neděle 5. listopadu 2017

Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar



Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.
Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.
„Héj! Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”
Trubač se naklonil z ochozu. Potřeboval odpovědět stejně hlasitě.
„Kdo jste a co chcete?!”
Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.
„Chceme, abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”
Trubač se otočil k nejbližšímu střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.
„Máme rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”
„No tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil.
Položil mu ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě a stoupl si vedle obrněné ženy.
Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které s rotací zmizely ve zdech hradby. Padací most se začal řítit. Oba bojovníci rychle uskočili, most dopadl těsně před čaroděje. Jeho dlouhá modrá róba zavlála a ovanula ty dva za ním.
„Lučištníci, připravit!” zakřičel trubač a nyní už i velitel oddílu střelců.
Čaroděj zvedl ruku nad hlavu. Tentokrát ho přerušila žena ve zbroji.
„Šetři síly, mistře. Budeme je ještě potřebovat,” špitla a lehce čaroděje odstrčila stranou. Sama pak přistoupila k mostu a ohnula se. Ozvalo se praskání dřeva a vrzání zbroje.
„Lučištníci!”
Opancéřovaná bojovnice zaskučela a zvedla konec mostu nad hlavu. V tu chvíli se ozval další výkřik následovaný salvou šípů dopadajících na most a všude kolem. Trojice byla schovaná. Žena pustila most a ten dopadl zpět na zem. Z vrchu v něm trčely desítky šípů.
Mezitím se jednotky za hradbami připravily, byly pevně rozhodnuty svůj hrad bránit. Trojčlennou skupinku před bránou dělily od obránců kromě padacího mostu i ocelové mříže bránící vstupu do hradu při situacích, jako byla tato.
Bojovnice se rozběhla a dunivými skoky se přibližovala k mřížím. Vzápětí byly mříže vyraženy.
„Rychle, dochází jí čas!” zařval vousatý bojovník. Zamával svým mečem jako chrastítkem a vyběhl kupředu.
Čaroděj ho mezitím bránil před dalšími střelami bránících. Většina šípů se za letu působením jeho magie prostě jen změnila v třísky. Ty už byly nebezpečné o něco méně.
Bojovnice se oháněla pažemi, jako kdyby odháněla mouchy a srážela každého v dosahu k zemi. Najednou však její zbroj začala mizet. Zalitovala, že kouzlo vyvolala tak brzy a s povzdechem sledovala vypařující se kusy brnění. Kolem se začala tvořit mlhavá clona a o chvilku později stála uprostřed boje jen v obyčejných šatech.
V tom oblak páry proťal blyštivý meč, vedený rukou zarostlého válečníka, který přišel odzbrojené ženě na pomoc. Ozval se bojový pokřik a třeskutá rána, jak s ním obránci hrádku zkřížili své meče. Když se mlha rozptýlila, všichni leželi na zemi. Muž s plnovousem se podíval na obnaženou ženu a poté vzal štít jednomu z nehybných obránců.
„Tu máš, zakryj se tím.” podal jí ho.
Žena si ho od něj ochotně vzala.
„Díky, otče.”
Teď, když se její brnění ztratilo, musela se bránit jinak.
„Jdu najít to dítě.” ukázala na schodiště k terasám hradu.
Válečník kývl. Ještě než ale odešla, zavolal na ni.
„Nero!”
Otočila se.
„Vem si meč!” řekl a hodil jí ten svůj.
Nera ho ve vzduchu chytila. Narovnala si svůj krystal, který se jí houpal na krku a vyrazila po schodišti. Bojovník se chvíli díval jejím směrem a pak se otočil. Přímo před ním se zčistajasna objevil další voják. Neozbrojený válečník neměl šanci uhnout, avšak cosi útočníka s napřaženým mečem zastavilo. Ten jen vyvalil oči a padl válečníkovi k nohám. Z krku mu trčel šíp.
Vousatý válečník si rychle vzal jeho meč a podíval se směrem odkud přiletěla střela. Na nejvzdálenějším konci terasy stála zahalená postava s lukem.
„Minuls!” zařval válečník a hbitě se schoval za schodiště.
Žádný šíp ho však nenásledoval. Pomalu vykoukl a podíval se k terasám. Postava s lukem teď šla přes terasy stejným směrem, jakým běžela Nera.
„Musím něco udělat!” napadlo ho. „Však ona si poradí. Vždyť je to moje dcera.”
Najednou se ozvalo hromobití a hned na to se o slovo přihlásil blesk. Srazil poslední skupinku obránců do prachu a nastalo ticho. Vousatý bojovník, když k němu přišel čaroděj blíž, vstal.
„Kde máš meč, Lysione?” zeptal se čaroděj.
„Půjčil jsem ho na chvíli Neře,” odpověděl a přitom sledoval, jak se k nim blíží další trojice vojáků. Očkem také pokukoval po čaroději. Chtěl vědět, co udělá.
„Zkus tohle!” řekl čaroděj a hodil mu malou kovovou tyčku.
Jakmile ji Lysion chytil, proměnila se v nádherný obouruční meč.
„Kde tyhle věci bereš, mistře?” podivil se a zamával s ním před sebou.
„Je to jen cetka.” usmál se klidně čaroděj.
Lysion se s mečem napřáhl a švihl s ním před sebe. Ze špičky vyšlehly rudé plameny a srazily obránce až na druhý konec nádvoří.

„Říkáš cetka?” zahoukal nadšeně Lysion. „Viděl jsi jakou má sílu?” Hned jak to dořekl, meč mu v ruce vzplál a s hlasitým blafnutím se změnil v popel. Lysion překvapeně pohlédl na čaroděje. Jak jsi říkal. Cetka.”

V očekávání rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem. Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém konci chodby stáli dva strážní v plné zbroji a s kopími hlídající masivní dubové dveře.
Nera si pohladila krystal na krku.
„Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku,“ špitla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe. Nera přivřela oči. Křach! Ozval se zvuk lámajícího dřeva. Přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky. Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače. K nevíře, co takový krystal dokáže.
Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku. Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
„Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč. Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
„Ani to nezkoušej, nebo to děcko…,“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž, „…zemře!“
Nera spatřila, že to nejsou jen plané výhrůžky. Zahalený muž měl prsty zkřížené v podivném gestu a kolem nich plála zelená záře. Nera se napřímila a nechala meč pod sebou.
„Podej mi to dítě, prosím!“ řekla, aniž by se jí zachvěl hlas.
„Proč bych to měl dělat?“ zazněl zvláštní kovový tón z jeho hrdla.
Ačkoliv mu Nera neviděla do tváře, cítila že se usmívá.
„Nic se ti nestane.“
Zahalený muž se zasmál a udělal krok vpřed. Dopadlo na něj světlo.
„Tak to se pleteš!“ Spustil ruku a uhladil si bronzové roucho podél těla. „Když ho mám u sebe, nic se mi nestane.“
Ani na světle mu nebylo vidět do obličeje. Celý ho měl zahalený, stejně tak i tělo. Na zádech mu visel luk, avšak šípy nikde. Nera se ani nepohnula. Nechtěla riskovat.
„Ale přece bych byl rád, kdyby se mi něco stalo,“ pronesl s dítětem v rukou před sebou.
Nera opatrně přistoupila k dítěti a… pustil ho. Pouze díky svým reflexům se ho bojovnici podařilo chytit těsně nad zemí. Ulevila si. Když se podívala zpět, zahalenec tam už nebyl. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, ale nikoho nespatřila. Poté vstala a zabalila dítě do přikrývky, kterou našla v kolébce.
Nera sebou škubla a ucítila jeho prsty na svém čele. Něco se stalo. Nevěděla co, ale hřálo to. Zalévalo ji příjemné teplo a za chvilku ji zaplavila nezastavitelná exploze příjemných pocitů. Svalila se k zemi. Křečovitě svírala zabalené dítě a z čela jí stékal třpytivý pot. Byla ochromená. Stále viděla, ale ze všeho vnímala jen útržky. A pak….

