Kevin
Lichý
Princ Nesiar
Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem
u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena
v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným
hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak
stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince
a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo
několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři
postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal
tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.
Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako
čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel
a hlasitě vykřikl.
„Héj!
Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”
Trubač se naklonil z ochozu. Potřeboval
odpovědět stejně hlasitě.
„Kdo
jste a co chcete?!”
Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe
a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.
„Chceme,
abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”
Trubač se otočil k nejbližšímu
střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.
„Máme
rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”
„No
tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil.
Položil mu ruku na rameno a zavrtěl
hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil
s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě
a stoupl si vedle obrněné ženy.
Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl
modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které
s rotací zmizely ve zdech hradby. Padací most se začal
řítit. Oba bojovníci rychle uskočili, most dopadl těsně před
čaroděje. Jeho dlouhá modrá róba zavlála a ovanula ty dva
za ním.
„Lučištníci,
připravit!” zakřičel trubač a nyní už i velitel
oddílu střelců.
Čaroděj zvedl ruku nad hlavu. Tentokrát ho
přerušila žena ve zbroji.
„Šetři
síly, mistře. Budeme je ještě potřebovat,” špitla a lehce
čaroděje odstrčila stranou. Sama pak přistoupila
k mostu a ohnula se. Ozvalo se praskání dřeva
a vrzání zbroje.
„Lučištníci!”
Opancéřovaná bojovnice zaskučela a zvedla
konec mostu nad hlavu. V tu chvíli se ozval další výkřik
následovaný salvou šípů dopadajících na most a všude
kolem. Trojice byla schovaná. Žena pustila most a ten dopadl
zpět na zem. Z vrchu v něm trčely desítky šípů.
Mezitím se jednotky za hradbami
připravily, byly pevně rozhodnuty svůj hrad bránit. Trojčlennou
skupinku před bránou dělily od obránců kromě padacího
mostu i ocelové mříže bránící vstupu do hradu při
situacích, jako byla tato.
Bojovnice se rozběhla a dunivými skoky
se přibližovala k mřížím. Vzápětí byly mříže
vyraženy.
„Rychle,
dochází jí čas!” zařval vousatý bojovník. Zamával svým
mečem jako chrastítkem a vyběhl kupředu.
Čaroděj
ho mezitím bránil před dalšími střelami bránících. Většina
šípů se za letu působením jeho magie prostě jen
změnila v třísky. Ty už byly nebezpečné o něco méně.
Bojovnice
se oháněla pažemi, jako kdyby odháněla mouchy a srážela
každého v dosahu k zemi. Najednou však její zbroj
začala mizet. Zalitovala, že kouzlo vyvolala tak brzy
a s povzdechem sledovala vypařující se kusy brnění.
Kolem se začala tvořit mlhavá clona a o chvilku
později stála uprostřed boje jen v obyčejných šatech.
V tom oblak páry proťal blyštivý meč,
vedený rukou zarostlého válečníka, který přišel odzbrojené
ženě na pomoc. Ozval se bojový pokřik a třeskutá
rána, jak s ním obránci hrádku zkřížili své meče. Když
se mlha rozptýlila, všichni leželi na zemi. Muž
s plnovousem se podíval na obnaženou ženu a poté
vzal štít jednomu z nehybných obránců.
„Tu
máš, zakryj se tím.” podal jí ho.
Žena
si ho od něj ochotně vzala.
„Díky,
otče.”
Teď, když se její brnění ztratilo, musela
se bránit jinak.
„Jdu
najít to dítě.” ukázala na schodiště k terasám
hradu.
Válečník
kývl. Ještě než ale odešla, zavolal na ni.
„Nero!”
Otočila se.
„Vem
si meč!” řekl a hodil jí ten svůj.
Nera
ho ve vzduchu chytila. Narovnala si svůj krystal, který se jí
houpal na krku a vyrazila po schodišti. Bojovník
se chvíli díval jejím směrem a pak se otočil.
Přímo před ním se zčistajasna objevil další voják.
Neozbrojený válečník neměl šanci uhnout, avšak cosi útočníka
s napřaženým mečem zastavilo. Ten jen vyvalil oči a padl
válečníkovi k nohám. Z krku mu trčel šíp.
Vousatý válečník si rychle vzal jeho meč
a podíval se směrem odkud přiletěla střela.
Na nejvzdálenějším konci terasy stála zahalená postava
s lukem.
„Minuls!”
zařval válečník a hbitě se schoval za schodiště.
Žádný
šíp ho však nenásledoval. Pomalu vykoukl a podíval
se k terasám. Postava s lukem teď šla
přes terasy stejným směrem, jakým běžela Nera.
„Musím
něco udělat!” napadlo ho. „Však ona
si poradí. Vždyť je to moje dcera.”
Najednou se ozvalo hromobití a hned na to
se o slovo přihlásil blesk. Srazil poslední skupinku
obránců do prachu a nastalo ticho. Vousatý bojovník,
když k němu přišel čaroděj blíž, vstal.
„Kde
máš meč, Lysione?” zeptal se čaroděj.
„Půjčil
jsem ho na chvíli Neře,” odpověděl a přitom
sledoval, jak se k nim blíží další trojice vojáků.
Očkem také pokukoval po čaroději. Chtěl vědět, co udělá.
„Zkus
tohle!” řekl čaroděj a hodil mu malou kovovou tyčku.
Jakmile ji Lysion chytil, proměnila se v nádherný
obouruční meč.
„Kde
tyhle věci bereš, mistře?” podivil se a zamával s ním
před sebou.
„Je
to jen cetka.” usmál se klidně čaroděj.
Lysion se s mečem napřáhl a švihl
s ním před sebe. Ze špičky vyšlehly rudé plameny
a srazily obránce až na druhý konec nádvoří.
„Říkáš
cetka?” zahoukal nadšeně Lysion. „Viděl
jsi jakou má sílu?” Hned jak to dořekl, meč mu
v ruce vzplál a s hlasitým blafnutím se změnil
v popel. Lysion překvapeně pohlédl na čaroděje. „Jak
jsi říkal. Cetka.”
V očekávání
rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem.
Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém
konci chodby stáli dva strážní v plné zbroji a s kopími
hlídající masivní dubové dveře.
Nera si pohladila krystal na krku.
„Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku,“
špitla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe. Nera
přivřela oči. Křach! Ozval se zvuk lámajícího
dřeva. Přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí
se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala,
že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to
víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří
a polomrtvé hlídače. K nevíře, co takový krystal
dokáže.
Tmavý a z velké části pavučinami
zahalený pokoj byl zhola prázdný. Až na jedinou věc.
Kolébku. Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta
během velkého stěhování.
Nera pustila meč a šla ke kolébce.
Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář
do nechápavého výrazu.
„Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale
do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
„Ani to nezkoušej, nebo to děcko…,“ zašeptal
nepřirozeným hlasem zahalený muž, „…zemře!“
Nera spatřila, že to nejsou jen plané
výhrůžky. Zahalený muž měl prsty zkřížené v podivném
gestu a kolem nich plála zelená záře. Nera se napřímila
a nechala meč pod sebou.
„Podej mi to dítě, prosím!“ řekla, aniž by
se jí zachvěl hlas.
„Proč bych to měl dělat?“ zazněl zvláštní
kovový tón z jeho hrdla.
Ačkoliv mu Nera neviděla do tváře, cítila
že se usmívá.
„Nic se ti nestane.“
Zahalený muž se zasmál a udělal krok
vpřed. Dopadlo na něj světlo.
„Tak to se pleteš!“ Spustil ruku a uhladil
si bronzové roucho podél těla. „Když ho mám u sebe, nic
se mi nestane.“
Ani na světle mu nebylo vidět do obličeje.
