Byla hvězdou

Byla hvězdou na nebeské báni

Takové i králové se klaní

Na večer když zapadne slunce

Se omyla vánkem v měsíční tůňce

Ráno když mraky zahořely

Omyly její slzy břehy

V poledne kdy vidět není

Upadá všem v zapomnění

A pak znovu dnem i nocí

Těší se až ven bude opět moci

Vzpomínka

Když cítím jak mi mezi prsty propadá

Vzpomínka neschladla ale stále uvadá

Na studenou zem potu kapky stečou

Deštěm se smyjí ale hněvu neutečou

Už jednou na prahu mého oka stála

Vzpomínka v slunci poledním se hřála

Věčnosti utéci snažila se velmi moc

Pomalu ke spánku probdila celou noc

A hvězdy na kolenou tajně prosí

Ať mu sny jeho vzpomínka orosí

Byla to chvíle

Ze sladké se stala kyselá

z chmurné se stala veselá

černá litera vzešla z popela

kde tak dlouho němě dřepěla

pro inkoust se trpce smála

když na listech si pera hrála

příběhy a dojmy z tuše

odrazem pisálkovi duše

derou se na povrch jak tráva

když na listech si pera hrála

Po nějaké době inkoust bledne

asi bych měl psát spíš ve dne

Barvy

I bolest má svou barvu
rudá krev
zelená pravdě
a modrá za lásku
srdce na provázku

Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,

studu háv, obnažený nepomine,

světlo města rozvíří ti bol,

vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,

neb není jiné myšlenky než té,

co připomíná chvíle radostné,

kdy běhali jste bosi trávou polonazí

a tváře ruměnkové od popelavých sazí

smíchem káceli jste temné lesy,

tvořili zámky lásky v srdcích kdesi

přátelství, rána se zahojí,

ale šrám se zůstat nebojí

Patnácté patro

   Nikdy nedokončím svou práci. A proč bych to taky dělal? Vždycky je zkásnu předem, takže pak stačí jen chvilku sledovat zakázku a pak se vypařit. Oni nic nezmůžou. To, co dělám, není tak úplně legální. No, řekněme, že nájemný vrah není někdo, na koho si můžete stěžovat u policie, když vám sebere prachy a zmizí. Mohlo by se taky stát, že sami půjdete do basy.
   Když už jsem to udělal podesáté, došlo mi, že to bude naposledy. Má reputace se zhoršuje každým dnem. Za poslední rok čtyři nedokončené avšak plně uhrazené zakázky. To nikdo na černém trhu nepřejde pohledem jen tak, takže se musím připravit na nejhorší. Ti lidi, kteří si mě najmuli, nemají nejmenší problém si najmout někoho dalšího. Možná někoho lepšího, s lepší vybavením a pověstí.
   Nastoupil jsem do výtahu a stiskl tlačítko s ošoupaným číslem patnáct. Výtah se rozjel. V sedmém patře se zastavil a dovnitř vešla jakási žena v košili, saku a kufříkem v ruce.
   Na tuhle pitomou funkci výtahů jsem zapomněl. Potřebuju se dostat do nejvyššího patra a nechci, aby mě tam někdo viděl vstupovat. Tlačítko s číslem patnáct stále svítí, ale ona je příliš zabraná do svého telefonu, než aby si toho všimla.
   V patnáctém patře nikdo nežije. Minulý rok se začalo s rekonstrukcí, ale kvůli potížím s úřady se toho zanechalo a teď je celé patro úplně opuštěné. Alespoň, že výtah tam pořád jezdí a já se mám kde ukrýt před světem.
   Už tam skoro jsme. Právě poblikává tlačítko s číslem jedenáct. Kdy už ta ženská konečně vystoupí? Příliš pozdě jsem si uvědomil, že si ani nezvolila své patro. Nevím přesně, co to bylo za zbraň, kterou mi olízla spánek, ale vím, že voněla hezky. Nebo to byl její parfém?
   Ve výtahu zazvonilo a dveře se otevřely do rozestavěného patnáctého patra. Trhavým gestem mi naznačila, že mám vystoupit. Bylo tam chladno. Vetšina oken chyběla a zdi mezi jednotlivými místnostmi také nebyly úplně vcelku. Otočil jsem se k ní a jemně se usmál do hlavně.
   „Takže… hádám, že jste už dostala zaplaceno?“

