Café waste

   Otevřel dveře a vešel do kavárny. Horký vzduch ho pohladil po krku. Ulevilo se mu. Nebylo to tak daleko, přesto ho ta cesta přes rušnou ulici plnou ranních aut vyčerpala. Jeho oči utkvěly na dlouhé řadě vrtících se noh, tupě se otírající jedny o druhé. Smrtící křeče ranních rituálů pomalu odeznívaly, jakmile některý z majitelů noh převzal kelímek s horkým nápojem a odklusal do koutu polstrovaných sedaček. Mnozí z nich si ani nevšimli ospalého leč vlídného úsměvu slečny za pokladnou a kávovarem.
   Pohlédl před sebe. Jistá otužilá žena ve fialovém tričku s krátkými rukávy právě ohlásila svou objdnávku a postavila se do fronty vedle. Naproti ní stála vitrína se sladkým pečivem. Žena se ohlédla usmála se. Moc rád by jí úsměv oplatil, ale byl příliš unavený. Tělo ho sotva poslouchalo. Hádal, jestli, až na něj přijde řada, bude schopen komunikovat s tou milou slečnou za pokladnou.
   Něco do něj šťouchlo. Probral se a zmateně se ohlédl. Uvědomil si, že mezitím, co se zamyslel, se před ním udělala mezera o šířky minimálně dvou zákazníků. Postoupil dopředu a chtěl se omluvit, nicméně z jeho hrdla vyšlo pouze cosi nesourodého, co se za omluvu považovat nikdy nemohlo. Potlačil zívnutí. Lehce protáhl svaly v zádech tak, aby do nikoho nešťouchl. Kdesi v předu nějaký muž v klobouku převzal od usmívající se slečny svůj šálek a odšoural se kolem fronty. Dveře se pohnuly a všem v kavárně přeběhl mráz po zádech. Řada lidí se sotva postřehnutelně posunula vpřed. Bylo to těžké vnímat, ale jemné popostrčení zezadu bylo dost ohleduplné upozornění.
   Začala se mu klepat kolena. Vydrží to vůbec? Oční víčka se třepotala a ani bouchnutí dveří a chladný průvan ho pořádně neprobudil. Vzdal to. Doufaje, že fronta zanedlouho zmizí, vybočil z řady a posadil se do měkké sedačky. Hlava mu klesla. Noční práce ho zmohla. Proč vůbec byl vzhůru tak dlouho? Měl jít spát dřív.
   Ozvalo se cinknutí lžičky. Sladká vůně ho okamžitě probudila. Jak dlouho spal? Na hodinkách bylo pouze o deset minut déle než předtím. Fronta zmizela. Před jeho sedačkou a stolkem stála slečna s vlídným úsměvem.
   „Vaše káva,“ ukázala na stolek. Horká krémová tekutina v porcelánovém šálku vypadala lahodně. Vůně, která se z něj linula mu však brala chuť.
   „Ještě jsem si neobjednal.“
   „Nevadí. Tohle je na mě, ať se probudíte,“ usmála se a odešla.
   Podíval s do šálku a únava ho hned opustila. Vstal, nechal kávu kávou a zamířil ke dveřím. Jeho kroky byly hlasité, rázné. Byl vzhůru.
   Tohle byla ztráta času, pomyslel si. Otevřel, potlačil další zívnutí a vešel do větrného rána.