Celý ho měl zahalený, stejně tak i tělo. Na zádech mu
visel luk, avšak šípy nikde. Nera se ani nepohnula. Nechtěla
riskovat.
„Ale přece bych byl rád, kdyby se mi něco
stalo,“ pronesl s dítětem v rukou před sebou.
Nera opatrně přistoupila k dítěti a…
pustil ho. Pouze díky svým reflexům se ho bojovnici podařilo
chytit těsně nad zemí. Ulevila si. Když se podívala zpět,
zahalenec tam už nebyl. Zmateně se rozhlížela kolem sebe,
ale nikoho nespatřila. Poté vstala a zabalila dítě
do přikrývky, kterou našla v kolébce.
Nera sebou škubla a ucítila jeho prsty
na svém čele. Něco se stalo. Nevěděla co, ale hřálo
to. Zalévalo ji příjemné teplo a za chvilku ji
zaplavila nezastavitelná exploze příjemných pocitů. Svalila
se k zemi. Křečovitě svírala zabalené dítě a z čela
jí stékal třpytivý pot. Byla ochromená. Stále viděla, ale
ze všeho vnímala jen útržky. A pak….
Její tělo povolilo. S úlevou vydechla, když
ucítila že dítě drží pořád v náručí. Těžce
se opřela o podlahu a klekla si. Zahalenec byl zase
pryč. Nechápu, řekla si pro sebe. Vstala, protáhla se, zvedla
z podlahy otcův meč a i s dítětem odkráčela
ven.
„Jak že se jmenuje?“
zeptala se Nera zahalená do jednoho z čarodějových
modrých plášťů.
„Nesiar,“ odpověděl mistr, „princ Nesiar, korunní princ a budoucí král Lunárie a Echalnu
a když všechno půjde hladce možná i protektor
Glaudorských kamenic.“
„Cha, na Glaudor ať si naše malý princátko
nechá zajít chuť,“ zasmál se hlasitě Lysion. „Rewegenova
manželka prý čeká dítě a že to bude kluk! Dokonce už
mu král vybral i jméno.“
„Opravdu? A jaképak, smím-li to vědět?“
uhladil si čaroděj knír.
„Luwig, podle jeho děda. Takže žádný
protektor, ale jen další korunní princ.“
„No to se podívejme. Ale co, Rewegen
o Glaudorský svit stejně nikdy nestál, ale teď, když má
následníka…“
„Teď, když má následníka, má důvod na něm
sedět a zahřívat ho pro něj!“ dokončil za čaroděje
se smíchem Lysion. „Však se mu nedivím, že nechce
vládnout na té hroudě kamení. Jediné, pro co se tam
kdysi na Raitumaru usadili, byla ocel. Ocel a drahé
kameny.“
„Ano, máš pravdu Lysione, ale mohl bys laskavě
říci své drahé dceři, aby s princem tolik neházela. Nerad
bych, aby budoucí král Lunárie a Echalnu uvízl někde
na stromě.“
Nad městem Avoni
se kabonil šedivý mrak. Dotěrně dorážel na ty bílé
a snažil se dostat do přední linie temných mračen.
Povedlo se. Začalo pršet.
Stejná jako počasí byla i nálada ve městě.
Šeravá a pochmurná. Tedy alespoň do té doby, než
dorazil Lysion, mistr Ibišek, Nera a jejich nový člen, malý
princ Nesiar, kterého nesla celou cestu bojovnice v náručí.
Ve městě je pak uvítali s nejvřelejšími ovacemi. Však
nejšťastnější ze všech byli princovi rodiče, král Vesiar
Lunarijský a jeho nastávající, lady Zamiva z Echalnu.
Po šťastném shledání byli všichni tři
zachránci pozváni do královského sídla v Avoni
na oslavu, která měla být zároveň i královým
loučením se svobodou, neboť si bude o pár dní později
brát lady Zamivu, jedinou dceru Echalnského krále Azmiva.
Fakt, že Azmiv neměl žádného jiného
potomka než dceru, jedině přispěl k tomu, aby se začal
poohlížet po nějakém vhodném budoucím králi. Když však
zjistil, ze Zamiva už pár let udržuje intimní vztah
s následníkem lunarijského svitu, neudržel se bez
úsměvu. Oba králové se domluvili na sňatku, mladému
páru to na výsost vyhovovalo a o budoucnost
echalnského svitu bylo postaráno. Bohužel, Vesiarův otec,
lunarijský král, zanedlouho zemřel při nešťastném incidentu
ve stájích, kde byl nelítostně udupán zdivočelým
plnokrevníkem. Vesiar se musel na naléhání šlechty
téměř okamžitě ujmout koruny a převzít lunarijský svit
po svém zesnulém otci. Svatba se musela kvůli
přetrvávajícím zmatkům odložit.
O rok později se Zamivě narodil syn.
Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně.
Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké
podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem.
Hosté přicházeli.
Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále
Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech
s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil
decentní zlatou korunkou. Zvláštní bylo, že je popravdě
uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu
se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou,
a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral pro své
úřadování.
Další host se Lysionovi představil jako
generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel
Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém
Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy
a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč.
Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna
Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče
odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně
nesouhlasil.
Lysionovi se poté představil Fyrlostimský
čaroděj Artyl, o Neru se však stařík zajímal trochu
víc, zvláště pak o její zářivý krystal. Následovala
skupinka Lunarijských rytířů samozvaných Jezdců, pak všem
klanějíci se maršál Vejtaha a nakonec překrásná
šamanka Manér ověšená náhrdelníky a náramky z kaštanů
a jiných lesních plodů. Také její zelené šaty byly
v podobném stylu. Zdobené kaštanovými listy a rudými
motivy růží tak jediná zastupující představitelka Dalhirionu
prokazovala úctu národním barvám jak Dalhirionu, tak i Echalnu.
To se ví, že přišlo mnohem víc hostů,
Vesiarových a Zamiviných přátel, ale Lysion si všechny
jejich jména nedokázal zapamatovat. Nebylo třeba.
Když se všichni usadili, hostina mohla začít.
Vesiar se Zamivou vstali a pozvedli pohárky s vínem.
„Chtěl bych vás jménem krále Azmiva přivítat
na Avoni a oznámit všem, kteří to nemohli slyšet
od nás osobně, že už zítra spolu s princeznou
Zamivou uzavřeme manželský svazek před bohyní lásky v Chrámu
Svatého světla.“
V síni to zahučelo divokými potlesky. Někdo,
nejspíš generál Gasal, hlasitě zapískal.
„Ale nejdříve, než začneme jíst, bych chtěl
z celého srdce a za všechny v království
poděkovat lordu Lysionovi a lady Neře Lysianě za nalezení,
záchrany a opatrování na cestě z Kalmyrisu mého
jediného syna Nesiara, dobré vůle budoucího krále Lunárie
a Echalnu“
V hodovní síni vypukl hotový řev. Všichni
skandovali Lysionovo a Neřino jméno, tak dlouho, dokud vousatý
bojovník sám nevstal.
„A nezapomněl jsi na někoho? “
obrátil se Lysion na Vesiara.
„To vskutku nezapomněl.“ usmál se král.
„Vím, že se mistr Ibišek nemůže zúčastnit oslavy,
a tak jsme mu osobně poděkovali ještě než odjel.“
„A kam, že to kolega odjel?“ zajímal
se čaroděj Artyl.
„No na jih, přeci! Do Borosu. Cožpak
nevíš, co se tam děje, mistře? “ ozval se jeden
z Jezdců sedící naproti Lysionovi, zřejmě jejich vůdce
podle nejvýraznějších barvách na tunice.
