Zpívám si pod širým nebem,
plaším zvěř svým krásným zpěvem,
nikdo neví, proč to dělám,
ale já si pokoj nedám.
Ruka vede písmo svaté,
plácám páté přes deváté,
nikdo neví vlastně proč,
jedu dál jak kolotoč.
A pak linky, mastné skvrny,
na podlaze uschlé trny,
chutí inkoustová čára,
barevné něco až do rána.
Nikdo neví proč to dělám,
však já se toho ale nevzdám,
je to jako čistá droga,
uvnitř spalující touha.
A pak… když je to únavné,
pak zavřu oči bolavé,
snad usnu, sen mě volá,
a ráno… ráno jedu znova.
Žádné komentáře:
Okomentovat