V očekávání rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem. Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém konci chodby stáli dva strážní, v plné zbroji, s kopími, hlídající masivní tmavé dveře.
Nera si pohladila krystal na krku.
„Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku“ řekla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe.
Nera se rozběhla a přivřela oči.
„Křach!“ Ozval se zvuk lámajícího dřeva. To právě přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače.
K nevíře, co takový krystal dokáže. Více se už Nera strážným nevěnovala a rozhlédla se po místnosti.
Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj, byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku.
Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
„Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
„Ani to nezkoušej, nebo to děcko…“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž.
„…zemře!“
Nera spatřila, že to nejsou jen plané výhrůžky. Zahalený muž měl prsty zkřížené v podivném gestu a kolem nich plála zelená záře.
Nera se napřímila a nechala meč pod sebou.
„Podej mi to dítě, prosím!“ řekla, aniž by se jí zachvěl hlas.
„Proč bych to měl dělat?“ zazněl zvláštní kovový tón z jeho hrdla.
Ačkoliv mu Nera neviděla do tváře, cítila že se usmívá.
„Nic se ti nestane.“ odpověděla vážně.
Zahalený muž se zasmál a udělal krok vpřed. Dopadlo na něj světlo.
„Tak to se pleteš!“ spustil ruku a uhladil si bronzové roucho podél těla.
„Když ho mám u sebe, nic se mi nestane.“
Ani na světle mu nebylo vidět do obličeje. Celý ho měl zahalený, stejně tak i tělo. Na zádech mu visel luk, avšak bez šípů. Nera se ani nepohnula. Nechtěla riskovat.
„Ale přece bych byl rád, kdyby se mi něco stalo.“ pronesl s dítětem v rukou před sebou. Nera opatrně přistoupila k dítěti a…, pustil ho.
Díky svým vytrénovaným reflexům, ho bojovnice stihla chytit těsně nad zemí. Ulevila si.
Když se podívala zpět, zahalenec tam už nebyl. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, ale nikoho nespatřila. Poté vstala a zabalila dítě do přikrývky, kterou našla v kolébce. Otočila se.
Nera sebou škubla a ucítila jeho prsty na svém čele. Něco se stalo. nevěděla proč, ale hřálo to. Zalévalo ji příjemné teplo a za chvilku ji zaplavila nezastavitelná exploze příjemných pocitů.
Svalila se k zemi. Křečovitě svírala zabalené dítě a z čela jí stékal třpytivý pot. Byla ochromená. Stále viděla, ale ze všeho vnímala jen útržky. A pak….
Její tělo povolilo. S úlevou vydechla, když ucítila že dítě drží pořád v náručí. Těžce se opřela o podlahu a klekla si. Zahalenec byl zase pryč.
„Nechápu!“ řekla si pro sebe.
„Proč mi ho nevzal? Proč mě nechal být? Živou? Myslela jsem, že se chce rvát, tvrdil to.“
Nera vstala, protáhla se, zvedla z podlahy otcův meč a i s dítětem odkráčela ven.
„Jak že se jmenuje?“ zeptala se Nera zahalená do jednoho z čarodějových modrých plášťů.
Nera si pohladila krystal na krku.
„Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku“ řekla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe.
Nera se rozběhla a přivřela oči.
„Křach!“ Ozval se zvuk lámajícího dřeva. To právě přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače.
K nevíře, co takový krystal dokáže. Více se už Nera strážným nevěnovala a rozhlédla se po místnosti.
Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj, byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku.
Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
„Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
„Ani to nezkoušej, nebo to děcko…“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž.
„…zemře!“
Nera spatřila, že to nejsou jen plané výhrůžky. Zahalený muž měl prsty zkřížené v podivném gestu a kolem nich plála zelená záře.
Nera se napřímila a nechala meč pod sebou.
„Podej mi to dítě, prosím!“ řekla, aniž by se jí zachvěl hlas.
„Proč bych to měl dělat?“ zazněl zvláštní kovový tón z jeho hrdla.
Ačkoliv mu Nera neviděla do tváře, cítila že se usmívá.
„Nic se ti nestane.“ odpověděla vážně.
Zahalený muž se zasmál a udělal krok vpřed. Dopadlo na něj světlo.
„Tak to se pleteš!“ spustil ruku a uhladil si bronzové roucho podél těla.
„Když ho mám u sebe, nic se mi nestane.“
Ani na světle mu nebylo vidět do obličeje. Celý ho měl zahalený, stejně tak i tělo. Na zádech mu visel luk, avšak bez šípů. Nera se ani nepohnula. Nechtěla riskovat.
„Ale přece bych byl rád, kdyby se mi něco stalo.“ pronesl s dítětem v rukou před sebou. Nera opatrně přistoupila k dítěti a…, pustil ho.
