pondělí 30. července 2018

Barvy

I bolest má svou barvu
rudá krev
zelená pravdě
a modrá za lásku
srdce na provázku

pondělí 23. července 2018

Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,
studu háv, obnažený nepomine,
světlo města rozvíří ti bol,
vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,
neb není jiné myšlenky než té,
co připomíná chvíle radostné,
kdy běhali jste bosi trávou polonazí
a tváře ruměnkové od popelavých sazí
smíchem káceli jste temné lesy,
tvořili zámky lásky v srdcích kdesi
přátelství, rána se zahojí,
ale šrám se zůstat nebojí

neděle 22. dubna 2018

Co se stalo?

Byla jsi jen dívka,
jedna z mnoha běžných vět.
Nevím, co se stalo,
ale teď jsi pro mě svět.

čtvrtek 5. dubna 2018

Patnácté patro

   Nikdy nedokončím svou práci. A proč bych to taky dělal? Vždycky je zkásnu předem, takže pak stačí jen chvilku sledovat zakázku a pak se vypařit. Oni nic nezmůžou. To, co dělám, není tak úplně legální. No, řekněme, že nájemný vrah není někdo, na koho si můžete stěžovat u policie, když vám sebere prachy a zmizí. Mohlo by se taky stát, že sami půjdete do basy.
   Když už jsem to udělal podesáté, došlo mi, že to bude naposledy. Má reputace se zhoršuje každým dnem. Za poslední rok čtyři nedokončené avšak plně uhrazené zakázky. To nikdo na černém trhu nepřejde pohledem jen tak, takže se musím připravit na nejhorší. Ti lidi, kteří si mě najmuli, nemají nejmenší problém si najmout někoho dalšího. Možná někoho lepšího, s lepší vybavením a pověstí.
   Nastoupil jsem do výtahu a stiskl tlačítko s ošoupaným číslem patnáct. Výtah se rozjel. V sedmém patře se zastavil a dovnitř vešla jakási žena v košili, saku a kufříkem v ruce.
   Na tuhle pitomou funkci výtahů jsem zapomněl. Potřebuju se dostat do nejvyššího patra a nechci, aby mě tam někdo viděl vstupovat. Tlačítko s číslem patnáct stále svítí, ale ona je příliš zabraná do svého telefonu, než aby si toho všimla.
   V patnáctém patře nikdo nežije. Minulý rok se začalo s rekonstrukcí, ale kvůli potížím s úřady se toho zanechalo a teď je celé patro úplně opuštěné. Alespoň, že výtah tam pořád jezdí a já se mám kde ukrýt před světem.
   Už tam skoro jsme. Právě poblikává tlačítko s číslem jedenáct. Kdy už ta ženská konečně vystoupí? Příliš pozdě jsem si uvědomil, že si ani nezvolila své patro. Nevím přesně, co to bylo za zbraň, kterou mi olízla spánek, ale vím, že voněla hezky. Nebo to byl její parfém?
   Ve výtahu zazvonilo a dveře se otevřely do rozestavěného patnáctého patra. Trhavým gestem mi naznačila, že mám vystoupit. Bylo tam chladno. Vetšina oken chyběla a zdi mezi jednotlivými místnostmi také nebyly úplně vcelku. Otočil jsem se k ní a jemně se usmál do hlavně.
   „Takže… hádám, že jste už dostala zaplaceno?“

úterý 27. března 2018

Přespříliš

Občas se mi zdává skvěle
šklebíš se tak neotřele
původní ten hlasu tón
zazněl první a zní vřele

Sem tam se mi pozdá víc
vidím v tobě víc než nic
slýchám někdy smíchu tón
když spatřím, uchvátí mě hic

Vlahem blahý k nepoznání
Usmívám se? Nemám zdání!
Zkroucené rty, suchý tón
dívám se však jenom na ni

Že děje se to stále víc?
Miluji až přespříliš!

pondělí 5. března 2018

Beauty in the eye

It's not the gold that made you scream
it's not the bliss you felt in dream
heavy robe soaked with sweat
when blade of grass your skin met


In darkest night you've seen a light
but something stood up in your sight
it was deep, much more than eye
it was like most precious lie


You expected the greatest death
on your neck you felt her breath
it took her eons to pass it through
you're still alive, that's only truth


She wiped off gloss from your skin
she smoothly kissed you on lips of thin
she cannot touch you anymore
tears was what she was looking for


In these days and nights of bright
you could only see her wild
but still you know that you cannot die
'cause you're only beauty in her eye

neděle 18. února 2018

Píseň pro domněnku

Říkám píseň, myslím báseň
pro domněnku tesknou,
tam kde se tvé oči lesknou,
skrývají i vášeň

Píšu báseň, zpívám píseň
pro domněnku tichou,
ber to, jak to ruce píšou,
jen tak uhasím svou žízeň

Slyším píseň, snívám báseň
pro domněnku vetchou,
slova se tě nikdy netknou,
snad jen nach do tvých lící…

úterý 6. února 2018

Pojednání o nadšených pisálcích aneb jak to bylo doopravdy

Začněme tedy hezky od začátku. Rád bych se zmínil o kdejakém umělci už z dob starověkého orientálního písemnictví, ale mám dojem, že mi na to nezbude místo. Využiji tedy retrospektivu a posunu se vpřed, abych se vzápětí mohl odsunout opět vzad.

neděle 21. ledna 2018

Opravdová báseň

Báseň, jak se může zdáti,
má svůj řád a pravidla,
však první pohled může másti,
neb tento verš se nerýmuje.
Vskutku, není o čem.

Jakmile slova letí v řádky,
brambory, zasazené verše,
absorbuje do pohádky,
škrty, jasné rešerše…
Vskutku, není o čem.

Vzletným písmem mysl svou
vměstnat do slok hubených,
figury a tropy řvou,
tetrahydrogenboritan sodný(ých).
Hou, hou! Není o čem.

Příběh to byl velkolepý,
smích byl také, slzy tekly,
víno prýštilo skrz sudy,
hrály housle, hrály dudy.
Vskutku není o čem.

Slavilo se po tři noci,
nevím, jestli budu moci
pokračovat, au, au, to bolí moc.
Zdravím básníky, ehm… dobrou noc.
No, vskutku, není o čem.

úterý 16. ledna 2018

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,
kdy shlíží racek do podpalubí,
kdy krev mrzne v žilách jako led,
kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,
dovnitř se dostane jedině lstí,
pod závorou, kde zámků je moc,
taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,
na palouk, kde scházejí se laně,
na palouk v době večerní,
kde podobná zvěř tiše sní.