Beauty in the eye

It's not the gold that made you scream

it's not the bliss you felt in dream

heavy robe soaked with sweat

when blade of grass your skin met

In darkest night you've seen a light

but something stood up in your sight

it was deep, much more than eye

it was like most precious lie

You expected the greatest death

on your neck you felt her breath

it took her eons to pass it through

you're still alive, that's only truth

She wiped off gloss from your skin

she smoothly kissed you on lips of thin

she cannot touch you anymore

tears was what she was looking for

In these days and nights of bright

you could only see her wild

but still you know that you cannot die

'cause you're only beauty in her eye

Píseň pro domněnku

Říkám píseň, myslím báseň

pro domněnku tesknou,

tam kde se tvé oči lesknou,

skrývají i vášeň

Píšu báseň, zpívám píseň

pro domněnku tichou,

ber to, jak to ruce píšou,

jen tak uhasím svou žízeň

Slyším píseň, snívám báseň

pro domněnku vetchou,

slova se tě nikdy netknou,

snad jen nach do tvých lící…

Pojednání o nadšených pisálcích aneb jak to bylo doopravdy

Začněme tedy hezky od začátku. Rád bych se zmínil o kdejakém umělci už z dob starověkého orientálního písemnictví, ale mám dojem, že mi na to nezbude místo. Využiji tedy retrospektivu a posunu se vpřed, abych se vzápětí mohl odsunout opět vzad.

Opravdová báseň

Báseň, jak se může zdáti,

má svůj řád a pravidla,

však první pohled může másti,

neb tento verš se nerýmuje.

Vskutku, není o čem.

Jakmile slova letí v řádky,

brambory, zasazené verše,

absorbuje do pohádky,

škrty, jasné rešerše…

Vskutku, není o čem.

Vzletným písmem mysl svou

vměstnat do slok hubených,

figury a tropy řvou,

tetrahydrogenboritan sodný(ých).

Hou, hou! Není o čem.

Příběh to byl velkolepý,

smích byl také, slzy tekly,

víno prýštilo skrz sudy,

hrály housle, hrály dudy.

Vskutku není o čem.

Slavilo se po tři noci,

nevím, jestli budu moci

pokračovat, au, au, to bolí moc.

Zdravím básníky, ehm… dobrou noc.

No, vskutku, není o čem.

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,

kdy shlíží racek do podpalubí,

kdy krev mrzne v žilách jako led,

kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,

dovnitř se dostane jedině lstí,

pod závorou, kde zámků je moc,

taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,

na palouk, kde scházejí se laně,

na palouk v době večerní,

kde podobná zvěř tiše sní.

Mohlo by snad?

Jak je dlouhá tahle stěna?

rozohněná ve mně vřela

Jak se dostat přes oktávu?

zahalenou v nočním hávu

Jak vyzpívat tvoje tóny?

uvězněné, chladné zóny

Mohlo by snad srdce mé

bíti z lásky bezedné?

Mohla by snad duše má

číst ta slova toužebná?

Mohla by snad klidná mysl

změnit chaos v čistý smysl?

Mohl bych zastavit čas?

slyšet znovu sladký hlas

lásky, která proudí tělem,

duší, srdcem a mým perem

Bych ti napsal báseň sladkou

se vším všudy, jen ne s láskou

Stíny

Stíny šedivé se plazí kolem sila

Plní hvězdný prostor, kéžby tady byla

Protože se stmívá velká černá díra

spí šumí a do sila se dívá

Celá celistvá se směje do obzoru

Celá potemněla zahalená vzdoru

Stmívá celá okatá černá pověrčivá

kéž by tady byla, moje milá víla

Skáče po peřinách, jak pták z oblak se dívá

dívá se po nás všech, jak se opět stmívá

V dálce slyší zvony hlasité a štěkot psů

Tíží jí čerstvý spánek a neúkladnost snů

Není to jisté, že nebyla by jiná

Já však jinou nechci, to mě hrůza jímá

Milovat se v nebi, kde světlo září vzhůru,
pokaď bledá líce mohou dosud vzplát
nebeským plamenem se na vše podívat

