Byla hvězdou

Byla hvězdou na nebeské báni

Takové i králové se klaní

Na večer když zapadne slunce

Se omyla vánkem v měsíční tůňce

Ráno když mraky zahořely

Omyly její slzy břehy

V poledne kdy vidět není

Upadá všem v zapomnění

A pak znovu dnem i nocí

Těší se až ven bude opět moci

Vzpomínka

Když cítím jak mi mezi prsty propadá

Vzpomínka neschladla ale stále uvadá

Na studenou zem potu kapky stečou

Deštěm se smyjí ale hněvu neutečou

Už jednou na prahu mého oka stála

Vzpomínka v slunci poledním se hřála

Věčnosti utéci snažila se velmi moc

Pomalu ke spánku probdila celou noc

A hvězdy na kolenou tajně prosí

Ať mu sny jeho vzpomínka orosí

Byla to chvíle

Ze sladké se stala kyselá

z chmurné se stala veselá

černá litera vzešla z popela

kde tak dlouho němě dřepěla

pro inkoust se trpce smála

když na listech si pera hrála

příběhy a dojmy z tuše

odrazem pisálkovi duše

derou se na povrch jak tráva

když na listech si pera hrála

Po nějaké době inkoust bledne

asi bych měl psát spíš ve dne

Barvy

I bolest má svou barvu
rudá krev
zelená pravdě
a modrá za lásku
srdce na provázku

Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,

studu háv, obnažený nepomine,

světlo města rozvíří ti bol,

vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,

neb není jiné myšlenky než té,

co připomíná chvíle radostné,

kdy běhali jste bosi trávou polonazí

a tváře ruměnkové od popelavých sazí

smíchem káceli jste temné lesy,

tvořili zámky lásky v srdcích kdesi

přátelství, rána se zahojí,

ale šrám se zůstat nebojí

Beauty in the eye

It's not the gold that made you scream

it's not the bliss you felt in dream

heavy robe soaked with sweat

when blade of grass your skin met

In darkest night you've seen a light

but something stood up in your sight

it was deep, much more than eye

it was like most precious lie

You expected the greatest death

on your neck you felt her breath

it took her eons to pass it through

you're still alive, that's only truth

She wiped off gloss from your skin

she smoothly kissed you on lips of thin

she cannot touch you anymore

tears was what she was looking for

In these days and nights of bright

you could only see her wild

but still you know that you cannot die

'cause you're only beauty in her eye

Píseň pro domněnku

Říkám píseň, myslím báseň

pro domněnku tesknou,

tam kde se tvé oči lesknou,

skrývají i vášeň

Píšu báseň, zpívám píseň

pro domněnku tichou,

ber to, jak to ruce píšou,

jen tak uhasím svou žízeň

Slyším píseň, snívám báseň

pro domněnku vetchou,

slova se tě nikdy netknou,

snad jen nach do tvých lící…

Opravdová báseň

Báseň, jak se může zdáti,

má svůj řád a pravidla,

však první pohled může másti,

neb tento verš se nerýmuje.

Vskutku, není o čem.

Jakmile slova letí v řádky,

brambory, zasazené verše,

absorbuje do pohádky,

škrty, jasné rešerše…

Vskutku, není o čem.

Vzletným písmem mysl svou

vměstnat do slok hubených,

figury a tropy řvou,

tetrahydrogenboritan sodný(ých).

Hou, hou! Není o čem.

Příběh to byl velkolepý,

smích byl také, slzy tekly,

víno prýštilo skrz sudy,

hrály housle, hrály dudy.

Vskutku není o čem.

Slavilo se po tři noci,

nevím, jestli budu moci

pokračovat, au, au, to bolí moc.

Zdravím básníky, ehm… dobrou noc.

No, vskutku, není o čem.

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,

kdy shlíží racek do podpalubí,

kdy krev mrzne v žilách jako led,

kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,

dovnitř se dostane jedině lstí,

pod závorou, kde zámků je moc,

taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,

na palouk, kde scházejí se laně,

na palouk v době večerní,

kde podobná zvěř tiše sní.

Mohlo by snad?

Jak je dlouhá tahle stěna?

rozohněná ve mně vřela

Jak se dostat přes oktávu?

zahalenou v nočním hávu

Jak vyzpívat tvoje tóny?

uvězněné, chladné zóny

Mohlo by snad srdce mé

bíti z lásky bezedné?

Mohla by snad duše má

číst ta slova toužebná?

Mohla by snad klidná mysl

změnit chaos v čistý smysl?

