Zamilovaný

Vybledlým krajem jsem se toulal,

a asi jsem se zamiloval!

Vlhká tráva, mlžná páska,

říkám vám, toť jest jen láska.

Miluji ho celou svou duší,

šeré lesy malované tuší,

Jemný vánek, líbám ho ve svých snech,

ulpívám na věky, vřesu a jeho rtech.

Vzdychám, kdykoli se stane,

mé půdě, srdcem milované.

TOALEŤÁK

Hebká role papíru, povětšinou bílá,

každý si svůj zadní otvor přec něčím utírá,

ano správně, je to on, námi všemi známý,

záchodový šampión, vhodný do nesnází,

    kamarád do deště, do průjm-průtrže,

    i když se krapet rozpustí, vždycky ti pomůže,

    obinadlo, plátno, závěs, nebo vajka pro váš stát,

    tímto vším se může tento skvělý předmět stát,

pokud vám to nedochází, o čem tady píšu,

přečtěte si nadpis, ať se neupíšu,

je to toaleťák kámo, nic víc a nic méně,

používáte ho všichni, prakticky denodenně,

    kdyby někdo neměl zdání, co to má vlastně být,

    vypni facebook a mazej si to ihned vygůglit,

vždyť to každý dávno už z mateřské školky zná

Za prvé: utři půlky, než se to rozsedá,

Za druhé: hoď ho do mísy, neshovávej nikde,

Za třetí: spláchni a bež si ihned umejt ruce mýdlem,

   (Hmm, jestli si myslíš, že je náhoda, že je ve slově toaleťák 42 písmen, tak ó né, to se zatraceně pleteš.)

Holubice

 Holubice slétla kolem, já tam jen tak stál,

jiskra zažehla plamen a ten pak prudce vzplál.

 Oheň zářil jasně, jako slunce na nebesích

a pak se ztratil kdesi, kdesi v temných lesích.

 A mezi těmi stromy, kde se ztratila,

vyrostla nová pochodeň, naději vrátila.

 Já tam jen stojím, oči plny světla.

Sleduji tu chvíli, kdy ta holubice vzlétla.

Experiment E270116

   Obsah příspěvku je dle paragrafu dvacet 3 odstavce 18.b druhého článku zákona o uchovávání

Princ Nesiar, část VI.

   Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo.
   Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
   „Kdo jsi a proč mi zabíjíš podřízené?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
   „Jdu si pro Nesiara.“

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Můj sen

Toužím ráno probudit se do studeného léta,

vítr blouzní po mých listech a životem jen vzkvétá,

však touha má jde ještě dál, pro mne stále blíž,

chci jen ukázat svou stopu, zdali pak mne uvidíš?

Kdysi nevěděl jsem o čem v srdci sním,

dnes už jsem jistý a tichým zavytím,

dát všem alespoň kapičku mých slz a svůj vlas,

nechat své řádky řvát a pak jen ztišit hlas.

Neboť pevně, co v hlavě nosím od brzkého rána 

je čistá touha zvolat světem, zpívat jako vrána,

vyrýt rýhu v tvrdou skálu, kde další léta pustly

a bude navždy připomínat, jak z mých rukou rostly.