„Státní převrat, jestli se nemýlím,“
řekla šamanka a vášnivě si kousla do jednoho
z okrových pirohů. Téměř ihned zalitovala.
„Ale ano, mýlíš se!“ odpověděl Jezdec
a mrkl na Vesiara.
Ten pokynul číší a spolu se svojí
nastávající opět usedli ke stolu. Všichni se jako
na povel napili. Zvláště šamanka Manér si vínem ráda
spravila chuť.
„Tak prosím! “ zvedl ruku Vesiar. „Rád bych,
abychom se bavili o věcech našich. Přeci se nebudeme
dnes zabývat zahraniční politikou.“
„Samozřejmě máš pravdu,“ pobídla ho kněžna.
„ale není snad vhodné se o tom bavit právě teď, když
se ti Kalmyrisský pán pokusil unést syna?“
„Ba jen pokusil, on tak učinil, drahá Harvé!“
zazpívala svým melodickým hlasem princezna Zamiva.
„Správně, milá, a co ty na to
Vesiare?“
Lunariský kral věnoval pohled Lysionovi a ten
se bodře usmál.
„Vzdávám se!“ vzdychl a lokl si vína.
„Žádný takový!“ praštil pěstí do stolu
generál Gasal, až se mu kaviár z talíře vysypal
na ubrus. „Chlap se nikdy nevzdává! A už vůbec
ne takovej voják, jako jsi ti Vesiare!“
Lysion se neudržel smíchy. Všechno
nasvědčovalo tomu, že měl generál trochu v sobě už
před oslavou. Také Nera se líbezně usmála. Vesiar ji vřelý
úsměv oplatil, načež Nera zčervenala a zakuckala se.
„Pijte střídmě, slečno!“ zachechtal
se čaroděj. Přesto však sáhl po džbánu a doplnil
její pohár až po okraj. „Takové nadměrné pití není
pro něžné pohlaví zrovinka to nejlepší.“ zašeptal, pohledem
probodávajíc víno usrkající kněžnu.
Ta si toho ovšem všimla a náležitě
zareagovala.
„No dovolte! To si teda vyprošuji!“ prskla,
obratně se vyhnula řeřichovému koláči a přitáhla si
k sobě rumové rohlíčky.
Mezitím maršál Vejtaha přerušil vyhrávající
muzikanty, vytáhl svou vlastní píšťalu a začal vyhrávat.
Kupodivu všech mu to ladilo. Žel bohyním, uklidňující melodie
uspala Gasala a jednoho z Jezdců.
Po půl hodině, když udýchaný maršál
přestal hrát a vůdce Jezdců, zvaný všemi Medvěd Baries,
si hlasitě říhnul, se zbylí ospalci probudili a dali
se opět do hodování. Jídla ale neubývalo, spíše
naopak. Služebné a kuchaři přinášeli jako o překot
další chody a porce, zvláště pak Mazmevovi, u kterého
se zdálo, jako by měl bezedný žaludek.
Ba ani vína a jiných rozličných
alkoholických i nealkoholických nápojů nechybělo. V tom
si zase libovala kněžna Harvé, která už poněkolikáté zcela
vyvrátila z pantů generálův kuchařský um a ještě
vícenásobně potvrdila Artylovu domněnku, že nadměrné pití
způsobuje nevybíravé chování. Po několika dalších
sklenicích ji museli odnést na ošetřovnu kvůli lehké
otravě krve. Jen Zamiva a čaroděj Artyl nepili, což jim také
trpělivě vyčítal maršálek Vejtaha rozhazujíc rukama se svou
píšťalou na všechny strany.
„No jen si dejte, dejte…“ pobízel je. „Malému
Nesiarovi to vadit určitě nebude.“
„To jste uhodl. A kde vlastně je, můj
vnuk?“ optal se Azmiv.
„Nechala jsem ho se svými chůvami.
Samozřejmě s početnou stráží,“ odpověděla zpěvavě
Zamiva a přitulila se k Vesiarovi.
Nera se od nich odvrátila a dopila
zbyteček po Lysionovi. To, že to byl otcův pohár si
uvědomila, až když jí to sám řekl.
„Tak doufejme, že se do Kalmyrisu
už dnes nepodíváme,“ ušklíbl se Lysion pod vousy a přijal
od Manér jahodové mušličky.
„A do mého pokoje by ses podívat
chtěl?“ olízla si šamanka vyzývavě rty.
„Pokud není v Kalmyrisu, rád přijdu,“
zamumlal s plnou pusou Lysion.
Nera se rozhodla dělat, že to neslyšela.
Zrovna když jeden z Jezdců vyprazdňoval
korbel s pivem, Mazmev, bratr krále Azmiva, skočil pod stůl.
Tak to vypadalo. Ve skutečnosti pod ním praskla židle a on
se rozvalil na stříbrný koberec.
„Moc jíš, bratře!“ zasmál se Azmiv při
pohledu na drobky všude kolem vyšívaných květin.
Medvěd Baries si opět říhnul. Šamanka Manér ho
počastovala přirovnáním k praseti a jinému
hospodářskému zvířectvu, načež on ji nazval starou babou
kořenářkou a opět udělal ten společensky nepřístojný
zvuk.
„Cožpak vypadám tak staře?“ zamžourala
šamanka svýma očkama na Lysiona.
„Možná, že nevypadáš staře a vůbec
ne nejhůř,“ zabručel Baries a nepokrytě se ji podíval
do výstřihu, „ale všichni ví, že ti je nejmíň
padesát!“
Manér vyprskla. Čaroděje Artyla pokryla sprška
vína.
„Ty jeden hulváte! Co si o mne myslíš?!
Že se každou půlnoc dopuji modrou šalvějí? Že piji
dryáky z havraních jater a tygřích varlat? Že si
snad dopřávám mladistvých věků pomocí lektvarů a páchnoucích
elixírů, zakoupených u pochybných alchymistů na černých
trzích?!“
„Ano, přesně to si myslím,“ usmál
se škodolibě Baries.
To už se jí ale zastal i podnapilý
generál Gasal.
„No a co na tom, že je stará?
Zadek má pořád jako…“
„Nejsem vůbec stará! Ále, jděte všichni
k čertu! Lysione, podal bys mi prosím jelení paštiku?“
„Samozřejmě,“ zahučel bojovník. Zvedl
se ze židle, natáhnul se přes stůl a nepatrným
pohybem přisunul misku s paštikou blíž k šamance.
Po několika dalších vzpupných poznámek
o věku adresovaných na Manéřinu osobu se Zamiva
celkem jasnozřivě rozhodla odsunout pohárky s vínem dál
od generála a šamanky. Přestože však oba seděli
na opačném straně hodovního stolu, učinila tak bez pomoci
sloužících, čímž nedobrovolně vystavila skoro všem na obdiv
svůj ozdobný dekolt. Nedopatřením tak rozpoutala další debatu,
tentokrát o velikosti hrudního košíčku, teď již zlostí
velmi zrudlé šamanky. Celé popichování pak ze všech nejvíc
rozrušilo již dost rozpačitou Neru, která teď nenápadně
po očku srovnávala své přednosti s ostatními
přítomnými ženami.
