Píseň pro domněnku

Říkám píseň, myslím báseň

pro domněnku tesknou,

tam kde se tvé oči lesknou,

skrývají i vášeň

Píšu báseň, zpívám píseň

pro domněnku tichou,

ber to, jak to ruce píšou,

jen tak uhasím svou žízeň

Slyším píseň, snívám báseň

pro domněnku vetchou,

slova se tě nikdy netknou,

snad jen nach do tvých lící…

Pojednání o nadšených pisálcích aneb jak to bylo doopravdy

Začněme tedy hezky od začátku. Rád bych se zmínil o kdejakém umělci už z dob starověkého orientálního písemnictví, ale mám dojem, že mi na to nezbude místo. Využiji tedy retrospektivu a posunu se vpřed, abych se vzápětí mohl odsunout opět vzad.

Opravdová báseň

Báseň, jak se může zdáti,

má svůj řád a pravidla,

však první pohled může másti,

neb tento verš se nerýmuje.

Vskutku, není o čem.

Jakmile slova letí v řádky,

brambory, zasazené verše,

absorbuje do pohádky,

škrty, jasné rešerše…

Vskutku, není o čem.

Vzletným písmem mysl svou

vměstnat do slok hubených,

figury a tropy řvou,

tetrahydrogenboritan sodný(ých).

Hou, hou! Není o čem.

Příběh to byl velkolepý,

smích byl také, slzy tekly,

víno prýštilo skrz sudy,

hrály housle, hrály dudy.

Vskutku není o čem.

Slavilo se po tři noci,

nevím, jestli budu moci

pokračovat, au, au, to bolí moc.

Zdravím básníky, ehm… dobrou noc.

No, vskutku, není o čem.

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,

kdy shlíží racek do podpalubí,

kdy krev mrzne v žilách jako led,

kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,

dovnitř se dostane jedině lstí,

pod závorou, kde zámků je moc,

taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,

na palouk, kde scházejí se laně,

na palouk v době večerní,

kde podobná zvěř tiše sní.

Mohlo by snad?

Jak je dlouhá tahle stěna?

rozohněná ve mně vřela

Jak se dostat přes oktávu?

zahalenou v nočním hávu

Jak vyzpívat tvoje tóny?

uvězněné, chladné zóny

Mohlo by snad srdce mé

bíti z lásky bezedné?

Mohla by snad duše má

číst ta slova toužebná?

Mohla by snad klidná mysl

změnit chaos v čistý smysl?

Mohl bych zastavit čas?

slyšet znovu sladký hlas

lásky, která proudí tělem,

duší, srdcem a mým perem

Bych ti napsal báseň sladkou

se vším všudy, jen ne s láskou

Stíny

Stíny šedivé se plazí kolem sila

Plní hvězdný prostor, kéžby tady byla

Protože se stmívá velká černá díra

spí šumí a do sila se dívá

Celá celistvá se směje do obzoru

Celá potemněla zahalená vzdoru

Stmívá celá okatá černá pověrčivá

kéž by tady byla, moje milá víla

Skáče po peřinách, jak pták z oblak se dívá

dívá se po nás všech, jak se opět stmívá

V dálce slyší zvony hlasité a štěkot psů

Tíží jí čerstvý spánek a neúkladnost snů

Není to jisté, že nebyla by jiná

Já však jinou nechci, to mě hrůza jímá

Milovat se v nebi, kde světlo září vzhůru,
pokaď bledá líce mohou dosud vzplát
nebeským plamenem se na vše podívat

a ctnosti se uklánět neb vždy mě bude hřát

Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar

Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.

Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.