Iksypsilon

   Poté, co lidstvo pomocí genetického inženýrství objevilo klíč k věčnému mládí, evoluce byla zcela znepodstatněna a sám člověk se přestal vyvíjet. Základní živočišné pudy byly nahrazeny vyšším druhem rozumu a antipatie. Muži a ženy se od sebe odloučili a vytvořili si dvě zcela odlišné společenství a s tím tedy dva odlišné světy. Jediné, co zůstalo, byly ambice, které se díky téměř neohrožené budoucnosti jedince staly prioritou a od základů změnily dosavadní způsob života na Zemi.

   „Víš, co to znamená?“ Gert právě dotáhla poslední matici a zadívala se na kovovou hranu proti světlu. Na jejím čele se leskl jak pot tak husté černé mazadlo.
   „Samozřejmě,“ odpověděla Vose, „budeme se bránit, ne?“ Řečnická otázka uvázla v krku, když spatřila, jak si Gert utírá tmavé ruce do čistých kalhot.Na její tváři se kromě potu a mazadla rýsovalo také nesčetné množství vrásek a pih.

  „Tohle je něco jiného, holčičko moje, tohle není pouhá provokace. Za posledních dvanáct dní zmizelo už pět žen. Tímto tempem se do konce roku vylidní celé město.“

   Vose se naklonila na bok a nechala svou matku - nejstarší žijící ženu - projít a následovala ji do umývárny. „Ale co když to nebyli oni. Co když… dejme tomu to dělá nějaké hladové zvíře?“
   Gert se otočila na svou dceru a položila ji svou již čistou dlaň na krk. „Přesně to oni jsou.“ Otočila se na patě a vykročila z umývárny. „Oni jsou zvířata.“

   Maya zatáhl prudce. Příliš prudce, zamyslel se na chvíli Lenny.
   „Jak jsi to udělal?“ zaševelil s pohledem upřeným na svého druha kroutící jeden uzel za druhým. Dokonalá smyčka, pomyslil si.
   „Učil mě to otec, těsně předtím, než…“ Maya se odmlčel a zastavil se ve šněrování. Vzpomínka na první konflikt s Nimi mu znepříjemnila vázání. „Až sem došlápne srnčí nožka, uzel se uvolní a sklouzne. Nejde o rychlost ale o ledabylost. Jen zvyk, rozumíš?“
   Lenny přikývl. „No dobrá, ale co když se nechytí srnka, ale… však víš, zase ty…“
   „Divoženky?“
   „No, přesně. Ty víš, že tento týden jsme už našli tři takové.“
   „Hm, viděl jsi je? Myslím zblízka.“
   Lenny zavrtěl hlavou. „To ne, ale když jednu přenášeli, měl jsem šanci ji trochu z dálky zahlédnout.“
   „A? Co si myslíš?“ zeptal se Maya.
   Lenny zbledl. „Byla nádherná. Teda, nejsou to zvířata, že? Jsou to lidé jako my, že? Já jen… nevzpomínám si, kdy jsem některou z nich viděl naposledy.“
   „Neviděl, jsi na to příliš mladý, ale neboj se. Až ti přejde tricátá dekáda, všechno budeš brát jinak. Obzvláště pak rozdíly mezi ženy a muži.“

Zlost

Proč se plácat v bahně dnes,

když mohu dnes a taky zejtra?

Proč se o kost rvát jak pes,

copak jich sám nemám dost?

Proč mě tlačí kámen v botě,

když bez nich už pár tejdnů jsem?

Šlapu si a pískám k notě,

ten kámen mi však nejde k zlost.

Skládám si ty rýmy v letu,

bez ponožek, bez korzetu,

bez klobouku, bez panenky,

jen s perem v ruce tady jsem.

Tak mi pověz, proč to dělat?

Proč jen jednou? Proč jen dnes?

Proč se s celou věcí vztekat?

Žijem včera, žijem dnes.