„Eretrove, příteli,“ oslovil Vesiar generála
„Jak se má tvá žena? Dlouho jsem ji už neviděl.“
„Ale jo -škyt- de to,“ zabručel. „Vlasně je
to lepčí, než dy indy.“
„Opravdu? To mě teší.“
„Utekla mi s nějakým -škyt- s nějakým
kejklířem nebo so. Přectav si, ňákej vop -škyt- pičák vopičák
vod sirkusu, chtěl tu starou padesáti -škyt- padesátiletou
rašpli. Vždyť ji bylo skoro jako ta-tady tý šamanse!“
Víc už se toho Lunarijský král nedozvěděl,
protože slavný generál a kuchař Eretrov Gasal na místě
usnul. Třešničku dal oslavě maršál Vejtaha, když po vzoru
kněžny Harvé pozvracel Artylův purpurový šat. Ještě té noci
se všichni odebrali do svých pokojů. Vesiar a Zamiva
za Nesiarem. Azmiv a Mazmev do svých ložnic a zbytek
do pokojů pro hosty, kterých bylo v sídle bezpočet. Jen
Manér nějakým záhadným způsobem zabloudila do Lysionova
pokoje. Po chvíli se vrátila k sobě. Zanedlouho
po tom ji následoval sám vousatý bojovník.
Nera se odebrala do svéh ložnice, která
byla hned vedle Lysionovy. Ještě přede dveřmi potkala čaroděje
Artyla, kterého musela povinně obejmout, pro jeho načichlou tuniku
s neskrývaným odporem.
Konečně se jí zmocnila únava. Spánek
pomalu přicházel a Nera se nechala unéstt na vlnách
snů. Jednoho snu. O králi Vesiarovi a malému princi
Nesiarovi.
„Vaše excelence.“
zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším
přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle
klenutému stropu vzácné. „Vaše excelence, velice se omlouvám
a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
„Proč se omlouváš, barone, když to nebyla
tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
„Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence,“
zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže
ke královskému svitu.
„Kdo?“
„Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
„Co je s ním? Nechceš mi snad říct,
že jim to dítě dal?!“
„Pravdu říci, vlastně ano, vaše excelence.“
„Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho
přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř
vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený
v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných
se na něj zvědavě upřely. Nikým neveden, jen on sám,
přešel kolem nich a postavil se vladařovi o ždibec
blíž než baron.
„Jasnosti?“
Přihlížející si začali šuškat. Král začal.
„Kde jsou stráže?“
„Co já vím, asi spí. Nejspíš se jim
udělalo trochu mdlo,“ procedil mezi zuby zahalenec, aniž by
věnoval baronovi jediný pohled. Pokud věnoval, nikdo by to
nepoznal.
„K čertu s tebou!“ zavrčel král.
„Prosím?“
„Jak mi vysvětlíš to, co mi před chvílí
sdělil baron? Že jsi jim prý dovolil unést to dítě, ba jim
ho dokonce sám dal?! Je to pravda?“
Ticho.
„Zaprvé, to ty jsi ho unesl a oni si ho
vzali zpět a za druhé…“
„Co si to dovoluješ?!“ vyprskl baron. „Jak to
mluvíš s králem, ty kejklíři?! Ty tvoje špinavé triky
nikoho…!“ zbytek nedořekl, protože se mu před hlavou
objevil napnutý luk se založeným šípem.
„Vypadá snad tohle jako kejklířský trik?“
řekl kovovým hlasem zahalenec.
Baron téměř neslyšitelně zapištěl.
„A dost!“ zaburácel král a vstal
z křesla. „Odpovíš mi, nebo jsi přišel strašit mé
poddané?
„Samozřejmě, že ti odpovím, Tvoje
Výsosti. V Echalnské záchranné družině byla i jedna
žena. Utkal jsem se s ní…“
„Cha, byli jenom tři a jedna z nich
byla žena!“ vyštěkl baron, hned však ztichl, když si všiml,
jak se tětiva chvěje.
„Podceňovat ženu je ta nejbláhovější věc,
jakou může kdokoli za svůj život udělat.“ začal
zahalenec. „Podceňovat ženu je jako podceňovat bouři. Uděláš
to jednou, přijdeš o úrodu, uděláš to podruhé a přijdeš
o život!“
Baron stál prkeně na místě a nezmohl
se na slovo.
„A dál?“ odkašlal si král.
„Měla něco u sebe. Něco, co mi nedovolilo
na ni nepřímo zaútočit,“ pokračoval.
„Jak nepřímo?“
„Magií,“ zaševelil zahalenec a pod
rouškou se usmál na barona.
„A obyčejnou zbraní?“
„Bez šance. Ne, že bych se nepokusil.
Podařilo se mi ji pouze na chvíli ochromit, ale její
krystal mi nedovolil sáhnout na ni, ani na to dítě.“
„U bohyň!“
„Neměj obavy, můj králi. Zítra se bude
konat v Avoni svatební ceremonie a já tam mám svého
člověka.“
„Opravdu? Výtečně!“ tentokrát se usmál
král.
Tětiva povolila a luk zmizel. Baron si
oddychl.
„Mám ho znovu vzít?“ zeptal se zahalený
čaroděj.
„Ne, to v žádném případě. To dítě už
nechci.“
„Tedy?“
„Nechci ho živé.“
Ze sna ji probudil
křik. Vzdálený a přeci blízko. Nera si protřela víčka
a instinktivně sáhla po krystalu. Nenahmatala ho. Chladný
krystal ji zmizel z krku. Vyskočila z postele, když v tom
se ozval další výkřik. Rychle přes sebe přehodila plášť
a vyběhla na chodbu. Několik jezdců rozrazilo dveře
a vyvalilo se s bojovým pokřikem. Zastavili
se s pohledy na polonahé Neře.
„To ty jsi křičela?“ zeptal se omámeně
jeden z nich.
„Ne, já ne,“ odpověděla stejně omámená
Nera.
Najednou se otevřely další dveře. Lysion si
zrovna natahoval kalhoty. V jedné ruce svíral meč a v druhé
černý opasek.
„Ke králi!“ zaburácel a rozběhl
se chodbou.
Ze stejného pokoje pak vyběhla zcela nahá
Manér, zakrývajíc si tělo pouze tenkým průsvitným
prostěradlem. Od Jezdců se dočkala mručivého uznání.
„Na co čekáte?! Hněte sebou!“ zasyčela
a zmizela v temné chodbě. Zbytek Jezdců ji následoval.
„Lysiano!“ zabručel Baries a podal jí
meč.
Nera ho vzala a vyrazila kupředu. Neběžela
dlouho. Před ní se vytvořila zátarasa z lidí, ve které
stáli i Jezdci.
„Uhněte!“ vykřikl Baries a začal
se prodírat davem.
Nera šla těsně za ním. Jakmile se ocitla
vpředu, naskytl se jí zvláštní pohled.
Uprostřed schodišťové haly stál maršál
Vejtaha, v ruce zkrvavený kord a ve tváři
pološílený výraz. Ze tmy okolo se zčistajasna vynořila
šamanka Manér a cosi nesrozumitelného zamumlala. Sklo
ve vyvýšených oknech prasklo a dovnitř se vehnal
studený vítr. Šamance zavlály vlasy a prostěradlo, které
měla obtočené kolem sebe, ji odkrylo a zahalilo Vejtahu
od hlavy až k patě. Maršál se začal zmítat.
Teď se ze tmy vynořil Lysion a povalil
ho na zem. Pevným sevřením ho donutil odhodit kord, který
letěl přes halu a přistál až na schodišti.
Na prostěradle se objevila rudá skvrna. Lysion odkryl
povlak a odhalil maršála všm okolo. Jeho obličej byl bledý
a zkřivený bolestí umírajícího.
Vejtaha ztěžka zvedl ruku a zachrčel:
„Královna!“
Víc nebylo třeba. Nera proběhla kolem šamanky
a čapla za rukáv jednu z vyděšených služebných.
„Zaveď mne ke králi! Hned!“ zavelela.
Služebná se zavrtěla, ale poslechla. Několik
Jezdců je následovalo. Byl mezi nimi i Medvěd Baries, který
je dohnal a předběhl.
„Půjdu první!“ řekl odhodlaně a v běhu
rozrazil dveře.
