Opravdová báseň

Báseň, jak se může zdáti,

má svůj řád a pravidla,

však první pohled může másti,

neb tento verš se nerýmuje.

Vskutku, není o čem.

Jakmile slova letí v řádky,

brambory, zasazené verše,

absorbuje do pohádky,

škrty, jasné rešerše…

Vskutku, není o čem.

Vzletným písmem mysl svou

vměstnat do slok hubených,

figury a tropy řvou,

tetrahydrogenboritan sodný(ých).

Hou, hou! Není o čem.

Příběh to byl velkolepý,

smích byl také, slzy tekly,

víno prýštilo skrz sudy,

hrály housle, hrály dudy.

Vskutku není o čem.

Slavilo se po tři noci,

nevím, jestli budu moci

pokračovat, au, au, to bolí moc.

Zdravím básníky, ehm… dobrou noc.

No, vskutku, není o čem.

Noc

Bílá je noc, kdy vrána spí,

kdy shlíží racek do podpalubí,

kdy krev mrzne v žilách jako led,

kdy svaly a pohyb ztuhnou hned.

Černá je noc, kdy havran bdí,

dovnitř se dostane jedině lstí,

pod závorou, kde zámků je moc,

taková je bílá tak černá noc.

Nezpívá, jen zírá do temné báně,

na palouk, kde scházejí se laně,

na palouk v době večerní,

kde podobná zvěř tiše sní.