Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar

Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.

Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

Princ Nesiar, část VII.

   Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
   Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho vyhnal. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.

Princ Nesiar, část VI.

   Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo.
   Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
   „Kdo jsi a proč mi zabíjíš podřízené?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
   „Jdu si pro Nesiara.“

Princ Nesiar, část V.

   „Nero, pojď sem na chvilku“

   „Děje se něco, otče?“

   „Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”

   „Když o tom tak mluvíš. Chybí mi krystal. je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”

   „Našel jsem ho v Artylově pokoji. musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”

   „Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”

   „Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”

Princ Nesiar, část IV.

   „Vaše excelence.“ zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle klenutému stropu vzácné.
„Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
   „Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
   „Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence.“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
   „Kdo?“
   „Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
   „Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že nim to dítě dal?!“
   „No, vlastně ano, vaše excelence.“
   „Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely.

Princ Nesiar, část III.

   Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně. Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem. Hosté přicházeli. Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil decentní zlatou korunkou.
   Nejzvláštnější bylo, že je vlastně uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral.
   Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.

Princ Nesiar, část II.

   V očekávání rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem. Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém konci chodby stáli dva strážní, v plné zbroji, s kopími, hlídající masivní tmavé dveře.
   Nera si pohladila krystal na krku.
   „Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku“ řekla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe.
   Nera se rozběhla a přivřela oči.
„Křach!“ Ozval se zvuk lámajícího dřeva. To právě přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
   Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače.
   K nevíře, co takový krystal dokáže. Více se už Nera strážným nevěnovala a rozhlédla se po místnosti.
   Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj, byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku.
   Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
   Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
   „Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
   Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
   „Ani to nezkoušej, nebo to děcko…“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž.
„…zemře!“

Princ Nesiar, část I.

   Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě, přes kterou nebylo vůbec nic vidět.

   Ti tři tam jen tak stáli, před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat trubkou na všechny strany.

   Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč, jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

   „Héj! Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”

Trubač se naklonil z ochozu, odpověděl stejně hlasitě.

   „Kdo jste a co chcete?!”

Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.

   „Chceme, abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”

Trubač se otočil k nejbližšímu střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.

   „Máme rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”

   „No tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil. Položil mu ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě a stoupl si vedle obrněné ženy. Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které se vyřítily vpřed a s rotací zmizely ve zdech hradby.