V ložnici byla tma. Baries převzal
od služebné svícen a vstoupil dovnitř.
Pohled na Vesiara v kaluži krve vyrazil
bojovnici dech. Kus opodál u dětské kolébky stál čaroděj
Artyl. Držel Zamivu pod krkem a v ruce třímal zkrvavený
nůž. Čaroděj Zamivu pustil a ta padla k zemi. Baries
přeskočil Vesiara a hbitě zaútočil. Jeho tvrdé klouby však
narazili na odpor. Artyl vyvolal zakletí.
V tom vtrhl do místnosti Lysion. Obešel
Neru, která teď pomáhala vstát Vesiarovi a tasil před sebou
meč. Mezitím zmatený Baries mlátil do vzduchu hlava nehlava.
Ať dělal, co dělal, za bohyně se nemohl trefit.
Zrovna když se Artyl s vážným výrazem
a rozpřaženýma rukama soustředil na další kletbu,
Lysion sekl. Čarodějova ruka mu spadla přímo pod nohy. Nera
vykřikla. Bojovník udeřil znovu, tentokrát ale pěstí.
Překvapený čaroděj zavyl a vyplivl krev i s několika
svými zuby. Další rána ho omráčila.
Všichni kolem jen nevěřícně zírali na tu
spoušť. Nesiarovi se konečně s Neřinou pomocí
podařilo vstát, ovšem jen s obtížemi se pak dokázal
udržet na nohou.
„Pomozte jí někdo! Prosím, Manér!“ zahulákal
se slzami v očích, které se soustředily jen
na Zamivu.
„Je mi to líto, Vesiare, ale té už nikdo
nepomůže,“ zašeptal Lysion skloněný nad bezvládným tělem.
„Ne, to není pravda!“ zaskučel Vesiar. „Nemůže
být…!“
„Padla při obraně vašeho syna. Nebýt jí,
zmařil by i život malého prince.“
Zpráva o vraždě echalnské princezny se roznesla rychle a nebylo divu, že na druhý den bylo vše vzhůru nohama. Truchlící Vesiar, kterého neustále konejšila Nera, na základě pod Lysionovým nátlakem vypovídajícího Artyla, vydal dekret vyhlašující válku s Kalmyrisem a zavázal se bohyním, že se pomstí skutečnému vrahovi. Ne Artylovi, ale samotnému vládci Kalmyrisu.
Lysion se zavázal chránit malého prince svým
tělem a to alespoň do té doby, než doroste
k dospělosti. Manér se povedlo zachránit svými
léčitelskými schopnosti maršála Vejtahu a díky jeho
výpovědi se zjistilo, že byl jako oběť těžce zraněn
při obraně krále Vesiara, kdy ho Artyl probodl jeho vlastním
kordem.
Král Azmiv se stejnou mírou truchlení předal
trůn svému synovci Mariisovi a spolu s Mazmevem odjeli
na tři měsíce do Lunarijských lázní v Měsíčním
městě. Generál Eretrov Gasal spolu s Lysionem a Bariesem
se stali hlavními přísedícími v králově radě,
ve které mimo ně zasedala už dvacet let stále svěží
Dalhirionská šamanka Manér. Nyní se však rozhodla Lunárii
opustit a vrátit se do své rodné země.
Když po týdnu konečně vystřízlivěla
kněžna Harvé, konal se pohřeb.
„Škoda, že jsi svou matku nestihl poznat.“
říkal si s malým Nesiarem v náručí král Vesiar.
„Byla to… Je to výjimečná žena.“
„Nero,
pojď sem na chvilku“
„Děje
se něco, otče?“
„Jen
se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”
„Když
o tom tak mluvíš… Ano, chybí mi krystal. Je to zvláštní,
nepamatuji se, že bych ho sundávala.”
„Našel
jsem ho v Artylově pokoji. Musel ti ho vzít v tom zmatku
během oslavy.”
„Ó,
děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”
„Vesiar
ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi.
Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu
druhou ruku!”
Obrněný vůz se trmácel skalami už půl druhého dne. Únava a ani kodrcání těžkého povozu nemohla už víc přispět k temným myšlenkám svého jediného pasažéra.
Artyl vyhlédl ze své pojízdné cely. Už
se smrákalo a ptáci utichali. I lesy tady v horách
se zdály být tišší než obvykle. Možná proto, že jsou
čím dál tím blíže hranicím Echalnu s Borosem
a Kalmyrisem. Artylovi přeběhl mráz po zádech.
„Do čeho
jsem se to zase namočil!”
Temné myšlenky se změnili v myšlenky
na útěk. Čaroděj se podíval na pahýl na svém
předloktí. Magická formule byla těžká a stejně tak
neúčinná. Dobře mě zajistila proti magii, pomyslel na šamanku.
Nic nenechali náhodě.
Vůz poskočil a čaroděj se praštil
o strop do hlavy.
„Proklatě,
pitomá cela, pitomé skály. Pitomý Lysion, Vesiar a Nesiar
a ze všech největší pitomec je Sarvent.” Sarvent,
vzpomněl si. „Nebýt
jeho… Proklatě!”
Tentokrát se vůz zastavil tak prudce,
že se Artyl vysmekl ze sedačky a praštil sebou
o přední stěnu. Najednou uslyšel svištění šípů. Jenom
dvakrát. Dvě přesné střely do dvou srdcí. Kočí a stráž.
Další čtyři šípy tentokrát zabily ty vzadu. Proklatě, snad ne
On!
Čarodějovi strachem poskočilo srdce, hned se však
uklidnil. I Manér má své meze, taky to není žádná
čarodějka, pomyslel si a s největším úsilím v ruce
zhmotnil ostrý hrot z čehosi, co silně připomínalo kořen
křenu, na nic víc se teď nezmohl. Uslyšel kroky
a praskání zámku. Počkal si, až se otevřou dveře
a s hrotem v útočné póze vyskočil vpřed.
Zahalená postava se mu vyhnula a Artyl dopadl na tvrdou
kamennou cestu. Hrot mu vypadl z ruky a vypařil se.
Zahalenec se děsivě zasmál.
„Na nic
víc se nezmůžeš? Že se ptám. Starý Artyl,
Fyrlostimský čaroděj, který nedokázal splnit úkol Kalmyriského
krále a záhadně zmizel na Echalnských hranicích.
Poněkud smutný konec pro tak váženého mága, jako jsi ty,
nemyslíš?”
„Za to
zaplatíš, Sarvente! Ty i ten tvůj… ”
„Mlč!”
Zahalenec napnul tětivu. „… a zhluboka
se nadechni, byť to bude naposled!”
Král vysedával ve vyřezávaném dubovém křesle a sledoval spícího prince. Každý jeho nádech v něm vyvolával hluboké emoce. Nera seděla opodál a se sklopenou hlavou pokukovala po Vesiarovi. Dostala nutkání vstát a obejmout ho. Neudělala to. Místo toho se pokusila koprně zavést řeč.
„Já…,
kdyby jsi něco… cokoli potřeboval…, já…“
„Hmm,“
zamručel Vesiar, ani se na ni nepodíval.
„Mohu
třeba…mohu tu s ním zůstat…nemusíš…“
Král se otočil. Oči se mu leskly. Nera
se odhodlala a vstala. Chvíli se na sebe dívali,
slov nebylo třeba. Mladá bojovnice udělala krok vpřed a sedla
si Vesiarovi na klín. Klidně, jako když vánek čechrá
listí, zvedla Nera ruku a zabořila mu prsty do vlasů.
Jeho hlava dopadla na její hruď. Z opuchlých očí
se vydraly slzy a skrápěly Neře na klín. Té noci
to vše začalo.