a ctnosti se uklánět neb vždy mě bude hřát

Princ Nesiar, kompletní povídka

Kevin Lichý

Princ Nesiar

Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě se sklopeným hledím, přes které nebylo vůbec nic vidět. Ti tři tam jen tak stáli před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat rohem na všechny strany.

Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

Iksypsilon

   Poté, co lidstvo pomocí genetického inženýrství objevilo klíč k věčnému mládí, evoluce byla zcela znepodstatněna a sám člověk se přestal vyvíjet. Základní živočišné pudy byly nahrazeny vyšším druhem rozumu a antipatie. Muži a ženy se od sebe odloučili a vytvořili si dvě zcela odlišné společenství a s tím tedy dva odlišné světy. Jediné, co zůstalo, byly ambice, které se díky téměř neohrožené budoucnosti jedince staly prioritou a od základů změnily dosavadní způsob života na Zemi.

   „Víš, co to znamená?“ Gert právě dotáhla poslední matici a zadívala se na kovovou hranu proti světlu. Na jejím čele se leskl jak pot tak husté černé mazadlo.
   „Samozřejmě,“ odpověděla Vose, „budeme se bránit, ne?“ Řečnická otázka uvázla v krku, když spatřila, jak si Gert utírá tmavé ruce do čistých kalhot.Na její tváři se kromě potu a mazadla rýsovalo také nesčetné množství vrásek a pih.

  „Tohle je něco jiného, holčičko moje, tohle není pouhá provokace. Za posledních dvanáct dní zmizelo už pět žen. Tímto tempem se do konce roku vylidní celé město.“

   Vose se naklonila na bok a nechala svou matku - nejstarší žijící ženu - projít a následovala ji do umývárny. „Ale co když to nebyli oni. Co když… dejme tomu to dělá nějaké hladové zvíře?“
   Gert se otočila na svou dceru a položila ji svou již čistou dlaň na krk. „Přesně to oni jsou.“ Otočila se na patě a vykročila z umývárny. „Oni jsou zvířata.“

   Maya zatáhl prudce. Příliš prudce, zamyslel se na chvíli Lenny.
   „Jak jsi to udělal?“ zaševelil s pohledem upřeným na svého druha kroutící jeden uzel za druhým. Dokonalá smyčka, pomyslil si.
   „Učil mě to otec, těsně předtím, než…“ Maya se odmlčel a zastavil se ve šněrování. Vzpomínka na první konflikt s Nimi mu znepříjemnila vázání. „Až sem došlápne srnčí nožka, uzel se uvolní a sklouzne. Nejde o rychlost ale o ledabylost. Jen zvyk, rozumíš?“
   Lenny přikývl. „No dobrá, ale co když se nechytí srnka, ale… však víš, zase ty…“
   „Divoženky?“
   „No, přesně. Ty víš, že tento týden jsme už našli tři takové.“
   „Hm, viděl jsi je? Myslím zblízka.“
   Lenny zavrtěl hlavou. „To ne, ale když jednu přenášeli, měl jsem šanci ji trochu z dálky zahlédnout.“
   „A? Co si myslíš?“ zeptal se Maya.
   Lenny zbledl. „Byla nádherná. Teda, nejsou to zvířata, že? Jsou to lidé jako my, že? Já jen… nevzpomínám si, kdy jsem některou z nich viděl naposledy.“
   „Neviděl, jsi na to příliš mladý, ale neboj se. Až ti přejde tricátá dekáda, všechno budeš brát jinak. Obzvláště pak rozdíly mezi ženy a muži.“

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Brzy - báseň psaná, nepřepsaná