Její tělo povolilo. S úlevou vydechla, když ucítila že dítě drží pořád v náručí. Těžce se opřela o podlahu a klekla si. Zahalenec byl zase pryč. Nechápu, řekla si pro sebe. Vstala, protáhla se, zvedla z podlahy otcův meč a i s dítětem odkráčela ven.

„Jak že se jmenuje?“ zeptala se Nera zahalená do jednoho z čarodějových modrých plášťů.
„Nesiar,“ odpověděl mistr, „princ Nesiar, korunní princ a budoucí král Lunárie a Echalnu a když všechno půjde hladce možná i protektor Glaudorských kamenic.“
„Cha, na Glaudor ať si naše malý princátko nechá zajít chuť,“ zasmál se hlasitě Lysion. „Rewegenova manželka prý čeká dítě a že to bude kluk! Dokonce už mu král vybral i jméno.“
„Opravdu? A jaképak, smím-li to vědět?“ uhladil si čaroděj knír.
„Luwig, podle jeho děda. Takže žádný protektor, ale jen další korunní princ.“
„No to se podívejme. Ale co, Rewegen o Glaudorský svit stejně nikdy nestál, ale teď, když má následníka…“
„Teď, když má následníka, má důvod na něm sedět a zahřívat ho pro něj!“ dokončil za čaroděje se smíchem Lysion. „Však se mu nedivím, že nechce vládnout na té hroudě kamení. Jediné, pro co se tam kdysi na Raitumaru usadili, byla ocel. Ocel a drahé kameny.“

„Ano, máš pravdu Lysione, ale mohl bys laskavě říci své drahé dceři, aby s princem tolik neházela. Nerad bych, aby budoucí král Lunárie a Echalnu uvízl někde na stromě.“

