Princ Nesiar, část I.

   Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě, přes kterou nebylo vůbec nic vidět.

   Ti tři tam jen tak stáli, před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat trubkou na všechny strany.

   Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč, jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

   „Héj! Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”

Trubač se naklonil z ochozu, odpověděl stejně hlasitě.

   „Kdo jste a co chcete?!”

Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.

   „Chceme, abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”

Trubač se otočil k nejbližšímu střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.

   „Máme rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”

   „No tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil. Položil mu ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě a stoupl si vedle obrněné ženy. Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které se vyřítily vpřed a s rotací zmizely ve zdech hradby.

   Padací most se začal řítit. Oba bojovníci rychle uskočili, když most dopadl těsně před čaroděje. Jeho dlouhá modrá róba zavlála a ovanula ty dva za ním.

   „Lučištníci, připravit!” zakřičel trubač a nyní už i velitel oddílu střelců. Čaroděj zvedl ruku nad hlavu. Tentokrát jeho přerušila žena ve zbroji.

   „Šetři síly, mistře. Budeme je ještě potřebovat” špitla a lehce čaroděje odstrčila stranou. Sama pak přistoupila k mostu a ohnula se. Ozvalo se praskání dřeva a vrzání zbroje.
   „Lučištníci!”
Opancéřovaná bojovnice zaskučela a zvedla konec mostu nad hlavu. V tu chvíli se ozval další výkřik následovaný salvou šípů dopadající na most a všude kolem. Trojice byla schovaná. Žena pustila most a ten dopadl zpět na zem.. Z vrchu v něm trčely desítky šípů.
   Mezitím se jednotky za hradbami připravily, byly pevně rozhodnuty svůj hrad bránit. Trojčlennou skupinku před bránou dělil od obránců kromě padacího mostu i ocelové mříže, bránící vstupu do hradu při situacích, jako byla tato.
   Bojovnice se rozběhla a dunivými skoky se přibližovala k mřížím. Vzápětí byly mříže vyraženy a boj mohl začít.

   „Rychle, dochází jí čas!” zařval vousatý bojovník. Zamával svým mečem, jako chrastítkem a vyběhl kupředu. Čaroděj ho mezitím bránil před dalšími střelami bránících. Většina šípů se za letu působením jeho magie prostě jen změnila v třísky. Ty už byly nebezpečné o něco méně.
   Bojovnice se oháněla pažemi, jako kdyby odháněla mouchy a srážela každého v dosahu k zemi. Najednou však její zbroj začala mizet. Kouzlo přestalo působit. Bojovnice zalitovala, že ho vyvolala tak brzy a s povzdechem sledovala vypařující se kusy brnění. Kolem se začala tvořit mlhavá clona a o chvilku později stála uprostřed boje skoro nahá, s kusy prádla zakrývající jen to nejnutnější.
   V tom oblak páry proťal blyštivý meč, vedený rukou zarostlého válečníka, který přišel odzbrojené ženě na pomoc. Ozval se bojový pokřik a třeskutá rána, jak s ním obránci hrádku zkřížili své meče.
   Když se mlha rozptýlila, všichni leželi na zemi. Muž s plnovousem se podíval na obnaženou ženu a poté vzal štít jednomu z nehybných obránců.
   „Tu máš, zakryj se tím.” podal jí ho. Žena si ho od něj ochotně vzala.
   „Díky, otče.”
Teď, když se její brnění ztratilo, musela se bránit jinak.
   „Jdu najít to dítě.” ukázala na schodiště k terasám hradu. Válečník kývl.
   Ještě než odešla, zavolal na ni.
   „Nero!”
Otočila se.
   „Vem si meč!” řekl a hodil jí ten svůj. Nera ho ve vzduchu chytila. Narovnala si svůj krystal, který se jí houpal na krku a vyrazila po schodišti.
   Bojovník se chvíli díval jejím směrem a pak se otočil. Přímo před ním se zčistajasna objevil další z bránících vojáků. Neozbrojený válečník neměl šanci uhnout, avšak cosi útočníka s napřaženým mečem zastavilo. Ten jen vyvalil oči a padl válečníkovi k nohám. Z krku mu trčel šíp.
   Vousatý válečník si rychle vzal jeho meč a podíval se směrem odkud přiletěla střela.
   Na nejvzdálenějším konci terasy stála zahalená postava s lukem.
   „Minuls!” zařval válečník a hbitě se schoval za schodiště. Žádný šíp ho však nenásledoval, a tak pomalu vykoukl a podíval se k terasám.
Postava s lukem teď šla přes terasy stejným směrem, jakým běžela Nera.
   „Musím něco udělat!” napadlo ho. Hned se však uklidnil.
„Ona si poradí. Vždyť je to moje dcera.”
   Najednou se ozvalo hromobití a hned na to se o slovo přihlásil blesk. Srazil poslední skupinku obránců do prachu a nastalo ticho. Vousatý bojovník, když k němu přišel čaroděj blíž, vstal.
   „Kde máš meč, Lysione?” zeptal se ho čaroděj.
   „Půjčil jsem ho na chvíli Neře.” odpověděl a přitom sledoval, jak se k nim blíží další trojice vojáků. Očkem také pokukoval po čaroději. Chtěl vědět, co udělá.
   „Zkus tohle!” řekl čaroděj a hodil mu malou kovovou tyčku.
Jakmile ji Lysion chytil, proměnila se v nádherný obouruční meč.
   „Kde tyhle věci bereš, mistře?” podivil se a zamával s ním před sebou.
   „Je to jen cetka.” usmál se klidně čaroděj.
Lysion se s mečem napřáhl a švihl s ním před sebe. Ze špičky vyšlehly rudé plameny a srazili obránce až na druhý konec nádvoří.
  „Říkáte cetka?” zahoukal nadšeně Lysion.
„Viděl jste jakou má sílu?”
Hned jak to dořekl, mu meč v ruce vzplál a s hlasitým blafnutím se změnil v popel. Lysion překvapeně pohlédl na čaroděje.
   „Jak jsi říkal. Cetka.”
                                      -pokračování příště :) a díky za jakýkoliv komentář-