Princ Nesiar, část IV.

   „Vaše excelence.“ zasípěl baron. Ozvěna jeho hlasu dolehla ke všem uším přítomných ve stejnou chvíli, což bylo kvůli neobvykle klenutému stropu vzácné.
„Vaše excelence, velice se omlouvám a žádám vás o odpuštění. Nebyla to má chyba. Já…“
   „Proč se omlouváš, barone, když to nebyla tvá chyba?“ zahřměl hromovým hlasem vládce Kalmyrisu.
   „Já…, tedy to ten eskamotér, vaše excelence.“ zajíkl se baron a přistoupil o krok blíže ke královskému svitu.
   „Kdo?“
   „Ten es…. Ten mág! Ten s tím lukem.“
   „Co je s ním? Nechceš mi snad říct, že nim to dítě dal?!“
   „No, vlastně ano, vaše excelence.“
   „Co mi to tady povídáš?! Okamžitě mi ho přiveďte!“ zaburácel přes sál.
V tom se otevřela brána a dovnitř vstoupil člověk. Muž od hlavy až k patě zahalený v šatech v barvě bronzu. Oči všech přítomných se na něj zvědavě upřely.

Princ Nesiar, část III.

   Lysion s Nerou vstoupili do hodovní síně. Všude kolem nich pobíhaly služebné a přenášely velké podnosy s nejrůznějšími pokrmy. Atmosféra voněla vínem. Hosté přicházeli. Jako prvního Vesiar uvítal Echalnského krále Azmiva a jeho bratra Mazmeva. Oba dva v modrých šatech s květovanými vzory. Jen Azmiv se k tomu pyšnil decentní zlatou korunkou.
   Nejzvláštnější bylo, že je vlastně uvítal v jejich vlastním sídle. Město Avoni v Echalnu se nad ostatními městy povyšovalo velkolepou architekturou, a tak nebylo divu, že si jej Azmiv vybral.
   Další host se Lysionovi představil jako generál Eretrov Gasal. Podle všeho to byl blízký přítel Vesiarova otce a dle svých slov ten nejlepší kuchař v celém Echalnu. Na důkaz s sebou přinesl okrové pirohy a nanejvýš nechutně vypadající řeřichový koláč. Z omylu ho však ne moc příjemně vyvedla zvracející kněžna Harvé, která se po překvapivě příjemné chuti koláče odhodlala pro další přídavek. Její žaludek s ní razantně nesouhlasil.

Princ Nesiar, část II.

   V očekávání rozrazila dveře a zamávala před sebou otcovým mečem. Kupodivu se na ni nikdo nevrhl. To jen na druhém konci chodby stáli dva strážní, v plné zbroji, s kopími, hlídající masivní tmavé dveře.
   Nera si pohladila krystal na krku.
   „Tak jo, prosím. Alespoň na chvilku“ řekla a vyrazila vpřed.
Strážní prudce nastrčili kopí před sebe.
   Nera se rozběhla a přivřela oči.
„Křach!“ Ozval se zvuk lámajícího dřeva. To právě přerazila kopí a proměnila zdobená vrata v třísky.
   Tělo jí ještě chvíli zdobila plátová zbroj, ale vzápětí se vypařila do vzduchu. Krystal byl slabý. Nera poznala, že se jí ho už dneska znovu využít nepovede. O to víc ji však potěšil pohled na vylomené zbytky dveří a polomrtvé hlídače.
   K nevíře, co takový krystal dokáže. Více se už Nera strážným nevěnovala a rozhlédla se po místnosti.
   Tmavý a z velké části pavučinami zahalený pokoj, byl zhola prázdný. Až na jedinou věc. Kolébku.
   Stála sama uprostřed pokoje, jako by tu byla zapomenuta během velkého stěhování.
   Nera pustila meč a šla ke kolébce. Odkryla vyšívanou peřinku. Vzápětí zkřivila tvář do nechápavého výrazu.
   „Kde je to dítě?!“ vykřikla zoufale do prázdné haly. V tom ho zaslechla. Dětský pláč.
   Bojovnice se rychle otočila a sáhla po meči.
   „Ani to nezkoušej, nebo to děcko…“ zašeptal nepřirozeným hlasem zahalený muž.
„…zemře!“

Voda

Byla to rosa,

tak něžná a studená, jako sama mlha,

padá, skrápí půdu živnou,

mění prach v život a jeho,

kořínky splývají s ním samotným.

Kam? Jakým se ubírá směrem?

Dnes, zítra. Mění se,

stále, bez přestání, roste a sílí.

Možná, že jednou přeroste

i samotnou smrt.

Šamanka

Země se otřásá a vítr vzdychá,

šamanka z lesa volá do ticha

Země se otřásá, listí se chvěje,

šamanka z lesa svou píseň si pěje

Země se otřásá, jezírko pění,

šamanka z lesa se z kolčavy mění

Země se otřásá, všechno se třese,

zlícený dav si své pochodně nese

Země se otřásá, chytili pannu,

šamanku svazují k svislému trámu

Země se otřásá, sladký hlas zvoní,

šamanka v plamenech slzy své roní

Země se otřásá a panna vzlyká,

šamance žhaví se do ruda lýtka

Země se otřásá a vítr vzdychá,

šamanka z lesa křičí do ticha

Princ Nesiar, část I.

   Stáli tam jen tři. Zarostlý muž s mečem u pasu, čaroděj středního věku a za nimi žena v plné plátové zbroji a přilbě, přes kterou nebylo vůbec nic vidět.

   Ti tři tam jen tak stáli, před vodním příkopem plným jedovatých hadů a žabince a vzhlíželi k hradbám před sebou. Na ochozu stálo několik lučištníků a jeden trubač. Při pohledu na tři postavy před branou ho zřejmě chytla křeč, protože začal tancovat kolem dokola a mávat trubkou na všechny strany.

   Vousatý muž, jenž svíral v ruce meč, jako čtyřměsíční dítě svoji lžíci, to už déle nevydržel a hlasitě vykřikl.

   „Héj! Pusťte nás dovnitř! Hnéd!”

Trubač se naklonil z ochozu, odpověděl stejně hlasitě.

   „Kdo jste a co chcete?!”

Čaroděj mrkl na bojovníka vedle sebe a zavrtěl hlavou. Vousatý bojovník zařval znovu.

   „Chceme, abyste spustili most a otevřeli bránu, hned!”

Trubač se otočil k nejbližšímu střelci a cosi zamumlal. Žena ve zbroji zívla.

   „Máme rozkaz nikoho nepouštět. Odejděte!”

   „No tááák…!” zahoukal bojovník, čaroděj ho však přerušil. Položil mu ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Bojovník kývl na souhlas. Ať už souhlasil s čimkoliv, musel čaroděje dobře znát. Otočil se na patě a stoupl si vedle obrněné ženy. Čaroděj zvedl ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Spolu s ním také dva kotouče světla, které se vyřítily vpřed a s rotací zmizely ve zdech hradby.