Nad městem Avoni se kabonil šedivý mrak. Dotěrně dorážel na ty bílé a snažil se dostat do přední linie temných mračen. Povedlo se. Začalo pršet.
Stejná jako počasí byla i nálada ve městě. Šeravá a pochmurná. Tedy alespoň do té doby, než dorazil Lysion, mistr Ibišek, Nera a jejich nový člen, malý princ Nesiar, kterého nesla celou cestu bojovnice v náručí. Ve městě je pak uvítali s nejvřelejšími ovacemi. Však nejšťastnější ze všech byli princovi rodiče, král Vesiar Lunarijský a jeho nastávající, lady Zamiva z Echalnu.
Po šťastném shledání byli všichni tři zachránci pozváni do královského sídla v Avoni na oslavu, která měla být zároveň i královým loučením se svobodou, neboť si bude o pár dní později brát lady Zamivu, jedinou dceru Echalnského krále Azmiva.
Fakt, že Azmiv neměl žádného jiného potomka než dceru, jedině přispěl k tomu, aby se začal poohlížet po nějakém vhodném budoucím králi. Když však zjistil, ze Zamiva už pár let udržuje intimní vztah s následníkem lunarijského svitu, neudržel se bez úsměvu. Oba králové se domluvili na sňatku, mladému páru to na výsost vyhovovalo a o budoucnost echalnského svitu bylo postaráno. Bohužel, Vesiarův otec, lunarijský král, zanedlouho zemřel při nešťastném incidentu ve stájích, kde byl nelítostně udupán zdivočelým plnokrevníkem. Vesiar se musel na naléhání šlechty téměř okamžitě ujmout koruny a převzít lunarijský svit po svém zesnulém otci. Svatba se musela kvůli přetrvávajícím zmatkům odložit.
O rok později se Zamivě narodil syn.
Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně. Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem. Hosté přicházeli.
Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil decentní zlatou korunkou. Zvláštní bylo, že je popravdě uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral pro své úřadování.
Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.
Lysionovi se poté představil Fyrlostimský čaroděj Artyl, o Neru se však stařík zajímal trochu víc, zvláště pak o její zářivý krystal. Následovala skupinka Lunarijských rytířů samozvaných Jezdců, pak všem klanějíci se maršál Vejtaha a nakonec překrásná šamanka Manér ověšená náhrdelníky a náramky z kaštanů a jiných lesních plodů. Také její zelené šaty byly v podobném stylu. Zdobené kaštanovými listy a rudými motivy růží tak jediná zastupující představitelka Dalhirionu prokazovala úctu národním barvám jak Dalhirionu, tak i Echalnu.
To se ví, že přišlo mnohem víc hostů, Vesiarových a Zamiviných přátel, ale Lysion si všechny jejich jména nedokázal zapamatovat. Nebylo třeba.
Když se všichni usadili, hostina mohla začít. Vesiar se Zamivou vstali a pozvedli pohárky s vínem.
„Chtěl bych vás jménem krále Azmiva přivítat na Avoni a oznámit všem, kteří to nemohli slyšet od nás osobně, že už zítra spolu s princeznou Zamivou uzavřeme manželský svazek před bohyní lásky v Chrámu Svatého světla.“
V síni to zahučelo divokými potlesky. Někdo, nejspíš generál Gasal, hlasitě zapískal.
„Ale nejdříve, než začneme jíst, bych chtěl z celého srdce a za všechny v království poděkovat lordu Lysionovi a lady Neře Lysianě za nalezení, záchrany a opatrování na cestě z Kalmyrisu mého jediného syna Nesiara, dobré vůle budoucího krále Lunárie a Echalnu“
V hodovní síni vypukl hotový řev. Všichni skandovali Lysionovo a Neřino jméno, tak dlouho, dokud vousatý bojovník sám nevstal.
„A nezapomněl jsi na někoho? “ obrátil se Lysion na Vesiara.
„To vskutku nezapomněl.“ usmál se král. „Vím, že se mistr Ibišek nemůže zúčastnit oslavy, a tak jsme mu osobně poděkovali ještě než odjel.“
„A kam, že to kolega odjel?“ zajímal se čaroděj Artyl.
„No na jih, přeci! Do Borosu. Cožpak nevíš, co se tam děje, mistře? “ ozval se jeden z Jezdců sedící naproti Lysionovi, zřejmě jejich vůdce podle nejvýraznějších barvách na tunice.
„Státní převrat, jestli se nemýlím,“ řekla šamanka a vášnivě si kousla do jednoho z okrových pirohů. Téměř ihned zalitovala.
„Ale ano, mýlíš se!“ odpověděl Jezdec a mrkl na Vesiara.
Ten pokynul číší a spolu se svojí nastávající opět usedli ke stolu. Všichni se jako na povel napili. Zvláště šamanka Manér si vínem ráda spravila chuť.
„Tak prosím! “ zvedl ruku Vesiar. „Rád bych, abychom se bavili o věcech našich. Přeci se nebudeme dnes zabývat zahraniční politikou.“
„Samozřejmě máš pravdu,“ pobídla ho kněžna. „ale není snad vhodné se o tom bavit právě teď, když se ti Kalmyrisský pán pokusil unést syna?“
„Ba jen pokusil, on tak učinil, drahá Harvé!“ zazpívala svým melodickým hlasem princezna Zamiva.
„Správně, milá, a co ty na to Vesiare?“
Lunariský kral věnoval pohled Lysionovi a ten se bodře usmál.
„Vzdávám se!“ vzdychl a lokl si vína.
„Žádný takový!“ praštil pěstí do stolu generál Gasal, až se mu kaviár z talíře vysypal na ubrus. „Chlap se nikdy nevzdává! A už vůbec ne takovej voják, jako jsi ti Vesiare!“
Lysion se neudržel smíchy. Všechno nasvědčovalo tomu, že měl generál trochu v sobě už před oslavou. Také Nera se líbezně usmála. Vesiar ji vřelý úsměv oplatil, načež Nera zčervenala a zakuckala se.
„Pijte střídmě, slečno!“ zachechtal se čaroděj. Přesto však sáhl po džbánu a doplnil její pohár až po okraj. „Takové nadměrné pití není pro něžné pohlaví zrovinka to nejlepší.“ zašeptal, pohledem probodávajíc víno usrkající kněžnu.
Ta si toho ovšem všimla a náležitě zareagovala.
„No dovolte! To si teda vyprošuji!“ prskla, obratně se vyhnula řeřichovému koláči a přitáhla si k sobě rumové rohlíčky.
Mezitím maršál Vejtaha přerušil vyhrávající muzikanty, vytáhl svou vlastní píšťalu a začal vyhrávat. Kupodivu všech mu to ladilo. Žel bohyním, uklidňující melodie uspala Gasala a jednoho z Jezdců.
Po půl hodině, když udýchaný maršál přestal hrát a vůdce Jezdců, zvaný všemi Medvěd Baries, si hlasitě říhnul, se zbylí ospalci probudili a dali se opět do hodování. Jídla ale neubývalo, spíše naopak. Služebné a kuchaři přinášeli jako o překot další chody a porce, zvláště pak Mazmevovi, u kterého se zdálo, jako by měl bezedný žaludek.
Ba ani vína a jiných rozličných alkoholických i nealkoholických nápojů nechybělo. V tom si zase libovala kněžna Harvé, která už poněkolikáté zcela vyvrátila z pantů generálův kuchařský um a ještě vícenásobně potvrdila Artylovu domněnku, že nadměrné pití způsobuje nevybíravé chování. Po několika dalších sklenicích ji museli odnést na ošetřovnu kvůli lehké otravě krve. Jen Zamiva a čaroděj Artyl nepili, což jim také trpělivě vyčítal maršálek Vejtaha rozhazujíc rukama se svou píšťalou na všechny strany.
„No jen si dejte, dejte…“ pobízel je. „Malému Nesiarovi to vadit určitě nebude.“
„To jste uhodl. A kde vlastně je, můj vnuk?“ optal se Azmiv.
„Nechala jsem ho se svými chůvami. Samozřejmě s početnou stráží,“ odpověděla zpěvavě Zamiva a přitulila se k Vesiarovi.
Nera se od nich odvrátila a dopila zbyteček po Lysionovi. To, že to byl otcův pohár si uvědomila, až když jí to sám řekl.
„Tak doufejme, že se do Kalmyrisu už dnes nepodíváme,“ ušklíbl se Lysion pod vousy a přijal od Manér jahodové mušličky.
„A do mého pokoje by ses podívat chtěl?“ olízla si šamanka vyzývavě rty.
„Pokud není v Kalmyrisu, rád přijdu,“ zamumlal s plnou pusou Lysion.
Nera se rozhodla dělat, že to neslyšela.
Zrovna když jeden z Jezdců vyprazdňoval korbel s pivem, Mazmev, bratr krále Azmiva, skočil pod stůl. Tak to vypadalo. Ve skutečnosti pod ním praskla židle a on se rozvalil na stříbrný koberec.
„Moc jíš, bratře!“ zasmál se Azmiv při pohledu na drobky všude kolem vyšívaných květin.
Medvěd Baries si opět říhnul. Šamanka Manér ho počastovala přirovnáním k praseti a jinému hospodářskému zvířectvu, načež on ji nazval starou babou kořenářkou a opět udělal ten společensky nepřístojný zvuk.
„Cožpak vypadám tak staře?“ zamžourala šamanka svýma očkama na Lysiona.
„Možná, že nevypadáš staře a vůbec ne nejhůř,“ zabručel Baries a nepokrytě se ji podíval do výstřihu, „ale všichni ví, že ti je nejmíň padesát!“
Manér vyprskla. Čaroděje Artyla pokryla sprška vína.
„Ty jeden hulváte! Co si o mne myslíš?! Že se každou půlnoc dopuji modrou šalvějí? Že piji dryáky z havraních jater a tygřích varlat? Že si snad dopřávám mladistvých věků pomocí lektvarů a páchnoucích elixírů, zakoupených u pochybných alchymistů na černých trzích?!“
„Ano, přesně to si myslím,“ usmál se škodolibě Baries.
To už se jí ale zastal i podnapilý generál Gasal.
„No a co na tom, že je stará? Zadek má pořád jako…“
„Nejsem vůbec stará! Ále, jděte všichni k čertu! Lysione, podal bys mi prosím jelení paštiku?“
„Samozřejmě,“ zahučel bojovník. Zvedl se ze židle, natáhnul se přes stůl a nepatrným pohybem přisunul misku s paštikou blíž k šamance.
Po několika dalších vzpupných poznámek o věku adresovaných na Manéřinu osobu se Zamiva celkem jasnozřivě rozhodla odsunout pohárky s vínem dál od generála a šamanky. Přestože však oba seděli na opačném straně hodovního stolu, učinila tak bez pomoci sloužících, čímž nedobrovolně vystavila skoro všem na obdiv svůj ozdobný dekolt. Nedopatřením tak rozpoutala další debatu, tentokrát o velikosti hrudního košíčku, teď již zlostí velmi zrudlé šamanky. Celé popichování pak ze všech nejvíc rozrušilo již dost rozpačitou Neru, která teď nenápadně po očku srovnávala své přednosti s ostatními přítomnými ženami.
„Eretrove, příteli,“ oslovil Vesiar generála „Jak se má tvá žena? Dlouho jsem ji už neviděl.“
„Ale jo -škyt- de to,“ zabručel. „Vlasně je to lepčí, než dy indy.“
„Opravdu? To mě teší.“
„Utekla mi s nějakým -škyt- s nějakým kejklířem nebo so. Přectav si, ňákej vop -škyt- pičák vopičák vod sirkusu, chtěl tu starou padesáti -škyt- padesátiletou rašpli. Vždyť ji bylo skoro jako ta-tady tý šamanse!“
Víc už se toho Lunarijský král nedozvěděl, protože slavný generál a kuchař Eretrov Gasal na místě usnul. Třešničku dal oslavě maršál Vejtaha, když po vzoru kněžny Harvé pozvracel Artylův purpurový šat. Ještě té noci se všichni odebrali do svých pokojů. Vesiar a Zamiva za Nesiarem. Azmiv a Mazmev do svých ložnic a zbytek do pokojů pro hosty, kterých bylo v sídle bezpočet. Jen Manér nějakým záhadným způsobem zabloudila do Lysionova pokoje. Po chvíli se vrátila k sobě. Zanedlouho po tom ji následoval sám vousatý bojovník.
Nera se odebrala do svéh ložnice, která byla hned vedle Lysionovy. Ještě přede dveřmi potkala čaroděje Artyla, kterého musela povinně obejmout, pro jeho načichlou tuniku s neskrývaným odporem.