Brzy - báseň psaná, nepřepsaná

Mlsný jazýček

   „Byla otrávena,“ řekla koronerka z podřepu nad tělem bledé dívky. Mrtvá ležela v příkopě u lesa a z krvavých důlků jí vytékalo nažloutlé bělmo.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Je to, jakoby jí ten jed byl vstříknut přímo do očí. A ten jazyk. No, podívej se na ten jazyk! Vypadá úplně jako spálená houba.“
   Detektiv se sehnul k dívce a zadíval se jí do tváře. Skutečně vypadala jako z hororu. Rty měla spálené na uhel a vyvalený jazyk připomínal malý středně propečený steak. Její rozteklé oči se podobaly smaženému vajíčku.
   Detektiv polkl slinu a vrátil se k práci.

Café waste

   Otevřel dveře a vešel do kavárny. Horký vzduch ho pohladil po krku. Ulevilo se mu. Nebylo to tak daleko, přesto ho ta cesta přes rušnou ulici plnou ranních aut vyčerpala. Jeho oči utkvěly na dlouhé řadě vrtících se noh, tupě se otírající jedny o druhé. Smrtící křeče ranních rituálů pomalu odeznívaly, jakmile některý z majitelů noh převzal kelímek s horkým nápojem a odklusal do koutu polstrovaných sedaček. Mnozí z nich si ani nevšimli ospalého leč vlídného úsměvu slečny za pokladnou a kávovarem.
   Pohlédl před sebe. Jistá otužilá žena ve fialovém tričku s krátkými rukávy právě ohlásila svou objdnávku a postavila se do fronty vedle. Naproti ní stála vitrína se sladkým pečivem. Žena se ohlédla usmála se. Moc rád by jí úsměv oplatil, ale byl příliš unavený. Tělo ho sotva poslouchalo. Hádal, jestli, až na něj přijde řada, bude schopen komunikovat s tou milou slečnou za pokladnou.
   Něco do něj šťouchlo. Probral se a zmateně se ohlédl. Uvědomil si, že mezitím, co se zamyslel, se před ním udělala mezera o šířky minimálně dvou zákazníků. Postoupil dopředu a chtěl se omluvit, nicméně z jeho hrdla vyšlo pouze cosi nesourodého, co se za omluvu považovat nikdy nemohlo. Potlačil zívnutí. Lehce protáhl svaly v zádech tak, aby do nikoho nešťouchl. Kdesi v předu nějaký muž v klobouku převzal od usmívající se slečny svůj šálek a odšoural se kolem fronty. Dveře se pohnuly a všem v kavárně přeběhl mráz po zádech. Řada lidí se sotva postřehnutelně posunula vpřed. Bylo to těžké vnímat, ale jemné popostrčení zezadu bylo dost ohleduplné upozornění.
   Začala se mu klepat kolena. Vydrží to vůbec? Oční víčka se třepotala a ani bouchnutí dveří a chladný průvan ho pořádně neprobudil. Vzdal to. Doufaje, že fronta zanedlouho zmizí, vybočil z řady a posadil se do měkké sedačky. Hlava mu klesla. Noční práce ho zmohla. Proč vůbec byl vzhůru tak dlouho? Měl jít spát dřív.
   Ozvalo se cinknutí lžičky. Sladká vůně ho okamžitě probudila. Jak dlouho spal? Na hodinkách bylo pouze o deset minut déle než předtím. Fronta zmizela. Před jeho sedačkou a stolkem stála slečna s vlídným úsměvem.
   „Vaše káva,“ ukázala na stolek. Horká krémová tekutina v porcelánovém šálku vypadala lahodně. Vůně, která se z něj linula mu však brala chuť.
   „Ještě jsem si neobjednal.“
   „Nevadí. Tohle je na mě, ať se probudíte,“ usmála se a odešla.
   Podíval s do šálku a únava ho hned opustila. Vstal, nechal kávu kávou a zamířil ke dveřím. Jeho kroky byly hlasité, rázné. Byl vzhůru.
   Tohle byla ztráta času, pomyslel si. Otevřel, potlačil další zívnutí a vešel do větrného rána.

