Bylo nebylo

Bylo nebylo

Jednoho krásného večera

Chtělo se mi zpívat

Ba u toho ale nebyla

Pak v myšlenku slét

Ó né to pocit byl

A s nádherným hlasem

Jsem o ní snil

Chtěla bys mou ruku ?

Jazykem každý jiný

Cítíš to co já ?

Mě zbyly už jen rýmy

A sním dál

Přestat zatěžko mi je

Rozloučit směšně jak

Když mě celá polije

Věříš v to co bych já mohl ?

Jednou dvakrát mnohem víc

Miluju ach přeskočil jsem

A stejně až moc myslím sic

Zpívám si pod širým nebem

Zpívám si pod širým nebem,

plaším zvěř svým krásným zpěvem,

nikdo neví, proč to dělám,

ale já si pokoj nedám.

Ruka vede písmo svaté,

plácám páté přes deváté,

nikdo neví vlastně proč,

jedu dál jak kolotoč.

A pak linky, mastné skvrny,

na podlaze uschlé trny,

chutí inkoustová čára,

barevné něco až do rána.

Nikdo neví proč to dělám,

však já se toho ale nevzdám,

je to jako čistá droga,

uvnitř spalující touha.

A pak… když je to únavné,

pak zavřu oči bolavé,

snad usnu, sen mě volá,

a ráno… ráno jedu znova.

Nemoc zvaná emoce

Jak hořké pro nás musí být,

zklamání, smutku, žalu, bolu,

jak se s tím vším dá jen žít,

bez použití ethanolu?

Jak sladké zavřít oči jen,

štestí, lásky, radosti,

žít a cítit krásný sen,

touhám činit za dosti,

Na světě velké utrpení,

říkají mu pocity,

trápit se, to pro mě není,

kolísám, city opitý,

Bolí, ale nemějte strach,

vydržím to… tak… nějak.

Cestou

Cválal jsem cestou obsypanou prachem,

přede mnou, jako duch, strom se zjevil,

já náhle vykřikl, zlomil se a pádem,

narazil si kostru a v tom jsem zavyl.

Nebylo prvně, co jsem pad,

nebylo prvně, co kůň se vzepjal,

jako tanečnice, s krokem vzad

jsem se sehnul a trávu objal.

Pojednou jsem vzhlédl zpět,

na obloze vlna a pod ní zelená,

a pod ní zas kůra a ještě níž květ,

pod modrým kalíškem znovu zelená.

Jak nikdy v době jiné jsem si přál,

bych už dříve zažil tento pád,

bych už dříve sinalé brýle sňal.

Jak já tu cestu mám jen rád!

Do hlubin, Vytrvat

Do hlubin

Tentokrát z jiné umělecké sklenky - tuší na papír. (btw.: Ne, není to svíčka!)

No,…tak aby to někomu nebylo líto:

Vytrvat

Vzdal bych se snů, co den mi jich dal,

vzdal dřív, než bych křídla rozepjal,

vzdal bych se na věky času žal,

co den mi jich dal, můj život znal,

troufaje vzdal bych se lící žár,

však byl jsem to já, kdo nevnímal?

Víš? (kaligram ve tvaru knedlíku)

Omlouvám se za kvalitu knedlíku, krapet jsem ho převařil.

Pro duši a život

Pro vlhké oči a čistou duši,

pro suché rty a zkalenou touhu,

pro rudé maso a bělavé kosti,

Života trochu, života trochu.

Pro křehké ruce a slané slzy,

pro citlivé uši a měkká prsa,

Život končí brzy, končí brzy,

pro nos, co tak neklidně dýchá.

Pro jemné obočí, pihy a bradu,

Život dál stoupá, plyne v nás,

pro srdce a jedinou představu,

pro myšlenku lásky, pro jediný vlas.

Život na vrcholu a přeci tak nízko,

pro nehet, pokožku a řasy,

pro jediný dotek života blízko,

pro touhu užít si života krásy.