„Jistě to chápeš, Vesiare. Takový je zákon!“
„Rozumím,
Azmive. Tvůj vnuk se nemůže stát echalnským králem,
protože není a nebyl echalnským králem ani jeho otec.”
„Přesně
tak. Je mi líto, Vesiare, ale jak jsem řekl. Takový je náš
zákon.”
„Taky
máme jeden docela podobný zákon, tady v Lunárii. A právě
to je, oč jsem s tebou chtěl mluvit.”
„Poslouchám
tě.”
„Princ
se nemůže stát ani lunarijským králem, jestliže jeho matka
není Lunarijka, nebo spíš právoplatně oddána za Lunarijce.
A to Zamiva, žel bohyním, nebyla.”
„Takže
Nesiar…”
„Žel
všem pěti. Právě proto jsem to s tebou chtěl ještě
probrat, Azmive.”
„Tak
povídej, rád si tě vyslechnu a pokud toho budu schopen
i poradím.”
„V to
jsem doufal. Takže, ty víš, že jsem Zamivu miloval a ctím
ji jako nikdo jiný, ale zároveň i miluji našeho syna
a potřebuji pro něj zajistit lunarijský svit. Nikdo nemůže
vědět v jaké situaci se nyní nacházím lépe než ty.”
„To
máš asi pravdu. Většina těch zákonů jsou už jen neporušitelné
lidové tradice. Lidé si jejich funkci vyžadují. Pokračuj,
prosím.”
„Jak
jsem už řekl. Náš odvěký zákon nedovoluje Nesiarovi stát
se právoplatným králem Lunárie. Tedy, úvahově…”
„Asi
vím, kam tím míříš, Vesiare, a nemyslím si, že je
to dobrý nápad. Falšování sňatků je… prostě špatnost.
Neudělal bys sis tím zrovna moc dobré jméno. Spousta lidí ví,
že svatba měla být až den po tom… však víš.”
„To
je právě to, Azmive. Měla být, ale nebyla.”
„Na to
ti lidé neskočí. Nikdo neuvěří, že jste byli se Zamivou
oddáni už před tím… však víš.”
„Vím
a něco mě napadlo. Vzpomeň si na Neru Lysianu. Ta, která
zachránila spolu s Lysionem a Ibiškem Nesiara.”
„No
jistě, velmi půvabná slečna… Á, už asi opět vím, kam tím
míříš.”
„Opravdu?
Tak schválně.”
„Hmm,
zrovinka dnes se mi doneslo, že někdo ze služebnictva
spatřil brzy k ránu tu sličnou bojovnici odcházet z tvé
ložnice. Hádám, že ti nenesla snídani, což?”
„Napadlo
mě…”
„Napadlo
tě, že ji prohlásíš za Nesiarovu matku. Tím bys celý
ten problém se svitem vyřešil, že?”
„Zase
tak jednoduché to není, Azmive. Stalo se to už sice dávno,
ale srdce pořád bolí a ke všemu lid nezapomněl.”
„Pochybuji,
že Echaln kdy vůbec zapomene.”
„Ano,
nezapomene. Ale Lunárie je jiná. Zamivu moc neznali a Nesiar
se narodil v Avoni. Pořád bych ještě mohl, ale…”
„Nechceš
pošpinit svoje ani Zamivino jméno.”
„Její
už vůbec ne!”
„Dobrá,
Vesiare. Přistoupím na tvůj návrh a něco vymyslím,
nemusíš se bát. Hraj si svou hru. Když se mému vnukovi
dostane svitu a úcty, budu jedině rád.”
„Děkuji
ti, Azmive. Jsem ti opravdu vděčný.”
„Neděkuj
moc brzy. Jen aby ti ta tvá Lysiana hrála podle tvého.”
První krůčky životem byly pro malého prince Nesiara nejisté. Plné nástrah a propastí. Ovšem tou největší nástrahou ze všech byl Sarvent a nejhlubší propastí zase Nera. Netrvalo dlouho a princ byl odsouzen jimi projít.
Nad Estelacem bylo temno. Než se kdo nadál,
začalo mrholit. Po chvíli se spustil déšť. Pršely
šípy.
„Kááálmyris
útočí!!!” ozývalo se zámkem Estelac a probudilo
všechny, kteří ještě tou dobou vyspávali.
„Jakej
Kalmyris? Co to blbnou tak po ránu? Cožpak tady nikdo neví,
že jsme v Lunárii?” zabručel Lysion a převalil
se s polštářem na bok. „Nesdílíme
s Kalmyrisem ani hranice!”
Troubení na poplach ale Lysionova slova zcela
ignorovalo.
„Zatraceně!”
vyskočil Lysion konečně z postele. „Jestli
zjistím, že to je jen cvičení a ne kavalkáda
Kalmiriskejch kopiníků, osobně té vytroubené trubce nacpu trubku
do řiti!”
Ani netušil, jak moc byl s tou kavalkádou
blízko.
Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří.
Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako
sestřelené ptactvo. Když ze zámkových dveří vyběhla Nera
s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát
byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě
usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při
pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil
na zahalence v bronzovém hávu.
„Kdo jsi a proč mi zabíjíš lid?!“
vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby
jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
„Jdu si pro Nesiara.“
„Na to se tě nikdo neptal!“ odsekl
Lysion a úkosem pohlédl na Neru, která mu oplatila sotva
znatelným zavrtěním hlavou.
„Jdu si pro Nesiara,“ zopakoval Sarvent
a postoupil vpřed.
„Jestli udělá ještě krok, …“ řekl dost
nahlas Lysion, aby ho zahalenec slyšel. „…tak ten masový
závitek naporcuju!“
Sarvent se zasmál.
„Máš odvahu, lorde, ale něco ti chybí.“
V ruce se mu zhmotnil luk. „Schopnost vyhnout
se nevyhnutelnému.“
Vzduchem prosvištěl šíp a zastavil
se až o plátový nákrčník Lysionovy šíje. Stalo
se to tak rychle, že si střely sotva někdo všiml.
Lysion se zapotácel a padl na znak.
Nera neváhala ani na okamžik a ztrhla
z krku svůj magický krystal. Válečník zachrchlal. Šíp
zmizel a z krku mu vytryskla dosud zadržovaná krev. Nera
přiskočila, navlékla mu tkaninu přes hlavu a rychle
zavázala. Krvácení okamžitě přestalo. Lysion se usmál
a s ústy plné krve sotva zřetelně promluvil.
„Vsadím se, že když do něj
píchneš…vyteče z něj…kuřecí se špenátem.“
Nera se chabě pousmála.
„Vydej mi Nesiara, ženo! Bez svého krystalu jsi
proti mně bezmocná a pochybuji, že ho necháš
vykrvácet. I tak se zadusí vlastní krví, tak mi hned
vydej prince!“
Nera vstala, tasila otcův meč.
„Není tu. Táhni pryč a nevracej se!“
Zahalenec se dosyta zasmál.
„Máš mě za hlupáka, Lysiano? Vím, že tu
je a ty mi ho vydáš, jinak…“
„Jinak co? Zabiješ mě?“
Zahalenec mávl rukou.
„To mi ale Nesiara nedá. Ne, tak snadné to
nebudeš mít. Nejprve mě za ním zavedeš, pak si tě před
jeho očima vezmu tak, jako jsem si vzal Manér. Pak se sem
vrátím a zabiju Lysiona, pomalu a bolestivě, zatímco ty
se na to budeš dívat, o to se postarám.
Nakonec, až ti už nezbude žádná slza, ti vypálím tvé
mokré oči a také tě zabiju.“
Nera předkročila před Lysiona s měčem
bojovně vztyčeným před sebou.
