Princ Nesiar, část VI.

   Zahalenec se zčistajasna zjevil na nádvoří. Pocházel se kolem a přitom si prohlížel mrtvoly jako sestřelené ptactvo.
   Když ze zámkových dveří vyběhla Nera s Lysionem, věnoval jim jen opovržlivý úšklebek. Tentokrát byl pro všechny vidět. Do hladka oholená tvář se škodolibě usmívala na celý zámek. To ozbrojený Lysion se při pohledu na mrtvé zamračil. Tím víc se mračil na zahalence v bronzovém hávu.
   „Kdo jsi a proč mi zabíjíš podřízené?!“ vyštěkl na něj, přičemž si dal záležet na tom, aby jeho tón vyzněl zcela bez úcty a s pohrdáním.
   „Jdu si pro Nesiara.“

Plamínek naděje

Ano, název možná tvrdí,

že se cosi bude hrát

a že prý na mě budou hrdí,

když vážné básně budu psát.

Mýlka, pane, nebo paní,

píšu všude, v buse, doma,

dokonce i při kakání,

a nejsou to jen samé ho*na.

Ačkoli název možná zní,

jako že se v básni cosi bude dít,

zklamu vás, milí vážení,

S touto si můžete v klidu utřít řiť.

A i když jsem si asi právě

zničil svou zpěvnou kariéru,

zvládl jsem to celkem hravě.

Šlo to hladce na mou věru.

Přesto, že vy už nevěříte,

že se to vše vyjasní,

Vezmu za básnické nitě.

Plamínku, prosím, nezhasni!

Můj sen

Toužím ráno probudit se do studeného léta,

vítr blouzní po mých listech a životem jen vzkvétá,

však touha má jde ještě dál, pro mne stále blíž,

chci jen ukázat svou stopu, zdali pak mne uvidíš?

Kdysi nevěděl jsem o čem v srdci sním,

dnes už jsem jistý a tichým zavytím,

dát všem alespoň kapičku mých slz a svůj vlas,

nechat své řádky řvát a pak jen ztišit hlas.

Neboť pevně, co v hlavě nosím od brzkého rána 

je čistá touha zvolat světem, zpívat jako vrána,

vyrýt rýhu v tvrdou skálu, kde další léta pustly

a bude navždy připomínat, jak z mých rukou rostly.

Budiž světlo

„Budiž světlo!“ zvolal Pán a proletěla jiskra,

zapálila záclony, neb láhev o zem třískla.

Místností se valí dým, halí Pána ohněm,

strkaje cosi do zásuvky jak s nažhaveným rožněm.

„Bum, prásk!“ ozvalo se, ale Pán nedbaje,

červeného světélka, co na pultě mu hraje.

Záclony už dohořely, a tak Pán přikládá,

čísi hnusné DéEnÁ do louhu nakládá.

Nakonec to všechno hlínou splácá dohromady,

stejně si s tou katastrofou nevěděl už rady.

„Tady přestává být legrace!“ plivl nad tou sračkou,

„Vytvořit zemi, tvrdili mi, že to bude hračkou!“

Pán vzal návod, obrátil ho a s úlekem zjistil,

že prznit Zemi člověkem by si tím jen pojistil.

A jak řek', tak udělal, zasadil člověka,

že jsou lidé hovada, to věděl odvěka.

A tak Pán nechal svět světem, pár milionů let,

co vyrostlo z nich, no fuj prostě, zamořili svět.

Pak jednoho dne, (pršelo), spatřil v koutě světa,

tam sedí ve stínu básník, slova v papír vetká.

Tu radost měl, že nejsou tady jen samí kreténi,

vroucně serouc na svět a že pomoci mu není.

Kdyby se však mrknul blíže, na básníkova slova,

chytl by se návodu a dělal by svět znova.

Zlatá kočka

Byla jedna zlatá kočka,

svítila jí zlatá očka.

Drápky celé ze zlata,

klepou, škrábou na vrata.

Dvířka tmavá, poškrábána,

je z nich nyní zlatá brána.

Kočka zlatá, cení zoubky,

otírá se o obroubky.

Ty se také ihned mění.

Mění se hned v celé jmění.

Kočka ale pokoj nedá,

po chodníků klidně běhá.

Ve zlato se změnil hned,

zlatavý jak čirý med.

Zlatá šelma láskou lísá,

nic než sochu však nezíská.

Kočka vrní, mňouká, přede,

jediné, co ale svede,

žádná jiná, jako tato,

změnit cokoliv na zlato.

Nakonec však pojde hladem,

zlaté myšky nechá ladem.

Zlatý pramen pít nemůže,

seschne její zlatá kůže

a sama se pak stane ráda

soškou z kočičího zlata.

Princ Nesiar, část V.

   „Nero, pojď sem na chvilku“

   „Děje se něco, otče?“

   „Jen se tě chci zeptat, jestli si něco neztratila?”

   „Když o tom tak mluvíš. Chybí mi krystal. je to zvláštní, nepamatuji se, že bych ho sundávala.”

   „Našel jsem ho v Artylově pokoji. musel ti ho vzít v tom zmatku během oslavy.”

   „Ó, děkuji moc, tatínku. Kde je teď ten starej parchant?”

   „Vesiar ho poslal do Borosu na zpověď ke svému králi. Zatraceně, za ten krystal jsem mu měl useknout i tu druhou ruku!”

Chmurné srdce

Stála tam sama, uprostřed cesty,

mysl temná jak dno oceánu.

Zpívala, šeptala, mluvila z cesty,

chtě zasadit si hořkou ránu.

Nechtěla zůstat mezi náma,

srdce pusté jak vyprahlá poušť,

Ona jediná, stála tam sama,

toužila skončit a stisknout spoušť.

Nechtěla už být na naší straně,

Vábila ji cesta smrti,

Trhala s životem na hraně,

Proč tak neúnosně drtí?

Však naproti, na druhé straně cesty,

čekal na ni On a čekal vytrvale.

Usmíval se mile, hezky,

Ba nestačilo být tu pro ni stále.

On chtěl ji spatřit, ale neviděl ji,

Ona nechtěla, a pak spatřila

jeho smutný úsměv jenom pro ni,

Smrt ji však pořád vábila.

Pak za mlhavou oponou,

'Co nastane pak?' Zeptá se.

'Překonáš sebe samotnou?'

Zalykavě podívá se.

'Před tebou je cesta nová'

A Ona odložila chmurný skon.

Pro ni to jsou jemná slova,

Jenž v ní vyvolat mohl jen On.