Konečně se jí zmocnila únava. Spánek pomalu přicházel a Nera se nechala unéstt na vlnách snů. Jednoho snu. O králi Vesiarovi a malému princi Nesiarovi.

„Vaše excelence.“ zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle klenutému stropu vzácné. „Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
„Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
„Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence,“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
„Kdo?“
„Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
„Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že jim to dítě dal?!“
„Pravdu říci, vlastně ano, vaše excelence.“
„Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely. Nikým neveden, jen on sám, přešel kolem nich a postavil se vladařovi o ždibec blíž než baron.
„Jasnosti?“
Přihlížející si začali šuškat. Král začal.
„Kde jsou stráže?“
„Co já vím, asi spí. Nejspíš se jim udělalo trochu mdlo,“ procedil mezi zuby zahalenec, aniž by věnoval baronovi jediný pohled. Pokud věnoval, nikdo by to nepoznal.
„K čertu s tebou!“ zavrčel král.
„Prosím?“
„Jak mi vysvětlíš to, co mi před chvílí sdělil baron? Že jsi jim prý dovolil unést to dítě, ba jim ho dokonce sám dal?! Je to pravda?“
Ticho.
„Zaprvé, to ty jsi ho unesl a oni si ho vzali zpět a za druhé…“
„Co si to dovoluješ?!“ vyprskl baron. „Jak to mluvíš s králem, ty kejklíři?! Ty tvoje špinavé triky nikoho…!“ zbytek nedořekl, protože se mu před hlavou objevil napnutý luk se založeným šípem.
„Vypadá snad tohle jako kejklířský trik?“ řekl kovovým hlasem zahalenec.
Baron téměř neslyšitelně zapištěl.
„A dost!“ zaburácel král a vstal z křesla. „Odpovíš mi, nebo jsi přišel strašit mé poddané?
„Samozřejmě, že ti odpovím, Tvoje Výsosti. V Echalnské záchranné družině byla i jedna žena. Utkal jsem se s ní…“
„Cha, byli jenom tři a jedna z nich byla žena!“ vyštěkl baron, hned však ztichl, když si všiml, jak se tětiva chvěje.
„Podceňovat ženu je ta nejbláhovější věc, jakou může kdokoli za svůj život udělat.“ začal zahalenec. „Podceňovat ženu je jako podceňovat bouři. Uděláš to jednou, přijdeš o úrodu, uděláš to podruhé a přijdeš o život!“
Baron stál prkeně na místě a nezmohl se na slovo.
„A dál?“ odkašlal si král.
„Měla něco u sebe. Něco, co mi nedovolilo na ni nepřímo zaútočit,“ pokračoval.
„Jak nepřímo?“
„Magií,“ zaševelil zahalenec a pod rouškou se usmál na barona.
„A obyčejnou zbraní?“
„Bez šance. Ne, že bych se nepokusil. Podařilo se mi ji pouze na chvíli ochromit, ale její krystal mi nedovolil sáhnout na ni, ani na to dítě.“
„U bohyň!“
„Neměj obavy, můj králi. Zítra se bude konat v Avoni svatební ceremonie a já tam mám svého člověka.“
„Opravdu? Výtečně!“ tentokrát se usmál král.
Tětiva povolila a luk zmizel. Baron si oddychl.
„Mám ho znovu vzít?“ zeptal se zahalený čaroděj.
„Ne, to v žádném případě. To dítě už nechci.“
„Tedy?“

„Nechci ho živé.“

Ze sna ji probudil křik. Vzdálený a přeci blízko. Nera si protřela víčka a instinktivně sáhla po krystalu. Nenahmatala ho. Chladný krystal ji zmizel z krku. Vyskočila z postele, když v tom se ozval další výkřik. Rychle přes sebe přehodila plášť a vyběhla na chodbu. Několik jezdců rozrazilo dveře a vyvalilo se s bojovým pokřikem. Zastavili se s pohledy na polonahé Neře.
„To ty jsi křičela?“ zeptal se omámeně jeden z nich.
„Ne, já ne,“ odpověděla stejně omámená Nera.
Najednou se otevřely další dveře. Lysion si zrovna natahoval kalhoty. V jedné ruce svíral meč a v druhé černý opasek.
„Ke králi!“ zaburácel a rozběhl se chodbou.
Ze stejného pokoje pak vyběhla zcela nahá Manér, zakrývajíc si tělo pouze tenkým průsvitným prostěradlem. Od Jezdců se dočkala mručivého uznání.
„Na co čekáte?! Hněte sebou!“ zasyčela a zmizela v temné chodbě. Zbytek Jezdců ji následoval.
„Lysiano!“ zabručel Baries a podal jí meč.
Nera ho vzala a vyrazila kupředu. Neběžela dlouho. Před ní se vytvořila zátarasa z lidí, ve které stáli i Jezdci.
„Uhněte!“ vykřikl Baries a začal se prodírat davem.
Nera šla těsně za ním. Jakmile se ocitla vpředu, naskytl se jí zvláštní pohled.
Uprostřed schodišťové haly stál maršál Vejtaha, v ruce zkrvavený kord a ve tváři pološílený výraz. Ze tmy okolo se zčistajasna vynořila šamanka Manér a cosi nesrozumitelného zamumlala. Sklo ve vyvýšených oknech prasklo a dovnitř se vehnal studený vítr. Šamance zavlály vlasy a prostěradlo, které měla obtočené kolem sebe, ji odkrylo a zahalilo Vejtahu od hlavy až k patě. Maršál se začal zmítat.
Teď se ze tmy vynořil Lysion a povalil ho na zem. Pevným sevřením ho donutil odhodit kord, který letěl přes halu a přistál až na schodišti. Na prostěradle se objevila rudá skvrna. Lysion odkryl povlak a odhalil maršála všm okolo. Jeho obličej byl bledý a zkřivený bolestí umírajícího.
Vejtaha ztěžka zvedl ruku a zachrčel: „Královna!“
Víc nebylo třeba. Nera proběhla kolem šamanky a čapla za rukáv jednu z vyděšených služebných.
„Zaveď mne ke králi! Hned!“ zavelela.
Služebná se zavrtěla, ale poslechla. Několik Jezdců je následovalo. Byl mezi nimi i Medvěd Baries, který je dohnal a předběhl.
„Půjdu první!“ řekl odhodlaně a v běhu rozrazil dveře.
V ložnici byla tma. Baries převzal od služebné svícen a vstoupil dovnitř.
Pohled na Vesiara v kaluži krve vyrazil bojovnici dech. Kus opodál u dětské kolébky stál čaroděj Artyl. Držel Zamivu pod krkem a v ruce třímal zkrvavený nůž. Čaroděj Zamivu pustil a ta padla k zemi. Baries přeskočil Vesiara a hbitě zaútočil. Jeho tvrdé klouby však narazili na odpor. Artyl vyvolal zakletí.
V tom vtrhl do místnosti Lysion. Obešel Neru, která teď pomáhala vstát Vesiarovi a tasil před sebou meč. Mezitím zmatený Baries mlátil do vzduchu hlava nehlava. Ať dělal, co dělal, za bohyně se nemohl trefit.
Zrovna když se Artyl s vážným výrazem a rozpřaženýma rukama soustředil na další kletbu, Lysion sekl. Čarodějova ruka mu spadla přímo pod nohy. Nera vykřikla. Bojovník udeřil znovu, tentokrát ale pěstí. Překvapený čaroděj zavyl a vyplivl krev i s několika svými zuby. Další rána ho omráčila.
Všichni kolem jen nevěřícně zírali na tu spoušť. Nesiarovi se konečně s Neřinou pomocí podařilo vstát, ovšem jen s obtížemi se pak dokázal udržet na nohou.
„Pomozte jí někdo! Prosím, Manér!“ zahulákal se slzami v očích, které se soustředily jen na Zamivu.
„Je mi to líto, Vesiare, ale té už nikdo nepomůže,“ zašeptal Lysion skloněný nad bezvládným tělem.
„Ne, to není pravda!“ zaskučel Vesiar. „Nemůže být…!“
„Padla při obraně vašeho syna. Nebýt jí, zmařil by i život malého prince.“

