Mlsný jazýček

   „Byla otrávena,“ řekla koronerka z podřepu nad tělem bledé dívky. Mrtvá ležela v příkopě u lesa a z krvavých důlků jí vytékalo nažloutlé bělmo.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Je to, jakoby jí ten jed byl vstříknut přímo do očí. A ten jazyk. No, podívej se na ten jazyk! Vypadá úplně jako spálená houba.“
   Detektiv se sehnul k dívce a zadíval se jí do tváře. Skutečně vypadala jako z hororu. Rty měla spálené na uhel a vyvalený jazyk připomínal malý středně propečený steak. Její rozteklé oči se podobaly smaženému vajíčku.
   Detektiv polkl slinu a vrátil se k práci.

Parazitem

   Někteří, když si v hlavě uvědomí, že jde vše do kopru a všechno je ztraceno, začnou plakat. Obklopí je beznaděj a tíha vlastních myšlenek. Jediné, co jim zbyvá, je síla okamžiku. A v tento okamžik se v nás začne tvořit štěstí. Protože nám to dělá dobře.
   Živíme se na cizím utrpení a neštěstí. Milujeme slzy. Slzy smutku jsou pro nás slzy rozkoše. Pláč, křik, strach, nenávist, zklamání. To vše je naším chlebem. Pohled na ně, jak se trápí, na to, jak je to bolí, je naší solí. A vy… vy jste naši chlebodárci. Tak mi prosím dopřej alespoň kapku.