Alfréd, architekt mysli

   „Jmenuji se Alfréd. Je mi 29 let a jsem architekt. Vetšinou pracuji pro stavební společnosti, ale občas i u soukromníků. Mám psa, labradora Roberta a také přítelkyni Lucii, se kterou se nyní dělím o byt. Strašně ráda píše dopisy. Možná proto se od ní všechno dozvídám s velkým zpožděním. Taky nesnáším podomní prodejce. Proč to říkám do záznamu? Protože to všechno začalo jedním dopisem od ní a jedním zdlouhavým cinkání bytového zvonku…"

   Poté, co Alfréd obdržel dopis od své kamarádky Lucie, ve kterém se mu svěřovala se svými starostmi, se u něj doma objevil tajemný muž. Po krátké rozmluvě k němu Alfréd nastoupil do auta a nechal se zavést na místo, ze kterého mu zůstanou jen ty nejhorší vzpomínky.

   „Vítejte v mém paláci!“ pronesl zpěvavě sanitární pracovník a z fleku vysmekl parádní poklonu, za kterou by se nemusel stydět ani Alfréd.
   „Tak co na to říkáte? Docela útulné, že?“
Popelář se přikrčil a seskočil z otlučené modré ledničky, ležící vedle polozešrotovaného traktoru. Přistál těsně vedle Luciiny mrtvoly.
   Je to blázen, pomyslel si Alfréd. Po očku se rozhlížel po zamořeném skladišti a marně hledal východ. Žádný tu nebyl. Pokud by chtěl odejít, musel by projít přes mechanická vrata, kterými sem přišel.
   „Takže?!“
   „Jo, jo, moc hezký.“ odpověděl poněkud rozpačitě Alfréd a poškrábal se na zátylku.
„Jenom byste tu mohl čas od času taky uklidit.“
Oči mu poskakovaly od plesnivé rozjedené bagety na zemi k bezvládnému tělu jeho bývalé milenky.
   „Za ten nepořádek se moc omlouvám.“ zašvitořil rozparáděný popelář.
„Ale nečekal jsem hosty.“
   „Očividně. Kdo by taky ztrácel čas uklízením, že?“
   „Víte, pane Alfréde, nerad si špiním ruce.“
   „Proto jste mně donutil to udělat? Protože si nechcete zašpinit triko? Stejně to jde na vás, to vy jste ji zabil!“
Popelář se Alfrédovi zadíval hluboce do očí.
   „Ne, Alfréde. To já ne. Já ji nezabil, ale vy ano.“
Alfrédovi se zamotala hlava. Něco takového se mu už dlouho nestalo.
   Jak jsem to jenom mohl dopustit, říkal si v hlavě s podvědomou snahou setřást ze sebe zkoumavý popelářův pohled.
   „Tak dost!“ vykřikl. Jeho ozvěna se živě rozléhala po celé skládce.
„Tohle už nebudu dál snášet!“ Alfréd se otočil a zamířil si to k mechanickým vratům na druhé straně. Lucii nechal za sebou jako nějaký další kus šrotu, který sem byl hozen teprve před nedávnem.
   „Můžeš si utíkat jak chceš Alfréde, ale nikdy od toho neutečeš! Jste spolu, rozumíš? Svázaní.“

Alfréd zpomalil krok.
„Ještě slovo a…“
   „A co?“ zasmál se popelář.
„Tady nic nemůžeš, tohle je můj palác. Můj svět, má pravidla!“
   „Zavři už zobák!“ rozkřikl se Alfréd, přeskočil Lucii a vrhl se proti popeláři. Celý svět se zatočil a jemu se nohy zabořili hluboko do zpráchnivělých kostí.
    „Co to sakra…?!“
Alfréd se začal potápět a čím dál hlouběji nořit do bílého prachu. Plácal kolem sebe rukama ve snaze vymanit se z kostlivcova pevného sevření.
   „Hned mě pusť, dělej!“
   „Nikdo tě tady nedrží. Můžeš kdykoliv odejít.“ ozval se hlas za jeho zády.
„Kdykoliv.“ slyšel popelářův zvonivý hlas a začal se potápět do vlastních vzpomínek.