Zpráva o vraždě echalnské princezny se roznesla rychle a nebylo divu, že na druhý den bylo vše vzhůru nohama. Truchlící Vesiar, kterého neustále konejšila Nera, na základě pod Lysionovým nátlakem vypovídajícího Artyla, vydal dekret vyhlašující válku s Kalmyrisem a zavázal se bohyním, že se pomstí skutečnému vrahovi. Ne Artylovi, ale samotnému vládci Kalmyrisu.
Lysion se zavázal chránit malého prince svým tělem a to alespoň do té doby, než doroste k dospělosti. Manér se povedlo zachránit svými léčitelskými schopnosti maršála Vejtahu a díky jeho výpovědi se zjistilo, že byl jako oběť těžce zraněn při obraně krále Vesiara, kdy ho Artyl probodl jeho vlastním kordem.
Král Azmiv se stejnou mírou truchlení předal trůn svému synovci Mariisovi a spolu s Mazmevem odjeli na tři měsíce do Lunarijských lázní v Měsíčním městě. Generál Eretrov Gasal spolu s Lysionem a Bariesem se stali hlavními přísedícími v králově radě, ve které mimo ně zasedala už dvacet let stále svěží Dalhirionská šamanka Manér. Nyní se však rozhodla Lunárii opustit a vrátit se do své rodné země.
Když po týdnu konečně vystřízlivěla kněžna Harvé, konal se pohřeb.

„Škoda, že jsi svou matku nestihl poznat.“ říkal si s malým Nesiarem v náručí král Vesiar. „Byla to… Je to výjimečná žena.“

„Nero, pojď sem na chvilku“
„Děje se něco, otče?“
„Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”
„Když o tom tak mluvíš… Ano, chybí mi krystal. Je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”
„Našel jsem ho v Artylově pokoji. Musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”
„Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”
Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”

Obrněný vůz se trmácel skalami už půl druhého dne. Únava a ani kodrcání těžkého povozu nemohla už víc přispět k temným myšlenkám svého jediného pasažéra.
Artyl vyhlédl ze své pojízdné cely. Už se smrákalo a ptáci utichali. I lesy tady v horách se zdály být tišší než obvykle. Možná proto, že jsou čím dál tím blíže hranicím Echalnu s Borosem a Kalmyrisem. Artylovi přeběhl mráz po zádech.
„Do čeho jsem se to zase namočil!”
Temné myšlenky se změnili v myšlenky na útěk. Čaroděj se podíval na pahýl na svém předloktí. Magická formule byla těžká a stejně tak neúčinná. Dobře mě zajistila proti magii, pomyslel na šamanku. Nic nenechali náhodě.
Vůz poskočil a čaroděj se praštil o strop do hlavy.
„Proklatě, pitomá cela, pitomé skály. Pitomý Lysion, Vesiar a Nesiar a ze všech největší pitomec je Sarvent.” Sarvent, vzpomněl si. „Nebýt jeho… Proklatě!”
Tentokrát se vůz zastavil tak prudce, že se Artyl vysmekl ze sedačky a praštil sebou o přední stěnu. Najednou uslyšel svištění šípů. Jenom dvakrát. Dvě přesné střely do dvou srdcí. Kočí a stráž. Další čtyři šípy tentokrát zabily ty vzadu. Proklatě, snad ne On!
Čarodějovi strachem poskočilo srdce, hned se však uklidnil. I Manér má své meze, taky to není žádná čarodějka, pomyslel si a s největším úsilím v ruce zhmotnil ostrý hrot z čehosi, co silně připomínalo kořen křenu, na nic víc se teď nezmohl. Uslyšel kroky a praskání zámku. Počkal si, až se otevřou dveře a s hrotem v útočné póze vyskočil vpřed. Zahalená postava se mu vyhnula a Artyl dopadl na tvrdou kamennou cestu. Hrot mu vypadl z ruky a vypařil se. Zahalenec se děsivě zasmál.
„Na nic víc se nezmůžeš? Že se ptám. Starý Artyl, Fyrlostimský čaroděj, který nedokázal splnit úkol Kalmyriského krále a záhadně zmizel na Echalnských hranicích. Poněkud smutný konec pro tak váženého mága, jako jsi ty, nemyslíš?”
„Za to zaplatíš, Sarvente! Ty i ten tvůj… ”
„Mlč!” Zahalenec napnul tětivu. „… a zhluboka se nadechni, byť to bude naposled!”

Král vysedával ve vyřezávaném dubovém křesle a sledoval spícího prince. Každý jeho nádech v něm vyvolával hluboké emoce. Nera seděla opodál a se sklopenou hlavou pokukovala po Vesiarovi. Dostala nutkání vstát a obejmout ho. Neudělala to. Místo toho se pokusila koprně zavést řeč.
„Já…, kdyby jsi něco… cokoli potřeboval…, já…“
„Hmm,“ zamručel Vesiar, ani se na ni nepodíval.
„Mohu třeba…mohu tu s ním zůstat…nemusíš…“
Král se otočil. Oči se mu leskly. Nera se odhodlala a vstala. Chvíli se na sebe dívali, slov nebylo třeba. Mladá bojovnice udělala krok vpřed a sedla si Vesiarovi na klín. Klidně, jako když vánek čechrá listí, zvedla Nera ruku a zabořila mu prsty do vlasů. Jeho hlava dopadla na její hruď. Z opuchlých očí se vydraly slzy a skrápěly Neře na klín. Té noci to vše začalo.