„To by mne zajímalo, jakým kouzlem mne donutíš.“
Sarvent se se zavřenýma očima zhluboka
nadechl, jakoby se nemohl nabažit čerstvého vzduchu kolem
sebe. Koutky úst se potutelně usmíval. Zvedl ruce a protáhl
se.
„Přesně tak. Kouzlem.“
Z dlaně mu vyrašil zelený šlahoun světla,
který se jako bič omotal kolem Neřina krku. Zalapala po dechu
a klesla na kolena. Sarventovi vzplály oči a šlahoun
zmizel. Když přišel k bojovnici, mávl rukou a ona
vstala. Její oči byly bez lesku a jejich barva byla podivně
mdlá.
Sarvent se jí zadíval do vybledlých
duhovek a zeptal se: „Tak co teď? Co uděláš teď?“
Nera neodpovídala, jen civěla před sebe svým
prázdným pohledem a bledou tváří.
„Ptám se tě…,“ zašeptal a pak
zvýšil hlas. „Co teď u…“
„Zavedu tě za Nesiarem.“ Její slova byly
cizí, přesto vyšly z jejích úst a jejím hlasem.
„Tak dobře, když o to tak žádáš. Zaveď
mě za ním, hned!“
Bojovnice se otočila a vyšla k zámku.
Sarvent ji následoval. Lysiona i nádvoří však nechali
za sebou.
Artyl se naposledy podíval nahoru. Obloha byla rudá a Sarvent, který se tyčil nad ním, ještě víc.
„Zklamal jsi mně, čaroději, “ uslyšel z jeho
úst. Z úst, které nebyly vidět.
„Nesplnil jsi úkol, který ti byl dán. Nezabil
jsi to dítě. Udělám to tedy já. Ne, kvůli králi. Ne, pro
Kalmyris. Nebudu mrhat svým časem kvůli jeho ubohé osobní
pomstě. Cože? Ty jsi to nevěděl? No, proč ne? Povím ti, jak to
tehdy vlastně bylo. Stejně to už nikdo jiný nedozví.“
Proběhli vstupní halou jako psi, zastavili se teprve až před ocelovými vraty, když spatřili Neru, kráčející jim naproti. Velícímu se ulevilo. Jakmile spatřil Neřin výraz ve tváři a zahaleného muže za ní, znejistěl.
„Co se to děje, má paní? Je to jen
cvičení?“
Nera otcovým mečem rozvířila vzduch a ukázala
jím na přistavěnou terasovitou chodbu zvenku před zámkem.
„Tam!“
Sarvent se zastavil.
„Počkám si. Chci to vidět,“ ukázal
na zmatenou stráž uvnitř haly. „No jen do toho,“
pobídl ji.
Nera neváhala a zaútočila. Vysokým obloukem
ťala na velícího skupinky a tomu nezbývalo nic než
ustupovat. Kopím odrazil úder a snažil si ji svým dlouhým
ratištěm držet dál od těla. Nera se však zhoupla
na stranu a mocným sekem z boku mu z jednoho
kopí udělala dvě. Důstojník na ní nevěřícně zíral.
Odhodil odšťepky na zem. Ostatní vojaci udělali kolem Nery
a Sarventa oblouk a obklíčili je s kopími před
sebou ve varovné póze. Důstojník tasil meč.
„Žádám o vysvětlení, má paní,“
vykoktal ze sebe.
Nera prohlédla na Sarventa.
„Zabij ho. Zabij je všechny.“
Nera se otočila zpět k důstojníkovi.
V očích jí planula nenávist. Udělala krok vpřed
a důstojník vzad. Znovu se posunula dopředu, když v tom
zaslechla hlas.
„Už ani krok, Nero.“
Skrz stěnu z vojáků se prodral král
Vesiar, v rukou třímající svůj majestátní meč.
„Nedovolím, aby tvá prohnilá ruka sáhla
i na mého syna, Sarvente. Jestli chceš krev, bojuj
se mnou.“
„Nechci krev, jen tvého syna.“
„Tak to sis vybral špatně. Za svého syna
bych položil život.“
„A položíš…“
„Proč to děláš? Pověz mi, proč tolik toužíš
po naší smrti? Je to jen nevinné a bezbranné dítě.“
„Sám jsi dítě, Vesiare. Kdybys jen věděl, co
z jeho krve vzejde. Kdybys jen veděl, jakou zkázu na nás
všechny jeho sémě přivede, kdybys jen věděl, co mi bohyně
vyjevily…“
Říká se, že za všechno na světě může láska. Dva muži vedou spory kvůli jedné ženě. Matka se obětuje pro své dítě, kvůli lásce, kterou k němu cítí. Nelze tomu nijak zabránit. Všechny spory vznikají kvůli lásce. Lásce k někomu, k něčemu. Ať už to jsou peníze nebo děvečka ze sousedství. Láska může sjednotit dvě země, jako když se zacelí rána. Pro lásku se začínají války, ale také končí. Ale všechny trvají jen kvůli její nedostatku. Všechny ostatní důvody jsou jen výmluvy. Vždy je to ale jen o jednom a tom samém. Tak čí je to láska tentokrát?
Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
Teď, když zná díky Manér tajemství
dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je
na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho
určitě vyžene. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou
mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil
dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.
Dveře se rozletěly
a půl tuctu strážných padlo k zemi. Jejich krky byly
přelámané jako rákos. Sarvent se vhrnul do pokoje
a v očích se mu blýskalo. To dítě muselo být
tady.
Chůvy, které seděly u postele s nebesy
vylekaně poskočily a zapištěly. Jen jedna si přivinula
sametový uzlíček blíže k tělu a vrhla na čaroděje
pohoršený, ne-li opovržlivý, zamračený pohled. Zahalenec shodil
bronzové roucho a odhalil svou lněnou tuniku. U pasu
za opaskem se mu houpala velká ozdobná dýka. Tasil
a ukázal na chůvu.
„Musím
to udělat. A ty mi v tom nemůžeš zabránit!“
Chůvě najednou narostl knír a vlasy jí
lehce zestříbřely. Tělo pohublo a oděv zmodral. Objevil
se háv.
„Zabránil
jsem ti v tom už tehdy v Kalmyrisu, když jsem dal Neře
ten krystal. Myslíš si, že mě osobně to bude zatěžko?“
Sarvent neodpověděl. Tušil, na co myslí
a jaké otázky tíží čaroděje v modrém.
„Chceš
vědět, proč jsem dítě nezabil už tehdy v té pevnosti,
ještě předtím, než jste si pro něj přišli?“ tázal se,
nečekal na odpověď. „Za prvé chtěl jsem se trochu
pobavit. Mohl jsem se pobavit s Nerou, ale ten krystal mi
bránil na to dítě sáhnout, skoro bych nezvládl paralyzovat
ani ji samotnou. Za druhé, o tom, že to dítě musím
odklidit z cesty, jsem se dověděl až příliš
pozdě.“
„Příliš
pozdě? Odklidit z cesty? Proč?“
„Na tom
nic není. Jistá mladá vědma mě spravila o Zamivině
dědictví a vůli Revině.“
„Dědictví?
Vůli Revině?“ zasmál se Ibišek. „A tomu ty věříš,
ty imbecile? Takovým žvástům?“
Sarventovi vylétly z rukou blesky. Zmizeli
ve stínu nebesky modrých záclon nad postelí.
„Takže
jsi to ty,“ poznamenal, „ten slavný čaroděj Ibišek. Konečně
někdo schopný odolat tomuto!“
Další blesky prolétly místností a rozehnaly
všechny opravdové chůvy do koutů. Muž, co svíral dítě
v náručí, sledoval, jak se mu blesky vypařují před
očima. Položil dítě do peřin a máchl rukou. Sarvent
proletěl zdí a otřesem při tom shodil několik obrazů
na vedlejších stěnách.