Mlsný jazýček

   „Byla otrávena,“ řekla koronerka z podřepu nad tělem bledé dívky. Mrtvá ležela v příkopě u lesa a z krvavých důlků jí vytékalo nažloutlé bělmo.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Je to, jakoby jí ten jed byl vstříknut přímo do očí. A ten jazyk. No, podívej se na ten jazyk! Vypadá úplně jako spálená houba.“
   Detektiv se sehnul k dívce a zadíval se jí do tváře. Skutečně vypadala jako z hororu. Rty měla spálené na uhel a vyvalený jazyk připomínal malý středně propečený steak. Její rozteklé oči se podobaly smaženému vajíčku.
   Detektiv polkl slinu a vrátil se k práci.

Café waste

   Otevřel dveře a vešel do kavárny. Horký vzduch ho pohladil po krku. Ulevilo se mu. Nebylo to tak daleko, přesto ho ta cesta přes rušnou ulici plnou ranních aut vyčerpala. Jeho oči utkvěly na dlouhé řadě vrtících se noh, tupě se otírající jedny o druhé. Smrtící křeče ranních rituálů pomalu odeznívaly, jakmile některý z majitelů noh převzal kelímek s horkým nápojem a odklusal do koutu polstrovaných sedaček. Mnozí z nich si ani nevšimli ospalého leč vlídného úsměvu slečny za pokladnou a kávovarem.
   Pohlédl před sebe. Jistá otužilá žena ve fialovém tričku s krátkými rukávy právě ohlásila svou objdnávku a postavila se do fronty vedle. Naproti ní stála vitrína se sladkým pečivem. Žena se ohlédla usmála se. Moc rád by jí úsměv oplatil, ale byl příliš unavený. Tělo ho sotva poslouchalo. Hádal, jestli, až na něj přijde řada, bude schopen komunikovat s tou milou slečnou za pokladnou.
   Něco do něj šťouchlo. Probral se a zmateně se ohlédl. Uvědomil si, že mezitím, co se zamyslel, se před ním udělala mezera o šířky minimálně dvou zákazníků. Postoupil dopředu a chtěl se omluvit, nicméně z jeho hrdla vyšlo pouze cosi nesourodého, co se za omluvu považovat nikdy nemohlo. Potlačil zívnutí. Lehce protáhl svaly v zádech tak, aby do nikoho nešťouchl. Kdesi v předu nějaký muž v klobouku převzal od usmívající se slečny svůj šálek a odšoural se kolem fronty. Dveře se pohnuly a všem v kavárně přeběhl mráz po zádech. Řada lidí se sotva postřehnutelně posunula vpřed. Bylo to těžké vnímat, ale jemné popostrčení zezadu bylo dost ohleduplné upozornění.
   Začala se mu klepat kolena. Vydrží to vůbec? Oční víčka se třepotala a ani bouchnutí dveří a chladný průvan ho pořádně neprobudil. Vzdal to. Doufaje, že fronta zanedlouho zmizí, vybočil z řady a posadil se do měkké sedačky. Hlava mu klesla. Noční práce ho zmohla. Proč vůbec byl vzhůru tak dlouho? Měl jít spát dřív.
   Ozvalo se cinknutí lžičky. Sladká vůně ho okamžitě probudila. Jak dlouho spal? Na hodinkách bylo pouze o deset minut déle než předtím. Fronta zmizela. Před jeho sedačkou a stolkem stála slečna s vlídným úsměvem.
   „Vaše káva,“ ukázala na stolek. Horká krémová tekutina v porcelánovém šálku vypadala lahodně. Vůně, která se z něj linula mu však brala chuť.
   „Ještě jsem si neobjednal.“
   „Nevadí. Tohle je na mě, ať se probudíte,“ usmála se a odešla.
   Podíval s do šálku a únava ho hned opustila. Vstal, nechal kávu kávou a zamířil ke dveřím. Jeho kroky byly hlasité, rázné. Byl vzhůru.
   Tohle byla ztráta času, pomyslel si. Otevřel, potlačil další zívnutí a vešel do větrného rána.

Princ Nesiar, část VII.

   Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
   Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho vyhnal. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.