nechceš pošpinit svoje ani Zamivino jméno”
„Její už vůbec ne!”
„Dobrá, Vesiare. Přistoupím na tvůj návrh a něco vymyslím, nemusíš se bát. Hraj si svou hru. Když se mému vnukovi dostane svitu a úcty především, budu jedině rád.”
„Děkuji ti, Azmive. Jsem ti opravdu vděčný.”
„Neděkuj moc brzy. Jen aby ti ta tvá Lysiana hrála podle tvého.”
První krůčky životem byly pro malého prince Nesiara nejisté. Plné nástrah a propastí. Ovšem tou největší nástrahou ze všech byl Sarvent a nejhlubší propastí zase Nera. Netrvalo dlouho a princ byl odsouzen jimi projít.
Nad Estelacem bylo temno. Než se kdo nadál, začalo mrholit. Po chvíli se spustil déšť. Pršely šípy.
„Kááálmyris útočí!!!” ozývalo se zámkem Estelac a probudilo všechny, kteří ještě tou dobou vyspávali.
„Jakej Kalmyris? Co to blbnou tak po ránu? Cožpak tady nikdo neví, že jsme v Lunárii?” zabručel Lysion a převalil se s polštářem na bok.
„Nesdílíme s Kalmyrisem ani hranice!”
Troubení na poplach ale Lysionova slova zcela ignorovalo.
„Zatraceně!” vyskočil Lysion konečně z postele.
„Jestli zjistím, že to je jen cvičení a ne kavalkáda Kalmiriskejch kopiníků, osobně té vytroubené trubce nacpu trubku do řiti!”
Ani netušil, jak moc byl s tou kavalkádou blízko.
-pokračování příště :) jsem rád za jakýkoliv komentář a kritiku-
„Přesně tak. Je mi líto, Vesiare, ale jak jsem řekl. Takový je náš zákon.”
„Taky máme jeden docela podobný zákon, tady v Lunárii. A právě to je, oč jsem s tebou chtěl mluvit.”
„Poslouchám tě.”
„ Princ se nemůže stát ani Lunarijským králem, jestliže jeho matka není Lunarijka, nebo spíš právoplatně oddána za Lunarijce. A to Zamiva nebyla, bohužel.”
„Takže Nesiar…”
„Bohužel. Právě proto jsem to s tebou chtěl ještě probrat, Azmive.”
„Tak povídej, rád si tě vyslechnu a pokud toho budu schopen i poradím.”
„V to jsem doufal. Takže, ty víš, že jsem Zamivu miloval a ctím ji jako nikdo jiný, ale zároveň i miluji našeho syna a potřebuji pro něj zajistit Lunarijský svit. Nikdo nemůže vědět v jaké situaci teď jsem lépe, než ty.”
„To máš asi pravdu. Většina těch zákonů jsou už jen neporušitelné lidové tradice. Pokračuj, prosím.”
„Jak jsem už řekl. Náš odvěký zákon nedovoluje Nesiarovi stát se právoplatným králem Lunárie. Tedy, úvahově…”
„Asi vím, kam tím míříš, Vesiare a nemyslím si, že je to dobrý nápad. Falšování sňatků je… prostě špatnost. Neudělal bys sis tím zrovna moc dobré jméno. Spousta lidí ví, že svatba měla být až den po tom… však víš.”
„To je právě to, Azmive. Měla být, ale nebyla.”
„Na to ti lidé neskočí. Nikdo neuvěří, že jste byli se Zamivou oddáni už před tím… však víš.”
„Vím a něco mě napadlo. Vzpomeň si na Neru Lysianu. Ta, která zachránila spolu s Lysionem a Ibiškem Nesiara.”
„No jistě, velmi půvabná slečna… Á, už asi opět vím, kam tím míříš.”
„Opravdu? Tak schválně.”
„Hmm, zrovinka dnes se mi doneslo, že někdo ze služebnictva spatřil brzy k ránu tu sličnou bojovnici odcházet z tvé ložnice. Hádám, že ti nenesla snídani, což?”
„Hádáš správně a napadlo mě…”
„Napadlo tě, že ji prohlásíš za Nesiarovu matku. Tím bys celý ten problém se svitem vyřešil, že?”
„Zase tak jednoduché to není, Azmive. Stalo se to už sice dávno, ale srdce pořád bolí a ke všemu lid nezapomněl.”
„Pochybuji, že Echaln kdy vůbec zapomene.”
„Ano, nezapomene. Ale Lunárie je jiná. Zamivu moc neznali a Nesiar se narodil v Avoni. Pořád bych ještě mohl, ale…”
„Nechceš pošpinit svoje ani Zamivino jméno”
„Její už vůbec ne!”
„Dobrá, Vesiare. Přistoupím na tvůj návrh a něco vymyslím, nemusíš se bát. Hraj si svou hru. Když se mému vnukovi dostane svitu a úcty především, budu jedině rád.”
„Děkuji ti, Azmive. Jsem ti opravdu vděčný.”
„Neděkuj moc brzy. Jen aby ti ta tvá Lysiana hrála podle tvého.”
První krůčky životem byly pro malého prince Nesiara nejisté. Plné nástrah a propastí. Ovšem tou největší nástrahou ze všech byl Sarvent a nejhlubší propastí zase Nera. Netrvalo dlouho a princ byl odsouzen jimi projít.
Nad Estelacem bylo temno. Než se kdo nadál, začalo mrholit. Po chvíli se spustil déšť. Pršely šípy.
„Kááálmyris útočí!!!” ozývalo se zámkem Estelac a probudilo všechny, kteří ještě tou dobou vyspávali.
„Jakej Kalmyris? Co to blbnou tak po ránu? Cožpak tady nikdo neví, že jsme v Lunárii?” zabručel Lysion a převalil se s polštářem na bok.
„Nesdílíme s Kalmyrisem ani hranice!”
Troubení na poplach ale Lysionova slova zcela ignorovalo.
„Zatraceně!” vyskočil Lysion konečně z postele.
„Jestli zjistím, že to je jen cvičení a ne kavalkáda Kalmiriskejch kopiníků, osobně té vytroubené trubce nacpu trubku do řiti!”
Ani netušil, jak moc byl s tou kavalkádou blízko.
-pokračování příště :) jsem rád za jakýkoliv komentář a kritiku-
Žádné komentáře:
Okomentovat