Princ Nesiar, část VII.

   Po pěti minutách boje ho to omrzelo. Otočil se na patě a vyrazil za Nesiarem. Byla to jediná možnost. Nechá Neru ať si poradí s Vesiarem a on zabije to dítě. Mohl to udělat už dříve, ale chtěl se bavit a teď na to doplatil. Musí to udělat teď. Je to jediná možnost. Dokončí, co začal a zničí jediného dědice Zamivi, toho jediného, který by mu kdy mohl stát v cestě.
   Teď, když zná díky Manér tajemství dlouhověkosti si může dovolit plánovat daleko dopředu. Boros je na rozpadnutí. Kalmyriský baron ho odhalil a král ho vyhnal. Ti mu ale v cestě stát už nebudou. Ti budou mrtví. Nesiar ne, on bude králem. Ledaže by jeho život ukončil dřív, než vylezou na svět další jeho potomci.

Rytíř a lovec

Stříbrné hledí se zalesklo na slunci. Těžká kopyta zadupala a rozvířila prach na cestě. Chtěla vyrazit. Pancířem chráněná postava kopla bílého koně do slabin a tasila meč. Kůň se vzepjal. Na sklonku nejvyššího napětí rytíř mávl mečem a vyrazil s koněm kupředu.
Naproti němu jsem stál já, jeho nepřítel. Stačila mi jedna střela. Ozvalo se zapraskání energie a tlumená rána. Rytíř se pohnul v sedle, kulka mu proletěla lesklým kyrysem a očividně i hrudním košem. Sesul se ze sedla a spadl do prachu. Kůň vyskočil a odběhl pryč. Už jsem ho nespatřil. To, co jsem viděl moc dobře, bylo bolestivé utrpení skučícího rytíře.
Schoval jsem pušku a přistoupil k němu. Sklonil jsem se a sundal mu přilbici. Byla to žena. Obličejem zkřiveným bolestí připomínala ženu při porodu. Vzal jsem do ruky meč, který upustila. Nenechal jsem jí trpět dlouho. Pozvedl jej nad tělem a zprudka bodl do místa, které by správně měla chránit přilbice. Tu jsem teď ale držel já v druhé ruce. Skučení ustalo. Z její tváře by už nikdo nepoznal, zda-li to byla žena, či muž.
Podíval jsem se na hodinky. Čísla patnáct a dvacet pět svítily rudě na displeji. Je nejvyšší čas se vrátit. Kromě přesného času hodinky ukazovaly i datum. Dnes je dvacátého června roku osm set třicet dva. Hodinky se rozblikaly a svět kolem se začal točit.
Upadl jsem a přistál na tvrdé podlaze. Otočil jsem se na bok. Vedle mě bylo křeslo a na druhé straně rozlehlá skleněná vitrína plná nejrůznějších relikvií. Vstal jsem a v rukou stále držíc meč a přilbici se vydal ke sklu. Pomocí datového kódu a svých hodinek jsem otevřel dveře vitríny u předem připraveného místa. Posunul jsem si pušku na zádech a potěžkal si své trofeje. Mnohem lepší pocit, než držet v ruce roh bílého nosorožce, nebo jednorožce, usmál jsem se.
Vložil jsem meč a přilbici na připravená místa a zamkl vitrínu. Posadil jsem se do křesla. Nádherný pohled. Mé hodinky opět zablikaly a na displeji se objevilo číslo dva tisíce třicet dva. Začal jsem nad tím přemýšlet. Proč mám z toho tak dobrý pocit? Ne, o to přeci nejde. Zajímalo by mě, co mě těší víc, ta sbírka nebo to zabíjení. Dokázal bych se na to dívat hodiny. Jak ta rudá načernalá tekutina kape z čepele… miluju to.