Mohl bych zastavit čas?

slyšet znovu sladký hlas

lásky, která proudí tělem,

duší, srdcem a mým perem

Bych ti napsal báseň sladkou

se vším všudy, jen ne s láskou

Stíny

Stíny šedivé se plazí kolem sila

Plní hvězdný prostor, kéžby tady byla

Protože se stmívá velká černá díra

spí šumí a do sila se dívá

Celá celistvá se směje do obzoru

Celá potemněla zahalená vzdoru

Stmívá celá okatá černá pověrčivá

kéž by tady byla, moje milá víla

Skáče po peřinách, jak pták z oblak se dívá

dívá se po nás všech, jak se opět stmívá

V dálce slyší zvony hlasité a štěkot psů

Tíží jí čerstvý spánek a neúkladnost snů

Není to jisté, že nebyla by jiná

Já však jinou nechci, to mě hrůza jímá

Milovat se v nebi, kde světlo září vzhůru,
pokaď bledá líce mohou dosud vzplát
nebeským plamenem se na vše podívat

a ctnosti se uklánět neb vždy mě bude hřát

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Brzy - báseň psaná, nepřepsaná

Báseň bez konce

…a očividně i bez začátku.

Bylo nebylo

Bylo nebylo

Jednoho krásného večera

Chtělo se mi zpívat

Ba u toho ale nebyla

Pak v myšlenku slét

Ó né to pocit byl

A s nádherným hlasem

Jsem o ní snil

Chtěla bys mou ruku ?

Jazykem každý jiný

Cítíš to co já ?

Mě zbyly už jen rýmy

A sním dál

Přestat zatěžko mi je

Rozloučit směšně jak

Když mě celá polije

Věříš v to co bych já mohl ?

Jednou dvakrát mnohem víc

Miluju ach přeskočil jsem

A stejně až moc myslím sic

Zpívám si pod širým nebem

Zpívám si pod širým nebem,

plaším zvěř svým krásným zpěvem,

nikdo neví, proč to dělám,

ale já si pokoj nedám.

Ruka vede písmo svaté,

plácám páté přes deváté,

nikdo neví vlastně proč,

jedu dál jak kolotoč.

A pak linky, mastné skvrny,

na podlaze uschlé trny,

chutí inkoustová čára,

barevné něco až do rána.

Nikdo neví proč to dělám,

však já se toho ale nevzdám,

je to jako čistá droga,

uvnitř spalující touha.

A pak… když je to únavné,

pak zavřu oči bolavé,

snad usnu, sen mě volá,

a ráno… ráno jedu znova.

Nemoc zvaná emoce

Jak hořké pro nás musí být,

zklamání, smutku, žalu, bolu,

jak se s tím vším dá jen žít,

bez použití ethanolu?

Jak sladké zavřít oči jen,

štestí, lásky, radosti,

žít a cítit krásný sen,

touhám činit za dosti,

Na světě velké utrpení,

říkají mu pocity,

trápit se, to pro mě není,

kolísám, city opitý,

Bolí, ale nemějte strach,

vydržím to… tak… nějak.

Cestou

Cválal jsem cestou obsypanou prachem,

přede mnou, jako duch, strom se zjevil,

já náhle vykřikl, zlomil se a pádem,

narazil si kostru a v tom jsem zavyl.

Nebylo prvně, co jsem pad,

nebylo prvně, co kůň se vzepjal,

jako tanečnice, s krokem vzad

jsem se sehnul a trávu objal.

Pojednou jsem vzhlédl zpět,

na obloze vlna a pod ní zelená,

a pod ní zas kůra a ještě níž květ,

pod modrým kalíškem znovu zelená.

Jak nikdy v době jiné jsem si přál,

bych už dříve zažil tento pád,

bych už dříve sinalé brýle sňal.

Jak já tu cestu mám jen rád!

Do hlubin, Vytrvat

Do hlubin

Tentokrát z jiné umělecké sklenky - tuší na papír. (btw.: Ne, není to svíčka!)

No,…tak aby to někomu nebylo líto:

Vytrvat

Vzdal bych se snů, co den mi jich dal,

vzdal dřív, než bych křídla rozepjal,

vzdal bych se na věky času žal,

co den mi jich dal, můj život znal,

troufaje vzdal bych se lící žár,

však byl jsem to já, kdo nevnímal?

Víš? (kaligram ve tvaru knedlíku)

Omlouvám se za kvalitu knedlíku, krapet jsem ho převařil.