Díky svým vytrénovaným reflexům, ho bojovnice stihla chytit těsně nad zemí. Ulevila si.
Když se podívala zpět, zahalenec tam už nebyl. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, ale nikoho nespatřila. Poté vstala a zabalila dítě do přikrývky, kterou našla v kolébce. Otočila se.
Nera sebou škubla a ucítila jeho prsty na svém čele. Něco se stalo. nevěděla proč, ale hřálo to. Zalévalo ji příjemné teplo a za chvilku ji zaplavila nezastavitelná exploze příjemných pocitů.
Svalila se k zemi. Křečovitě svírala zabalené dítě a z čela jí stékal třpytivý pot. Byla ochromená. Stále viděla, ale ze všeho vnímala jen útržky. A pak….
Její tělo povolilo. S úlevou vydechla, když ucítila že dítě drží pořád v náručí. Těžce se opřela o podlahu a klekla si. Zahalenec byl zase pryč.
„Nechápu!“ řekla si pro sebe.
„Proč mi ho nevzal? Proč mě nechal být? Živou? Myslela jsem, že se chce rvát, tvrdil to.“
Nera vstala, protáhla se, zvedla z podlahy otcův meč a i s dítětem odkráčela ven.
„Jak že se jmenuje?“ zeptala se Nera zahalená do jednoho z čarodějových modrých plášťů.
„Nesiar“ odpověděl mistr.
„Princ Nesiar, prvojmenný korunní princ a budoucí král Lunárie a Echalnu a když všechno půjde hladce…“ ušklíbl se.
„…možná i protektor Glaudorských kamenic.“
„Cha, na Glaudor ať si naše malý princátko nechá zají chuť.“ zasmál se hlasitě Lysion.
„Rewegenova manželka prý čeká dítě a že to bude kluk! Dokonce už mu král vybral i jméno.“
„Opravdu? A jaképak, smím-li to vědět? “ uhladil si čaroděj knír.
„Luwig, podle jeho děda. Takže žádný protektor, ale jen další prvojmenný korunní princ.“
„No to se podívejme. Ale co, Rewegen o Glaudorský svit stejně nikdy nestál, ale teď, když má následníka…“
„Teď, když má následníka, má důvod na něm sedět a zahřívat ho pro něj!“ dokončil za čaroděje se smíchem Lysion.
„Však se mu nedivím, že nechce vládnout na té hroudě kamení. Jediné, pro co se tam kdysi na Raitumaru usadili, byla ocel. Ocel a drahé kameny.“
„Ano, máš pravdu Lysione, ale mohl bys laskavě říci své drahé dceři, aby s princem tolik neházela. Nerad bych, aby budoucí král Lunárie a Echalnu uvízl někde na stromě.“
Nad městem Avoni se kabonil šeravý mrak. Dotěrně dorážel na ty bílé a snažil se dostat do přední linie temných mračen. Povedlo se. Začalo pršet.
Stejná jako počasí byla i nálada ve městě. Šeravá a pochmurná. Tedy alespoň do té doby, než dorazil Lysion, mistr čaroděj, Nera a jejich nový člen, malý princ Nesiar, kterého nesla celou dobu bojovnice v náručí. Ve městě je pak uvítali s nejvřelejšími ovacemi. Však nejšťastnější ze všech byli princovi rodiče, král Vesiar Lunarijský a jeho nastávající, paní lady Zamiva.
Po šťastném shledání byli všichni tři zachránci pozváni do královského sídla v Avoni na oslavu, která měla být zároveň i královým loučením se svobodou, neboť si bude o pár dní později brát lady Zamivu, jedinou dceru Echalnského krále Azmiva. Fakt, že Azmiv neměl žádného jiného potomka než dceru, jedině přispěl k tomu, aby se začal poohlížet po nějakém vhodném budoucím králi.
Když však zjistil, ze Zamiva uz pár let udržuje vcelku intimní vztah s následníkem Lunarijského trůnu, neudržel se bez úsměvu. Oba králové se domluvili na sňatku, mladému páru to na výsost vyhovovalo a o budoucnost Echalnského trůnu bylo postaráno. Bohužel, Vesiarův otec, Lunarijský král, zanedlouho zemřel při nešťastném incidentu ve stájích, kde byl nelítostně udupán zdivočelým plnokrevníkem. Vesiar se musel na naléhání šlechty téměř okamžitě ujmout koruny a převzít Lunarijský svit. Svatba se musela kvůli přetrvávajícím zmatkům odložit.
O rok později se Zamivě narodil syn, princ Nesiar.
-příště trochu humorněji pojaté pokračování :) -
Žádné komentáře:
Okomentovat