„Přestaň
dělat rámus!“ okřikl ho Ibišek. „Jestli ho vzbudíš, tak ti
přísahám, že tě to bude bolet!“
„Víc
než tohle?“ Sarvent škubl rukou a vytrhl si z žaludku
svou dýku. Otřel si krev o lněné šaty a bez
váhání se vrhl proti Ibiškovi.
Byl to chladný boj. Chvílemi celkem jednostranný,
ale Sarvent se nevzdával a držel se pevně na nohou.
Ibišek ho bombardoval žhavými útoky modravých koulí a kotoučů
ostrého světla a on se jim stěží bránil svými
protikouzly. Ve výsledku to vypadalo tak, že oba máchali
rukama jako kachny při vzletu a mezi nimi, kde se odehrávalo
všechno to magické, létaly jiskry sem a tam a podpalovaly
koberec a záclony.
Sarvent Ibiškovu magii znal. Byla to ta nejtěžší
ze všech, jak na ovládnutí, tak na samotné
vyvolání. Muselo mu zabrat desítky a desítky let, než se je
naučil tak dobře používat, pomyslel si Sarvent, těsně před
tím, než ho jeden z těch oslnivých disků zasáhl do hlavy.
Před ním se objevil začouzený strop
a plačící dítě.
„Vzbudil
jsi ho. Varoval jsem tě!“
Sarvent se nepohnul. Na čele se mu
rýsovala řezná rána z níž se linuly stružky rudé
krve.
„Myslel
jsem, že budeš lepší,“ řekl Ibišek.
„Taky
jsem… si to… myslel,“ zachrčel Sarvent a zmizel.
Nera pustila meč a ten s řinčením dopadl na dlažbu. Chytla se za hlavu a vykřikla. Vesiar poznal, že je konec. Položil meč a objal bojovnici.
„Je
po všem,“ zašeptal jí do ucha.
Nera zavrtěla hlavou.
„Ne, musíme jít za nimi!“
Vesiar kývl. Otočil se na důstojníka
a jeho skupinu, dal pokyn k odchodu. Poté pohladil Neru
po tváři a oba vyběhli ze vstupní haly ven.
Vesiar vtrhl do ložnice a spatřil Ibiška
s dítětem v náručí. Otočil se a všiml si
díry ve zdi.
„Brnkačka,“
řekl čaroděj polohlasem a podal králi jeho syna.
„Potkal
jsi se s ním?“ zeptal se Vesiar.
„Ovšemže.
Potkal a utkal,“ odpověděl Ibišek a urovnal si modrý
háv, který byl na pár místech ožehlý blesky.
„A kde
je teď?“ vyzvídal král, ohlížeje se po místnosti
po nějakém tělu.
„To
nevím. Tomu, že je mrtvý, bych moc šancí nedával. Zasadil
jsem mu těžkou ránu, ale… no, alespoň si troufám říct,
že jsem ho porazil.“
„Měl
jsi ho zabít.“
„Veř
tomu nebo ne, snažil jsem se. A i když jsem se opravdu
snažil ho zabít s tím, co jsem měl a mohl tu použít…,“
ohlédl se po místnosti. Všechny chůvy se už dávno
rozutekly. Obrazy popadané po zemi byly zkroucené a zčernalé
magií. „… povedlo
se mu něco, co zatím nikomu na světě.“
Vesiar pohlédl na svého syna. Oči měl
zavřené a lehce oddychoval. Spal.
„Co
se mu povedlo?“
„Povedlo
se mu zmizet.“
„Zmizet?
Jak to myslíš zmizet?“
„Prostě
se vypařil. Zmizel. Pokud není mrtvý, o čemž si
dovolím pochybovat, povedlo se mu nějak přesunout v prostoru
sebe samého. Kam? O tom se už můžeme jen dohadovat…“
„Ibišku.“
„Ano,
můj králi?“
„Můj
syn je už v bezpečí, není to tak?“
„Prozatím,“
přitakal čaroděj. „Prozatím tomu tak je. Mimochodem, kde je
Lysion a slečna Nera?“
Vesiar se otočil ke vchodu do ložnice.
„Myslel
jsem, že šla za mnou.“
Nera proběhla nádvořím jako hurikán a zastavila se až u Lysiona. Ležel na zemi s krystalem na krku a rukou na břiše. Jeho tělo bylo nehybné, hlavu měl položenou v rudé kaluži, na krku i na hrudi měl krvavé fleky. Byl mrtvý.
Bojovnice klesla na kolenou a sklonila
hlavu. Přišlo to. Nemohla ho ochránit. Bronzový čaroděj ho
zabil v jeho vlastním domě. Do Lysionova vousu dopadla
slaná kapka. Nera se rozplakala a ani si nevšimla,
že se za jejími zády objevili čaroděj a král
s malým princem v náručí.
Ibišek
jí položil ruku na rameno a také si klekl k Lysionovu
tělu.
„Byl
to dobrý muž,“ řekl čaroděj, „statečný bojovník, silný
vůdce, milý společník…“
„Nejlepší
otec,“ špitla uslzená Nera.
„…a děda,“
dopověděl za ně Vesiar.
Nera s Ibiškem se na něj obrátili.
Vesiar se podíval na malého prince.
„Můj
syn potřebuje matku. Vím pouze o jedné ženě, která by jí
teď mohla být.“
Nera vstala.
„Ale co Zamiva?“
„Miloval
jsem ji. A vždy budu,“ řekl Vesiar a podal Nesiara
bojovnici. Nera ho převzala a zadívala se mu do očí.
„Ne-nepamatuji
si je-jeho zelené oči. Myslela jsem…, že je má… že je
má hnědé, po princezně.“
„Taky
že má.“
„Ne,
-smrk- jsou zelené, podívej.“
Vesiar zbrkle přistoupil k Neře a podíval
se synovi do očí. Byly obyčejné, ne však hnědé, ale
zelené. Ibišek naposledy vzdychl a vstal od Lysiona.
Podíval se na Neru a pak na Nesiara.
„Obávám se, že za to může Sarvent.“
„Ten
čaroděj?“
„Ano,
hned jsem to vycítil. Nesiar je zakletý.“
„Sarvent
mi řekl, že z jeho krve vzejde něco strašného.
Že přivede na svět zkázu.“
„Nevěř,
všemu, co ti kdo řekne, Vesiare. Zvlášť, když jde o někoho
takového, jako je Sarvent.“
„Ale…
říkal něco o bohyni. Něco mu vyjevila, nebo tak nějak.“
„Já
jsem zase slyšel, že se znal osobně se Zamivou,“
pozvedl obočí Ibišek.
„To
je pravda. Když jsme se poznali, řekla mi, že do ní
byl zamilovaný. A pak…“
„A pak
tohle všechno způsobil jen pro lásku,“ dopověděl čaroděj
za něj. „Zničil vše na čem mu záleželo. Zničil sám
sebe. Smrtí Zamivi to pro něj neskončilo.“
„Dost,“
zamumlal Vesiar. „Můj syn bude jednoho dne králem. Nero,
potřebuje tě.“
Bojovnice přikývla, že rozumí.
„Sarvent unesl Manér,“ řekla Ibiškovi.
„Můžeme ho tak najít a ji zachránit.“
Ibišek zakroutil hlavou.
„Udělám to sám. Najdu ho a postarám
se o něj. Náš král má pravdu. Nesiar tě potřebuje.
Vždy tě potřeboval. Už jednou si ho zachránila ze spárů
Kalmyrisu. Ochraňuj ho i teď.“
„Ochráním,“
špitla se slzy v očích. „Ať už přijde cokoli,
ochráním prince Nesiara.“
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat