Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně. Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem. Hosté přicházeli. Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil decentní zlatou korunkou.
Nejzvláštnější bylo, že je vlastně uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral.
Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.
Lysionovi se poté představil Fyrlostimský čaroděj Artyl, o Neru se však stařík zajímal trochu víc, zvláště pak o její zářivý krystal. Následovala skupinka Lunarijských rytířů samozvaných Jezdců, pak všem klanějíci se maršál Vejtaha a nakonec překrásná šamanka Manér, ověšená náhrdelníky a náramky z kaštanů a jiných lesních plodů. Také její zelené šaty byly v podobném stylu. Zdobené kaštanovými listy a rudými motivy růží tak jediná zastupující představitelka Dalhirionu prokazovala úctu národním barvám, jak Dalhirionu, tak i Echalnu.
To se ví, že přišlo mnohem víc hostů, Vesiarových a Zamiviných přátel, ale Lysion si všechny jejich jména nedokázal zapamatovat. Nebylo třeba.
Když se všichni usadili, hostina mohla začít. Vesiar se Zamivou vstali a pozvedli pohárky s vínem.
„Chtěl bych vás jménem krále Azmiva přivítat na Avoni a oznámit všem, kteří ještě neměli tu čest to slyšet od nás osobně, že už zítra spolu s princeznou Zamivou uzavřeme manželský svazek před bohyní lásky v Chrámu Svatého světla.“
V síni to zahučelo divokými potlesky. Někdo, nejspíš generál Gasal, hlasitě zapískal.
„Ale nejdříve, než začneme jíst, bych chtěl z celého srdce a za všechny v království poděkovat mistrovi Lysionovi a Neře Lysianě za nalezení, záchrany a opatrování na cestě z Kalmyrisu mého jediného syna Nesiara, dobré vůle budoucího krále Lunárie a Echalnu“
V hodovní síni vypukl hotový řev. Všichni skandovali Lysionovo a Neřino jméno, tak dlouho, dokud vousatý bojovník sám nevstal.
„A nezapomněl jsi na někoho? “ obrátil se Lysion na Vesiara.
„To opravdu nezapomněl.“ usmál se král.
„Vím, že se mistr Ibišek nemůže zúčastnit oslavy, a tak jsme mu osobně poděkovali ještě než odjel.“
„A kam, že to kolega odjel?“ zajímal se čaroděj Artyl.
„No na jih, přeci! Do Borosu. Cožpak nevíš, co se tam děje, mistře? “ ozval se jeden z Jezdců sedící naproti Lysionovi, zřejmě vůdce podle nejvýraznějších barvách na tunice.
„Státní převrat, jestli se nemýlím.“ řekla šamanka a vášnivě si kousla do jednoho z okrových pirohů pana generála. Téměř ihned zalitovala.
„Ale ano, mýlíš se!“ odpověděl Jezdec a mrkl na Vesiara. Ten pokynul číší a spolu se svojí nastávající opět usedli ke stolu. Všichni se jako na povel napili. Zvláště šamanka Manér si vínem ráda spravila chuť.
„Tak prosím! “ zvedl ruku Vesiar.
„Rád bych, abysme se bavili o věcech našich. Přeci se nebudeme dnes zabývat zahraniční politikou.“
„Samozřejmě máš pravdu,…“ pobídla ho kněžna.
„…ale není snad vhodné se o tom bavit právě teď, když se ti Kalmyrisský pán pokusil unést syna?“
„Ba jen pokusil, on tak učinil, drahá Harvé!“ zazpívala svým melodickým hlasem princezna Zamiva.
„Správně, milá, a co ty na to Vesiare?“
Lunariský kral věnoval pohled Lysionovi a ten se bodře usmál.
„Vzdávám se!“ vzdychl a lokl si vína.
„Žádný takový!“ praštil pěstí do stolu generál Gasal, až se mu kaviár z talíře vysypal na ubrus.
„Chlap se nikdy nevzdává! A už vůbec ne takovej voják, jako jsi ti Vesiare!“
Lysion se neudržel smíchy. Všechno nasvědčovalo tomu, že měl generál trochu napito už před oslavou.
Také Nera se líbezně usmála. Vesiar ji vřelý úsměv oplatil, načež Nera zčervenala a zakuckala se.
„Pijte střídmě, slečno!“ zachechtal se čaroděj. Přesto však sáhl po džbánu a doplnil bojovničin pohár až po okraj.
„Takové nadměrné pití není pro něžné pohlaví zrovinka to nejlepší.“ zašeptal, pohledem probodávajíc víno usrkající kněžnu. Ta si toho ovšem všimla a náležitě zareagovala.
„No dovolte! To si teda vyprošuji!“ prskla, obratně se vyhnula řeřichovému koláči a přitáhla si k sobě rumové rohlíčky. Mezitím maršál Vejtaha přerušil vyhrávající muzikanty, vytáhl svou vlastní píšťalu a začal vyhrávat. Kupodivu všech mu to ladilo. Bohužel, uklidňující melodie uspala Gasala a jednoho z Jezdců.
Po půl hodině, když udýchaný maršál přestal hrát a vůdce Jezdců, zvaný všemi Medvěd Baries, si hlasitě říhnul, se zbylí ospalci probudili a dali se opět do hodování. Jídla ale neubývalo, spíše naopak. Služebné a kuchaři jako o překot přinášeli další chody a porce, zvláště pak Mazmevovi, u kterého se zdálo, jako by měl bezedný žaludek.
Ba ani vína a jiných rozličných alkoholických i nealkoholických nápojů nechybělo. V tom si zase libovala kněžna Harvé, která už poněkolikáté zcela vyvrátila z pantů generálův kuchařský um a ještě vícenásobně potvrdila Artylovu domněnku, že nadměrné pití způsobuje nevybíravé chování. Po několika dalších sklenicích ji museli odnést na ošetřovnu, kvůli lehké otravě krve.
Jen Zamiva a čaroděj Artyl nepili, což jim také trpělivě vyčítal maršálek Vejtaha, rozhazujíc rukama se svou píšťalou na všechny strany.
„No jen si dejte, dejte…“ pobízel je.
„Malému Nesiarovi to vadit určitě nebude.“
„To jste uhodl. A kde vlastně je, můj vnuk?“ optal se Azmiv.
„Nechala jsem ho se svými chůvami. Samozřejmě s početnou stráží.“ odpověděla zpěvavě Zamiva a přitulila se k Vesiarovi.
Nera se od nich odvrátila a dopila zbyteček po Lysionovi. To, že to byl otcův pohár si uvědomila, až když jí to sám řekl.
„Tak doufejme, že se do Kalmyrisu už dnes nepodíváme.“ řekl a přijal od Manér jahodové mušličky.
„A do mého pokoje by ses podívat chtěl?“ olízla si šamanka vyzývavě rty.
„Pokud není v Kalmyrisu, rád přijdu.“ zamumlal s plnou pusou Lysion. Nera se rozhodla dělat, že to neslyšela.
Zrovna když jeden z Jezdců vyprazdňoval dvoulitrák s pivem, Mazmev, bratr krále Azmiva skočil pod stůl. Tak to vypadalo. Ve skutečnosti pod ním praskla židle a on se rozvalil na stříbrný koberec.
„Moc jíš, bratře!“ zasmál se Azmiv, při pohledu na drobky všude kolem vyšívaných květin.
Medvěd Baries si opět říhnul. Šamanka Manér ho počastovala přirovnáním k praseti a jinému hospodářskému zvířectvu, načež on ji nazval starou babou kořenářkou a opět udělal ten nechutný zvuk.
„Cožpak vypadám tak staře?“ zamžourala očkama na Lysiona.
„Možná, že nevypadáš staře a vůbec ne nejhůř,…“ zabručel Baries a nepokrytě se ji podíval do výstřihu.
„…ale všichni ví, že ti je nejmíň padesát!“
Manér vyprskla, čaroděje Arzyla pokryla sprška vína.
„Ty jeden hulváte! Co si o mne myslíš?! Že se každou půlnoc dopuji modrou šalvějí?! Že piji dryáky z havraních jater a tygřích varlat?! Že si snad dopřávám mladistvých věků pomocí lektvarů a páchnoucích elixírů, zakoupených u pochybných alchymistů a theurgů na všemožných trzích?!“
„Ano, přesně to si myslím.“ usmál se škodolibě Baries. To už se jí ale zastal i podnapilý generál Gasal.
„No a co na tom, že je stará? Zadek má pořád jako…“
„Nejsem vůbec stará! Ále, jděte všichni k čertu! Lysione, podal bys mi prosím jelení paštiku?“
„Samozřejmě.“ zahučel bojovník. Zvedl se ze židle, natáhnul se přes stůl a nepatrným pohybem přisunul misku s paštikou blíž k šamance.
„Nemáš zač.“ zamumlal.
Po několika dalších vzpupných poznámek o věku adresovaných na Manéřinu osobnost se Zamiva celkem jasnozřivě rozhodla odsunout pohárky s vínem dál od generála a šamanky. Přestože však oba seděli na opačném straně hodovního stolu, učinila tak bez pomoci sloužících, čímž nedobrovolně vystavila skoro všem na obdiv svůj ozdobný dekolt. Nedopatřením tak rozpoutala další debatu, tentokrát o velikosti hrudního košíčku, teď již zlostí velmi zrudlé šamanky. Celé popichování pak ze všech nejvíc rozrušilo již dost rozpačitou Neru, která teď nenápadně po očku srovnávala své přednosti s ostatními přítomnými ženami.
„Eretrove, příteli.“ oslovil Vesiar generála
„Jak se má tvá žena? Dlouho jsem ji už neviděl.“
„Ale jo -škyt- jde to.“ zabručel.
„Vlasně je to lepčí, než dy indy.“
„Opravdu? To mě teší.“
„Utekla mi s nějakým -škyt- , s nějakým kejklířem nebo so. Přectav si, ňákej vop -škyt- pičák, vopičák vod sirkusu, chtěl tu starou padesáti -škyt- , padesátiletou rašpli. Vždyť ji bylo skoro jako ta-tady tý šamanse!“
Víc už se toho Lunarijský král nedozvěděl, protože slavný generál a kuchař Eretrov Gasal na místě usnul.
Třešničku dal oslavě maršál Vejtaha, když po vzoru kněžny Harvé pozvracel Artylův purpurový šat. Ještě té noci se všichni odebrali do svých pokojů. Vesiar a Zamiva za Nesiarem. Azmiv a Mazmev do svých ložnic a zbytek do pokojů pro hosty, kterých bylo v sídle bezpočet.
Jen Manér nějakým záhadným způsobem zabloudila do Lysionova pokoje. Po chvíli však vyšla a vrátila se k sobě. Zanedlouho po tom ji následoval sám vousatý bojovník.
Nera se odebrala do svého, který byl hned vedle Lysionova. Ještě přede dveřmi ale potkala čaroděje Artyla, kterého musela povinně obejmout, pro jeho načichlou tuniku s neskrývaným odporem.
Konečně se jí zmocnila únava. Spánek pomalu přicházel a Nera se nechala unášet na vlnách snů. Jednoho snu. O králi Vesiarovi a malému princi Nesiarovi.
Nejzvláštnější bylo, že je vlastně uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral.
Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.
Lysionovi se poté představil Fyrlostimský čaroděj Artyl, o Neru se však stařík zajímal trochu víc, zvláště pak o její zářivý krystal. Následovala skupinka Lunarijských rytířů samozvaných Jezdců, pak všem klanějíci se maršál Vejtaha a nakonec překrásná šamanka Manér, ověšená náhrdelníky a náramky z kaštanů a jiných lesních plodů. Také její zelené šaty byly v podobném stylu. Zdobené kaštanovými listy a rudými motivy růží tak jediná zastupující představitelka Dalhirionu prokazovala úctu národním barvám, jak Dalhirionu, tak i Echalnu.
To se ví, že přišlo mnohem víc hostů, Vesiarových a Zamiviných přátel, ale Lysion si všechny jejich jména nedokázal zapamatovat. Nebylo třeba.
Když se všichni usadili, hostina mohla začít. Vesiar se Zamivou vstali a pozvedli pohárky s vínem.
„Chtěl bych vás jménem krále Azmiva přivítat na Avoni a oznámit všem, kteří ještě neměli tu čest to slyšet od nás osobně, že už zítra spolu s princeznou Zamivou uzavřeme manželský svazek před bohyní lásky v Chrámu Svatého světla.“
V síni to zahučelo divokými potlesky. Někdo, nejspíš generál Gasal, hlasitě zapískal.
„Ale nejdříve, než začneme jíst, bych chtěl z celého srdce a za všechny v království poděkovat mistrovi Lysionovi a Neře Lysianě za nalezení, záchrany a opatrování na cestě z Kalmyrisu mého jediného syna Nesiara, dobré vůle budoucího krále Lunárie a Echalnu“
V hodovní síni vypukl hotový řev. Všichni skandovali Lysionovo a Neřino jméno, tak dlouho, dokud vousatý bojovník sám nevstal.
„A nezapomněl jsi na někoho? “ obrátil se Lysion na Vesiara.
„To opravdu nezapomněl.“ usmál se král.
„Vím, že se mistr Ibišek nemůže zúčastnit oslavy, a tak jsme mu osobně poděkovali ještě než odjel.“
„A kam, že to kolega odjel?“ zajímal se čaroděj Artyl.