„Jistě to chápeš, Vesiare. Takový je zákon!“
„Rozumím, Azmive. Tvůj vnuk se nemůže stát echalnským králem, protože není a nebyl echalnským králem ani jeho otec.”
„Přesně tak. Je mi líto, Vesiare, ale jak jsem řekl. Takový je náš zákon.”
„Taky máme jeden docela podobný zákon, tady v Lunárii. A právě to je, oč jsem s tebou chtěl mluvit.”
„Poslouchám tě.”
„Princ se nemůže stát ani lunarijským králem, jestliže jeho matka není Lunarijka, nebo spíš právoplatně oddána za Lunarijce. A to Zamiva, žel bohyním, nebyla.”
„Takže Nesiar…”
„Žel všem pěti. Právě proto jsem to s tebou chtěl ještě probrat, Azmive.”
„Tak povídej, rád si tě vyslechnu a pokud toho budu schopen i poradím.”
„V to jsem doufal. Takže, ty víš, že jsem Zamivu miloval a ctím ji jako nikdo jiný, ale zároveň i miluji našeho syna a potřebuji pro něj zajistit lunarijský svit. Nikdo nemůže vědět v jaké situaci se nyní nacházím lépe než ty.”
„To máš asi pravdu. Většina těch zákonů jsou už jen neporušitelné lidové tradice. Lidé si jejich funkci vyžadují. Pokračuj, prosím.”
„Jak jsem už řekl. Náš odvěký zákon nedovoluje Nesiarovi stát se právoplatným králem Lunárie. Tedy, úvahově…”
„Asi vím, kam tím míříš, Vesiare, a nemyslím si, že je to dobrý nápad. Falšování sňatků je… prostě špatnost. Neudělal bys sis tím zrovna moc dobré jméno. Spousta lidí ví, že svatba měla být až den po tom… však víš.”
„To je právě to, Azmive. Měla být, ale nebyla.”
„Na to ti lidé neskočí. Nikdo neuvěří, že jste byli se Zamivou oddáni už před tím… však víš.”
„Vím a něco mě napadlo. Vzpomeň si na Neru Lysianu. Ta, která zachránila spolu s Lysionem a Ibiškem Nesiara.”
„No jistě, velmi půvabná slečna… Á, už asi opět vím, kam tím míříš.”
„Opravdu? Tak schválně.”
„Hmm, zrovinka dnes se mi doneslo, že někdo ze služebnictva spatřil brzy k ránu tu sličnou bojovnici odcházet z tvé ložnice. Hádám, že ti nenesla snídani, což?”
„Napadlo mě…”
„Napadlo tě, že ji prohlásíš za Nesiarovu matku. Tím bys celý ten problém se svitem vyřešil, že?”
„Zase tak jednoduché to není, Azmive. Stalo se to už sice dávno, ale srdce pořád bolí a ke všemu lid nezapomněl.”
„Pochybuji, že Echaln kdy vůbec zapomene.”
„Ano, nezapomene. Ale Lunárie je jiná. Zamivu moc neznali a Nesiar se narodil v Avoni. Pořád bych ještě mohl, ale…”
„Nechceš pošpinit svoje ani Zamivino jméno.”
„Její už vůbec ne!”
„Dobrá, Vesiare. Přistoupím na tvůj návrh a něco vymyslím, nemusíš se bát. Hraj si svou hru. Když se mému vnukovi dostane svitu a úcty, budu jedině rád.”
„Děkuji ti, Azmive. Jsem ti opravdu vděčný.”
„Neděkuj moc brzy. Jen aby ti ta tvá Lysiana hrála podle tvého.”

První krůčky životem byly pro malého prince Nesiara nejisté. Plné nástrah a propastí. Ovšem tou největší nástrahou ze všech byl Sarvent a nejhlubší propastí zase Nera. Netrvalo dlouho a princ byl odsouzen jimi projít.
Nad Estelacem bylo temno. Než se kdo nadál, začalo mrholit. Po chvíli se spustil déšť. Pršely šípy.
„Kááálmyris útočí!!!” ozývalo se zámkem Estelac a probudilo všechny, kteří ještě tou dobou vyspávali.
„Jakej Kalmyris? Co to blbnou tak po ránu? Cožpak tady nikdo neví, že jsme v Lunárii?” zabručel Lysion a převalil se s polštářem na bok. „Nesdílíme s Kalmyrisem ani hranice!”
Troubení na poplach ale Lysionova slova zcela ignorovalo.
„Zatraceně!” vyskočil Lysion konečně z postele. „Jestli zjistím, že to je jen cvičení a ne kavalkáda Kalmiriskejch kopiníků, osobně té vytroubené trubce nacpu trubku do řiti!”
Ani netušil, jak moc byl s tou kavalkádou blízko.
Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo. Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
„Kdo jsi a proč mi zabíjíš lid?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
„Jdu si pro Nesiara.“
„Na to se tě nikdo neptal!“ odsekl Lysion a úkosem pohlédl na Neru, která mu oplatila sotva znatelným zavrtěním hlavou.
„Jdu si pro Nesiara,“ zopakoval Sarvent a postoupil vpřed.
„Jestli udělá ještě krok, …“ řekl dost nahlas Lysion, aby ho zahalenec slyšel. „…tak ten masový závitek naporcuju!“
Sarvent se zasmál.
„Máš odvahu, lorde, ale něco ti chybí.“ V ruce se mu zhmotnil luk. „Schopnost vyhnout se nevyhnutelnému.“
Vzduchem prosvištěl šíp a zastavil se až o plátový nákrčník Lysionovy šíje. Stalo se to tak rychle, že si střely sotva někdo všiml. Lysion se zapotácel a padl na znak.
Nera neváhala ani na okamžik a ztrhla z krku svůj magický krystal. Válečník zachrchlal. Šíp zmizel a z krku mu vytryskla dosud zadržovaná krev. Nera přiskočila, navlékla mu tkaninu přes hlavu a rychle zavázala. Krvácení okamžitě přestalo. Lysion se usmál a s ústy plné krve sotva zřetelně promluvil.
„Vsadím se, že když do něj píchneš…vyteče z něj…kuřecí se špenátem.“
Nera se chabě pousmála.
„Vydej mi Nesiara, ženo! Bez svého krystalu jsi proti mně bezmocná a pochybuji, že ho necháš vykrvácet. I tak se zadusí vlastní krví, tak mi hned vydej prince!“
Nera vstala, tasila otcův meč.
„Není tu. Táhni pryč a nevracej se!“
Zahalenec se dosyta zasmál.
„Máš mě za hlupáka, Lysiano? Vím, že tu je a ty mi ho vydáš, jinak…“
„Jinak co? Zabiješ mě?“
Zahalenec mávl rukou.
„To mi ale Nesiara nedá. Ne, tak snadné to nebudeš mít. Nejprve mě za ním zavedeš, pak si tě před jeho očima vezmu tak, jako jsem si vzal Manér. Pak se sem vrátím a zabiju Lysiona, pomalu a bolestivě, zatímco ty se na to budeš dívat, o to se postarám. Nakonec, až ti už nezbude žádná slza, ti vypálím tvé mokré oči a také tě zabiju.“
Nera předkročila před Lysiona s měčem bojovně vztyčeným před sebou.
„To by mne zajímalo, jakým kouzlem mne donutíš.“
Sarvent se se zavřenýma očima zhluboka nadechl, jakoby se nemohl nabažit čerstvého vzduchu kolem sebe. Koutky úst se potutelně usmíval. Zvedl ruce a protáhl se.
„Přesně tak. Kouzlem.“
Z dlaně mu vyrašil zelený šlahoun světla, který se jako bič omotal kolem Neřina krku. Zalapala po dechu a klesla na kolena. Sarventovi vzplály oči a šlahoun zmizel. Když přišel k bojovnici, mávl rukou a ona vstala. Její oči byly bez lesku a jejich barva byla podivně mdlá.
Sarvent se jí zadíval do vybledlých duhovek a zeptal se: „Tak co teď? Co uděláš teď?“
Nera neodpovídala, jen civěla před sebe svým prázdným pohledem a bledou tváří.
„Ptám se tě…,“ zašeptal a pak zvýšil hlas. „Co teď u…“
„Zavedu tě za Nesiarem.“ Její slova byly cizí, přesto vyšly z jejích úst a jejím hlasem.
„Tak dobře, když o to tak žádáš. Zaveď mě za ním, hned!“
Bojovnice se otočila a vyšla k zámku. Sarvent ji následoval. Lysiona i nádvoří však nechali za sebou.