   „Kdykoliv. Můžeš přijít, kdykoliv se ti zachce.“
   „Díky Luci, moc si toho vážím.“ odpověděl Alfréd a políbil Lucii na tvář. Nebylo to dlouho co se rozešli, každopádně to bylo v dobrém, což oběma dávalo jistý nadhled na věc.

   „A tady to vidíš!“ sykl popelář.
„První chyba, které jsi se dopustil bylo to, že sis celou dobu nalhával, že byla tvoje milenka. Omyl!“
Alfréd sebou škubl a povedlo se mu vyprostit jednu ruku.
„Byla to tvoje přítelkyně, měla tě ráda a ty jsi měl rád ji. Žádná milenka, to nezapřeš. Copak, proč nic neříkáš, zaskočilo tě to snad?“

   „Copak, proč nic neříkáš, zaskočilo tě to snad?“ zašeptala Lucie.

Alfréd se na ni díval s výrazem vysoce přemýšlivého pacienta na jednotce intenzivní péče.
   „To ne, Já jen…, jen nevím, jestli jsem na něco takovýho připravenej“
Lucie mrkla po malém chlupatém uzlíčku v jeho náručí.
   „Je to jen štěně, to zvládneš.“ usmála se.
„A navíc, je to jen na týden, než se vrátím z cesty. Dobře se o něj postarej, ano?“
   „Rozkaz, madam!“ odpověděl jí Alfréd.
   „Pohov.“ zasmála se a políbila ho na tvář.

   „Ten pes!“ zaryčel popelář.
„Proto jsi ho tolik chránil. To štěně patřilo jí.“
Alfréd zaskučel a vytrhl z prachu i druhou ruku, načež začal vyhrabovat kolem svého těla něčí kosti. Kolem se cosi mihlo a přispěchalo Alfrédovi na pomoc s hrabáním.
„Patřilo jí, ale teď…“
   „Teď patří mě. A štěně bych mu už opravdu neříkal.“
   Mohutný labrador právě rozdrtil v tlamě jednu z čerstvě vyhrabaných kostí a útočně zaštěkal na popeláře. Ten zbledl, ale necouvl.
   „Roberte, dělej co musíš!“
Pes vyskočil a vrhl se proti rozšklebenému smeťákovi. S rozevřenou tlamou přeletěl nad Lucií a s velkým apetitem se mu zakousl do stehna. Popelář zařval. Svalil se k zemi a z nohy mu vytryskla červená. Robert zavrčel a pustil se. V tlamě mu zůstalo několik cárů z kalhot.
   Alfrédova postava se objevila ve stínu odpadků.
   Zaburácel: „To, co jsi udělal, tě přijde draho! Tady jsi už skončil, rozumíš?!“

   „Rozumíš?“
   „Ne, vůbec tě nechápu! Co se to s tebou stalo?“ vyhrkla Lucie. Po tváři ji kanuly slzy. Tohle bylo poprvé, co ji Alfréd viděl plakat.
   Než stačil cokoliv říct, zabouchla za sebou dveře. Robert zakňoural a zalezl pod stůl. To nebylo dobré znamení. Alfrédovi se v tu chvíli udělalo špatně. Dostal chuť někoho praštit.

   Alfréd se rozmáchl a vysokým obloukem praštil popeláře do čelisti. Zavrávoral, skočil na něj a vrazil mu ještě jednou. Svět se mu opět zatočil před očima.
   Hromady smetí začaly stoupat a pomalu se sesypávaly do uliček. Na skladce zavládl chaos. Popelář ukázal zuby a zachrchlal.
   „Tak co? Praštíš si ještě jednou?“
Jeho tělo se začalo propadávat do země. Zasypávaly ho odpadky.  Alfrédovi se znovu zabořily nohy hluboko do půdy. Nemohl se hnout. Popeláře pohltila země a Alfrédovi zmizely obě končetiny.

   Otáčeje hlavou pátral po Robertovi. Jediné, co viděl, byl kopec z odpadků, zavalující Luciino tělo. Skládka se měnila na hrob. Špinavý a hlučný hrob Lucie, popeláře, možná labradora Roberta a za moment to bude i Alfrédův hrob?