„No na jih, přeci! Do Borosu. Cožpak nevíš, co se tam děje, mistře? “ ozval se jeden z Jezdců sedící naproti Lysionovi, zřejmě vůdce podle nejvýraznějších barvách na tunice.
„Státní převrat, jestli se nemýlím.“ řekla šamanka a vášnivě si kousla do jednoho z okrových pirohů pana generála. Téměř ihned zalitovala.
„Ale ano, mýlíš se!“ odpověděl Jezdec a mrkl na Vesiara. Ten pokynul číší a spolu se svojí nastávající opět usedli ke stolu. Všichni se jako na povel napili. Zvláště šamanka Manér si vínem ráda spravila chuť.
„Tak prosím! “ zvedl ruku Vesiar.
„Rád bych, abysme se bavili o věcech našich. Přeci se nebudeme dnes zabývat zahraniční politikou.“
„Samozřejmě máš pravdu,…“ pobídla ho kněžna.
„…ale není snad vhodné se o tom bavit právě teď, když se ti Kalmyrisský pán pokusil unést syna?“
„Ba jen pokusil, on tak učinil, drahá Harvé!“ zazpívala svým melodickým hlasem princezna Zamiva.
„Správně, milá, a co ty na to Vesiare?“
Lunariský kral věnoval pohled Lysionovi a ten se bodře usmál.
„Vzdávám se!“ vzdychl a lokl si vína.
„Žádný takový!“ praštil pěstí do stolu generál Gasal, až se mu kaviár z talíře vysypal na ubrus.
„Chlap se nikdy nevzdává! A už vůbec ne takovej voják, jako jsi ti Vesiare!“
Lysion se neudržel smíchy. Všechno nasvědčovalo tomu, že měl generál trochu napito už před oslavou.
Také Nera se líbezně usmála. Vesiar ji vřelý úsměv oplatil, načež Nera zčervenala a zakuckala se.
„Pijte střídmě, slečno!“ zachechtal se čaroděj. Přesto však sáhl po džbánu a doplnil bojovničin pohár až po okraj.
„Takové nadměrné pití není pro něžné pohlaví zrovinka to nejlepší.“ zašeptal, pohledem probodávajíc víno usrkající kněžnu. Ta si toho ovšem všimla a náležitě zareagovala.
„No dovolte! To si teda vyprošuji!“ prskla, obratně se vyhnula řeřichovému koláči a přitáhla si k sobě rumové rohlíčky. Mezitím maršál Vejtaha přerušil vyhrávající muzikanty, vytáhl svou vlastní píšťalu a začal vyhrávat. Kupodivu všech mu to ladilo. Bohužel, uklidňující melodie uspala Gasala a jednoho z Jezdců.
Po půl hodině, když udýchaný maršál přestal hrát a vůdce Jezdců, zvaný všemi Medvěd Baries, si hlasitě říhnul, se zbylí ospalci probudili a dali se opět do hodování. Jídla ale neubývalo, spíše naopak. Služebné a kuchaři jako o překot přinášeli další chody a porce, zvláště pak Mazmevovi, u kterého se zdálo, jako by měl bezedný žaludek.
Ba ani vína a jiných rozličných alkoholických i nealkoholických nápojů nechybělo. V tom si zase libovala kněžna Harvé, která už poněkolikáté zcela vyvrátila z pantů generálův kuchařský um a ještě vícenásobně potvrdila Artylovu domněnku, že nadměrné pití způsobuje nevybíravé chování. Po několika dalších sklenicích ji museli odnést na ošetřovnu, kvůli lehké otravě krve.
Jen Zamiva a čaroděj Artyl nepili, což jim také trpělivě vyčítal maršálek Vejtaha, rozhazujíc rukama se svou píšťalou na všechny strany.
„No jen si dejte, dejte…“ pobízel je.
„Malému Nesiarovi to vadit určitě nebude.“
„To jste uhodl. A kde vlastně je, můj vnuk?“ optal se Azmiv.
„Nechala jsem ho se svými chůvami. Samozřejmě s početnou stráží.“ odpověděla zpěvavě Zamiva a přitulila se k Vesiarovi.
Nera se od nich odvrátila a dopila zbyteček po Lysionovi. To, že to byl otcův pohár si uvědomila, až když jí to sám řekl.
„Tak doufejme, že se do Kalmyrisu už dnes nepodíváme.“ řekl a přijal od Manér jahodové mušličky.
„A do mého pokoje by ses podívat chtěl?“ olízla si šamanka vyzývavě rty.