Artyl se naposledy podíval nahoru. Obloha byla rudá a Sarvent, který se tyčil nad ním, ještě víc.
„Zklamal jsi mně, čaroději, “ uslyšel z jeho úst. Z úst, které nebyly vidět.
„Nesplnil jsi úkol, který ti byl dán. Nezabil jsi to dítě. Udělám to tedy já. Ne, kvůli králi. Ne, pro Kalmyris. Nebudu mrhat svým časem kvůli jeho ubohé osobní pomstě. Cože? Ty jsi to nevěděl? No, proč ne? Povím ti, jak to tehdy vlastně bylo. Stejně to už nikdo jiný nedozví.“

Proběhli vstupní halou jako psi, zastavili se teprve až před ocelovými vraty, když spatřili Neru, kráčející jim naproti. Velícímu se ulevilo. Jakmile spatřil Neřin výraz ve tváři a zahaleného muže za ní, znejistěl.
„Co se to děje, má paní? Je to jen cvičení?“
Nera otcovým mečem rozvířila vzduch a ukázala jím na přistavěnou terasovitou chodbu zvenku před zámkem.
„Tam!“
Sarvent se zastavil.
„Počkám si. Chci to vidět,“ ukázal na zmatenou stráž uvnitř haly. „No jen do toho,“ pobídl ji.
Nera neváhala a zaútočila. Vysokým obloukem ťala na velícího skupinky a tomu nezbývalo nic než ustupovat. Kopím odrazil úder a snažil si ji svým dlouhým ratištěm držet dál od těla. Nera se však zhoupla na stranu a mocným sekem z boku mu z jednoho kopí udělala dvě. Důstojník na ní nevěřícně zíral. Odhodil odšťepky na zem. Ostatní vojaci udělali kolem Nery a Sarventa oblouk a obklíčili je s kopími před sebou ve varovné póze. Důstojník tasil meč.
„Žádám o vysvětlení, má paní,“ vykoktal ze sebe.
Nera prohlédla na Sarventa.
„Zabij ho. Zabij je všechny.“
Nera se otočila zpět k důstojníkovi. V očích jí planula nenávist. Udělala krok vpřed a důstojník vzad. Znovu se posunula dopředu, když v tom zaslechla hlas.
„Už ani krok, Nero.“
Skrz stěnu z vojáků se prodral král Vesiar, v rukou třímající svůj majestátní meč.
„Nedovolím, aby tvá prohnilá ruka sáhla i na mého syna, Sarvente. Jestli chceš krev, bojuj se mnou.“
„Nechci krev, jen tvého syna.“
„Tak to sis vybral špatně. Za svého syna bych položil život.“
„A položíš…“
„Proč to děláš? Pověz mi, proč tolik toužíš po naší smrti? Je to jen nevinné a bezbranné dítě.“
„Sám jsi dítě, Vesiare. Kdybys jen věděl, co z jeho krve vzejde. Kdybys jen veděl, jakou zkázu na nás všechny jeho sémě přivede, kdybys jen věděl, co mi bohyně vyjevily…“

Říká se, že za všechno na světě může láska. Dva muži vedou spory kvůli jedné ženě. Matka se obětuje pro své dítě, kvůli lásce, kterou k němu cítí. Nelze tomu nijak zabránit. Všechny spory vznikají kvůli lásce. Lásce k někomu, k něčemu. Ať už to jsou peníze nebo děvečka ze sousedství. Láska může sjednotit dvě země, jako když se zacelí rána. Pro lásku se začínají války, ale také končí. Ale všechny trvají jen kvůli její nedostatku. Všechny ostatní důvody jsou jen výmluvy. Vždy je to ale jen o jednom a tom samém. Tak čí je to láska tentokrát?

Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.

Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho určitě vyžene. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.


Dveře se rozletěly a půl tuctu strážných padlo k zemi. Jejich krky byly přelámané jako rákos. Sarvent se vhrnul do pokoje a v očích se mu blýskalo. To dítě muselo být tady.
Chůvy, které seděly u postele s nebesy vylekaně poskočily a zapištěly. Jen jedna si přivinula sametový uzlíček blíže k tělu a vrhla na čaroděje pohoršený, ne-li opovržlivý, zamračený pohled. Zahalenec shodil bronzové roucho a odhalil svou lněnou tuniku. U pasu za opaskem se mu houpala velká ozdobná dýka. Tasil a ukázal na chůvu.
Musím to udělat. A ty mi v tom nemůžeš zabránit!“
Chůvě najednou narostl knír a vlasy jí lehce zestříbřely. Tělo pohublo a oděv zmodral. Objevil se háv.
Zabránil jsem ti v tom už tehdy v Kalmyrisu, když jsem dal Neře ten krystal. Myslíš si, že mě osobně to bude zatěžko?“
Sarvent neodpověděl. Tušil, na co myslí a jaké otázky tíží čaroděje v modrém.
Chceš vědět, proč jsem dítě nezabil už tehdy v té pevnosti, ještě předtím, než jste si pro něj přišli?“ tázal se, nečekal na odpověď. „Za prvé chtěl jsem se trochu pobavit. Mohl jsem se pobavit s Nerou, ale ten krystal mi bránil na to dítě sáhnout, skoro bych nezvládl paralyzovat ani ji samotnou. Za druhé, o tom, že to dítě musím odklidit z cesty, jsem se dověděl až příliš pozdě.“
Příliš pozdě? Odklidit z cesty? Proč?“
„Na tom nic není. Jistá mladá vědma mě spravila o Zamivině dědictví a vůli Revině.“
Dědictví? Vůli Revině?“ zasmál se Ibišek. „A tomu ty věříš, ty imbecile? Takovým žvástům?“
Sarventovi vylétly z rukou blesky. Zmizeli ve stínu nebesky modrých záclon nad postelí.
Takže jsi to ty,“ poznamenal, „ten slavný čaroděj Ibišek. Konečně někdo schopný odolat tomuto!“
Další blesky prolétly místností a rozehnaly všechny opravdové chůvy do koutů. Muž, co svíral dítě v náručí, sledoval, jak se mu blesky vypařují před očima. Položil dítě do peřin a máchl rukou. Sarvent proletěl zdí a otřesem při tom shodil několik obrazů na vedlejších stěnách.
Přestaň dělat rámus!“ okřikl ho Ibišek. „Jestli ho vzbudíš, tak ti přísahám, že tě to bude bolet!“
Víc než tohle?“ Sarvent škubl rukou a vytrhl si z žaludku svou dýku. Otřel si krev  o lněné šaty a bez váhání se vrhl proti Ibiškovi.
Byl to chladný boj. Chvílemi celkem jednostranný, ale Sarvent se nevzdával a držel se pevně na nohou. Ibišek ho bombardoval žhavými útoky modravých koulí a kotoučů ostrého světla a on se jim stěží bránil svými protikouzly. Ve výsledku to vypadalo tak, že oba máchali rukama jako kachny při vzletu a mezi nimi, kde se odehrávalo všechno to magické, létaly jiskry sem a tam a podpalovaly koberec a záclony.
Sarvent Ibiškovu magii znal. Byla to ta nejtěžší ze všech, jak na ovládnutí, tak na samotné vyvolání. Muselo mu zabrat desítky a desítky let, než se je naučil tak dobře používat, pomyslel si Sarvent, těsně před tím, než ho jeden z těch oslnivých disků zasáhl do hlavy.
Před ním se objevil začouzený strop a plačící dítě.
Vzbudil jsi ho. Varoval jsem tě!“
Sarvent se nepohnul. Na čele se mu rýsovala řezná rána z níž se linuly stružky rudé krve.
Myslel jsem, že budeš lepší,“ řekl Ibišek.
Taky jsem… si to… myslel,“ zachrčel Sarvent a zmizel.