   Alfréd se nechal odnášet proudem odpadků a čím dál tím víc se potápěl hlouběji a hlouběji z temného špinavého paláce.

   Probudil se na zadním sedadle. Před ním seděl onen popelář a šklebil se na něj s injekční stříkačkou v ruce. Myšlenky se Afrédovi začaly postupně uspořádávat.

   „Co se…Kde to jsem?“

Popelář odložil injekci do kufřík, který mu ležel na klíně a odkašlal si.

   „Nemějte žádný strach Alfréde. Všechno se vám jen zdálo. Tedy skoro všechno.“ usmál se na něj.

Alfréd se narovnal na sedadle a promnul si krk.

   „O čem to mluvíte? Kdo jste?“

   „Pamatujete si na skládku?“ vyzvídal popelář

   „To jste byl vy? Co tady dělám a kde je Robert a Lucie? Lucie?!“

   „Určitě jsou v naprostém pořádku.“ uklidňoval ho.

„Na té skládce nikdo kromě vás nebyl.“

   „Jak…Vy jste mě zdrogoval?“ vyzvídal Alfréd. Popelářův pohled mu moc na klidu nepřidal.

„Pusťte mě ven, nebo na vás zavolám…“

   „Pustím a klidně zavolejte, ale byl bych rád, kdybyste mě nejdřív vyslechl.“

Alfréd zacloumal klikou u dveří.

   „Mám snad na výběr?!“ zahučel, když zjistil, že jsou zamčené.

Popelář pokrčil rameny. Vylovil z kapsy vizitku a podal ji Alfrédovi.

   „To, co se vám zdálo…“ ukázal na laptop na palubní desce.

„Je zcela do detailů vykonstruováno tady.“

Na monitoru se objevil trojrozměrný obraz skládky. Alfréd se naklonil, aby viděl lépe a obrazovku. Celá skládka tam byla přesně zobrazena jako nějaký model. Chyběli jenom aktéři ze sna.

   „Vy jste mi nahrál tohle místo do mé hlavy?“ ukazoval střídavě na obrazovku a na své čelo.

   „Ne, to ne. Naopak to vy jste ze svého snu nahrál tohle místo do tohoto počítače.“

Alfréd nechápavě zakoulel očima.

„Ano, je těžké to pochopit, ale gratuluji, právě jste úspěšně prošel zkouškou do programu KZP!“

   „KZP?“

   „Kompletní Zachycení Představ.“

Alfréd otáčel vizitkou. Na jedné straně byla natištěna písmena KZP a na druhé nějaké sedmimístné číslo.

„Nikdo nepřišel k úrazu, jestli vás to uklidní. Váš pes ani vaše přítelkyně tam nebyli. Nebyl tam nikdo, protože to byl opravdu jen sen.“

Alfréd se zamyšleně podíval na monitor.

   „Říkal jste, že jsem prošel zkouškou. Co to znamená?“

Popelář se usmál, ale vzápětí se zamračil.

   „Chtěl bych jenom dodat, že nejsem ve skutečnosti popelář. A teď, když už to víte, Alfréde, mohl byste laskavě poprosit vypravěče, aby mě tak přestal popisovat?“ vybouřil se pope…émm…muž vedle Alfréda.

„Děkuji, tak kde jsme skončili?“ Á, ano. Úspěšně jste si prošel testem KZP a doporučil jsem vás do hlavního programu.“

   „A to znamená co? Je toho na mě moc, můžete mi to nějak jednodušeji vysvětlit?“

Muž vedle zakýval hlavou.

   „Jste architekt, že ano?“

   „No jo, to jsem.“ odvětil Alfréd.

   „Tak teď vám nabízím skvělou šanci ukázat, co umíte. Pomocí programu na kompletní zachycení představ, můžete vybudovat něco úžasného. Projekce je totiž téměř dokonalá. A nestojí vás to vůbec nic.“

Alfréd se zamyslel. Jeho umělecký duch vzplál. Tohle byla jeho šance.

   Muž vedle něj hodil stříkačku do černého pytle a zeptal se na onu otázku.

   „Tak co, jdete do toho?“