„Pokud není v Kalmyrisu, rád přijdu.“ zamumlal s plnou pusou Lysion. Nera se rozhodla dělat, že to neslyšela.
Zrovna když jeden z Jezdců vyprazdňoval dvoulitrák s pivem, Mazmev, bratr krále Azmiva skočil pod stůl. Tak to vypadalo. Ve skutečnosti pod ním praskla židle a on se rozvalil na stříbrný koberec.
„Moc jíš, bratře!“ zasmál se Azmiv, při pohledu na drobky všude kolem vyšívaných květin.
Medvěd Baries si opět říhnul. Šamanka Manér ho počastovala přirovnáním k praseti a jinému hospodářskému zvířectvu, načež on ji nazval starou babou kořenářkou a opět udělal ten nechutný zvuk.
„Cožpak vypadám tak staře?“ zamžourala očkama na Lysiona.
„Možná, že nevypadáš staře a vůbec ne nejhůř,…“ zabručel Baries a nepokrytě se ji podíval do výstřihu.
„…ale všichni ví, že ti je nejmíň padesát!“
Manér vyprskla, čaroděje Arzyla pokryla sprška vína.
„Ty jeden hulváte! Co si o mne myslíš?! Že se každou půlnoc dopuji modrou šalvějí?! Že piji dryáky z havraních jater a tygřích varlat?! Že si snad dopřávám mladistvých věků pomocí lektvarů a páchnoucích elixírů, zakoupených u pochybných alchymistů a theurgů na všemožných trzích?!“
„Ano, přesně to si myslím.“ usmál se škodolibě Baries. To už se jí ale zastal i podnapilý generál Gasal.
„No a co na tom, že je stará? Zadek má pořád jako…“
„Nejsem vůbec stará! Ále, jděte všichni k čertu! Lysione, podal bys mi prosím jelení paštiku?“
„Samozřejmě.“ zahučel bojovník. Zvedl se ze židle, natáhnul se přes stůl a nepatrným pohybem přisunul misku s paštikou blíž k šamance.
„Nemáš zač.“ zamumlal.
Po několika dalších vzpupných poznámek o věku adresovaných na Manéřinu osobnost se Zamiva celkem jasnozřivě rozhodla odsunout pohárky s vínem dál od generála a šamanky. Přestože však oba seděli na opačném straně hodovního stolu, učinila tak bez pomoci sloužících, čímž nedobrovolně vystavila skoro všem na obdiv svůj ozdobný dekolt. Nedopatřením tak rozpoutala další debatu, tentokrát o velikosti hrudního košíčku, teď již zlostí velmi zrudlé šamanky. Celé popichování pak ze všech nejvíc rozrušilo již dost rozpačitou Neru, která teď nenápadně po očku srovnávala své přednosti s ostatními přítomnými ženami.
„Eretrove, příteli.“ oslovil Vesiar generála
„Jak se má tvá žena? Dlouho jsem ji už neviděl.“
„Ale jo -škyt- jde to.“ zabručel.
„Vlasně je to lepčí, než dy indy.“
„Opravdu? To mě teší.“
„Utekla mi s nějakým -škyt- , s nějakým kejklířem nebo so. Přectav si, ňákej vop -škyt- pičák, vopičák vod sirkusu, chtěl tu starou padesáti -škyt- , padesátiletou rašpli. Vždyť ji bylo skoro jako ta-tady tý šamanse!“
Víc už se toho Lunarijský král nedozvěděl, protože slavný generál a kuchař Eretrov Gasal na místě usnul.
Třešničku dal oslavě maršál Vejtaha, když po vzoru kněžny Harvé pozvracel Artylův purpurový šat. Ještě té noci se všichni odebrali do svých pokojů. Vesiar a Zamiva za Nesiarem. Azmiv a Mazmev do svých ložnic a zbytek do pokojů pro hosty, kterých bylo v sídle bezpočet.
Jen Manér nějakým záhadným způsobem zabloudila do Lysionova pokoje. Po chvíli však vyšla a vrátila se k sobě. Zanedlouho po tom ji následoval sám vousatý bojovník.
Nera se odebrala do svého, který byl hned vedle Lysionova. Ještě přede dveřmi ale potkala čaroděje Artyla, kterého musela povinně obejmout, pro jeho načichlou tuniku s neskrývaným odporem.
Konečně se jí zmocnila únava. Spánek pomalu přicházel a Nera se nechala unášet na vlnách snů. Jednoho snu. O králi Vesiarovi a malému princi Nesiarovi.
-pokračování příště :) -
Žádné komentáře:
Okomentovat