Nera pustila meč a ten s řinčením dopadl na dlažbu. Chytla se za hlavu a vykřikla. Vesiar poznal, že je konec. Položil meč a objal bojovnici.
Je po všem,“ zašeptal jí do ucha.
Nera zavrtěla hlavou.
„Ne, musíme jít za nimi!“
Vesiar kývl. Otočil se na důstojníka a jeho skupinu, dal pokyn k odchodu. Poté pohladil Neru po tváři a oba vyběhli ze vstupní haly ven.
Vesiar vtrhl do ložnice a spatřil Ibiška s dítětem v náručí. Otočil se a všiml si díry ve zdi.
Brnkačka,“ řekl čaroděj polohlasem a podal králi jeho syna.
Potkal jsi se s ním?“ zeptal se Vesiar.
Ovšemže. Potkal a utkal,“ odpověděl Ibišek a urovnal si modrý háv, který byl na pár místech ožehlý blesky.
„A kde je teď?“ vyzvídal král, ohlížeje se po místnosti po nějakém tělu.
To nevím. Tomu, že je mrtvý, bych moc šancí nedával. Zasadil jsem mu těžkou ránu, ale… no, alespoň si troufám říct, že jsem ho porazil.“
Měl jsi ho zabít.“
Veř tomu nebo ne, snažil jsem se. A i když jsem se opravdu snažil ho zabít s tím, co jsem měl a mohl tu použít…,“ ohlédl se po místnosti. Všechny chůvy se už dávno rozutekly. Obrazy popadané po zemi byly zkroucené a zčernalé magií. „… povedlo se mu něco, co zatím nikomu na světě.“
Vesiar pohlédl na svého syna. Oči měl zavřené a lehce oddychoval. Spal.
Co se mu povedlo?“
Povedlo se mu zmizet.“
Zmizet? Jak to myslíš zmizet?“
Prostě se vypařil. Zmizel. Pokud není mrtvý, o čemž si dovolím pochybovat, povedlo se mu nějak přesunout v prostoru sebe samého. Kam? O tom se už můžeme jen dohadovat…“
Ibišku.“
Ano, můj králi?“
Můj syn je už v bezpečí, není to tak?“
Prozatím,“ přitakal čaroděj. „Prozatím tomu tak je. Mimochodem, kde je Lysion a slečna Nera?“
Vesiar se otočil ke vchodu do ložnice.
Myslel jsem, že šla za mnou.“

Nera proběhla nádvořím jako hurikán a zastavila se až u Lysiona. Ležel na zemi s krystalem na krku a rukou na břiše. Jeho tělo bylo nehybné, hlavu měl položenou v rudé kaluži, na krku i na hrudi měl krvavé fleky. Byl mrtvý.
Bojovnice klesla na kolenou a sklonila hlavu. Přišlo to. Nemohla ho ochránit. Bronzový čaroděj ho zabil v jeho vlastním domě. Do Lysionova vousu dopadla slaná kapka. Nera se rozplakala a ani si nevšimla, že se za jejími zády objevili čaroděj a král s malým princem v náručí.
Ibišek jí položil ruku na rameno a také si klekl k Lysionovu tělu.
Byl to dobrý muž,“ řekl čaroděj, „statečný bojovník, silný vůdce, milý společník…“
Nejlepší otec,“ špitla uslzená Nera.
„…a děda,“ dopověděl za ně Vesiar.
Nera s Ibiškem se na něj obrátili. Vesiar se podíval na malého prince.
Můj syn potřebuje matku. Vím pouze o jedné ženě, která by jí teď mohla být.“
Nera vstala.
„Ale co Zamiva?“
Miloval jsem ji. A vždy budu,“ řekl Vesiar a podal Nesiara bojovnici. Nera ho převzala a zadívala se mu do očí.
Ne-nepamatuji si je-jeho zelené oči. Myslela jsem…, že je má… že je má hnědé, po princezně.“
Taky že má.“
Ne, -smrk- jsou zelené, podívej.“
Vesiar zbrkle přistoupil k Neře a podíval se synovi do očí. Byly obyčejné, ne však hnědé, ale zelené. Ibišek naposledy vzdychl a vstal od Lysiona. Podíval se na Neru a pak na Nesiara.
„Obávám se, že za to může Sarvent.“
Ten čaroděj?“
Ano, hned jsem to vycítil. Nesiar je zakletý.“
Sarvent mi řekl, že z jeho krve vzejde něco strašného. Že přivede na svět zkázu.“
Nevěř, všemu, co ti kdo řekne, Vesiare. Zvlášť, když jde o někoho takového, jako je Sarvent.“
Ale… říkal něco o bohyni. Něco mu vyjevila, nebo tak nějak.“
Já jsem zase slyšel, že se znal osobně se Zamivou,“ pozvedl obočí Ibišek.
To je pravda. Když jsme se poznali, řekla mi, že do ní byl zamilovaný. A pak…“
„A pak tohle všechno způsobil jen pro lásku,“ dopověděl čaroděj za něj. „Zničil vše na čem mu záleželo. Zničil sám sebe. Smrtí Zamivi to pro něj neskončilo.“
Dost,“ zamumlal Vesiar. „Můj syn bude jednoho dne králem. Nero, potřebuje tě.“
Bojovnice přikývla, že rozumí.
„Sarvent unesl Manér,“ řekla Ibiškovy. „Můžeme ho tak najít a ji zachránit.“
Ibišek zakroutil hlavou.
„Udělám to sám. Najdu ho a postarám se o něj. Náš král má pravdu. Nesiar tě potřebuje. Vždy tě potřeboval. Už jednou si ho zachránila ze spárů Kalmyrisu. Ochraňuj ho i teď.“
Ochráním,“ špitla se slzy v očích. „Ať už přijde cokoli, ochráním prince Nesiara.“

Konec

Žádné komentáře:

Okomentovat