sobota 22. dubna 2017

Alfréd, práce snů

   „Znáte takový ten příšerný pocit, jako když padáte do propasti a těsně před dopadem se probudíte ve své posteli? S trochou štěstí vedle vás někdo leží, znáte to. No…, tak v mém případě jsem se probudil doslova upoután na lůžko. Ehm… pro případ, že by tento záznam poslouchal někdo z mých budoucích… potomků, nic se mi nestalo a všechno jsem si s nimi vyřídil. Není třeba se mstít, ano…?“

   Další probuzení do dalšího zářného dne. Možná jen opět zářivky, pomyslel si Alfréd, nebylo by to prvně. Pokusil se zvednout ruce ale shodil při tom něco na zem. Ozvalo se plechové zacinkání a polekané vydechnutí.
   „Alfréde, jste vzhůru?“ promluvil rozespalý hlas.
„To je dobře. Můžete se hýbat? Dokážete slézt z toho stolu?“
   „Kéž by. Nemůžu otevřít oči.“
   „Tak je neotevírejte, Alfréde. Stačí, když zvednete víčka. Tak jako když… no však víte, jak se to dělá!“

   „To se lehko řekne, ale říkal jste…“
   „Že nemáte zavírat oči, já vím, ale to se týkalo, když jste byl ve snu, ne, když jste vzhůru. A navíc po vás nechci abyste je zavřel, ale otevřel.“
Alfréd si promnul víčka a zavadil rukou o něco, co měl nasazené na hlavě.
   „Co je to? Co to mám na hlavě?“
   „To už si můžete klidně sundat. Hoďte to na zem.“
   Architekt nemotorně strhnul věc, co měl na hlavě a mrštil s ní o zem. Na vzdálené obrazovce, kterou nemohl vidět, se objevilo upozornění, které hlásilo: nečekané odpojení ze sítě. Promnul si oči a konečně se mu je po dlouhé době podařilo opět otevřít.
   Před sebou viděl houpající se stropní lampu. Nažloutlé světlo žarovky ho pálilo do očí jako slunce. Stejně tak i hřálo.
   „Tohle je ta vaše laboratoř?“ zeptal se s odporem, když na stole nahmátl olejovou skvrnu.
   „Ne tak docela, Alfréde. Mužů vám tak říkat, že?“
   „Do teď jste mi ani neřekl jinak. A nemůžu říct, že mi to vadí.“
Otřel si mastnou ruku do hadru, který mu pan X nezapomenul nabídnout.
   „Jste v mé dílně. Mám tu nepořádek, já vím. Nestihl jsem si poklidit, ale to mi za těchto okolností přeci nemůžete mít za zlé. Nečekal jsem vás.“
   „Jak jsem se sem, pro všechno na světě, dostal? Nepamatuju si… nepamatuju si vůbec nic. Včera… kde jsme to…?“
Pan X zaklapl laptop a v podpaží ho vynesl z dílny. Mávnutím dal Alfrédovi jasné gesto. Architekt ho následoval do opravdové laboratoře.

   Alfréd vytočil známé číslo. Na displeji mobilního telefonu se objevil její obrázek. Píp-píp. „Volaný účastník je momentálně nedostupný,“ ozvalo se. Chtěla se s ním sejít, tak co se děje. Proč mu to nezvedá?
   Architekt se rozvalil na pohovce, telefon pohodil vedle sebe. Zpoza rohu přiběhl ohromný labrador, vyskočil na pohovku vedle Alfréda a zasedl přístroj.
   „Alespoň někdo si na mě udělá čas,“ špitl a podrbal Roberta za ušima.
„Možná má jen vybitou baterku,“ nadhodil směrem k Robertovi, „nebo… nebo nějakou důležitou schůzi, co myslíš?“
Robert odpověděl vystrčením svého psího jazyka z tlamy. Alfréd vstal a rozhodně ukázal na dveře.
„Půjdeme ji navštívit! Chtěla mě… eh, chtěla nás vidět, má to mít! Robe, jde se!“

   V ohromné laboratoři za dílnou pana X byla spousta přístrojů. Hromada drátů a blikajících žároviček, až se z toho Alfrédovi míhaly mžitky před očima. Na stolech hučící motorky a různá bzučící udělátka, o kterých neměl ani ponětí jak fungují a ani se jim nesnažil pouhým pohledem porozumět. Uprostřed té změti zvláštního vybavení leželo obří akvárko.
   „To jsou úhoři?“ zeptal se ohromen dlouhými těly, které s vlnitými pohyby klouzavě měnily svou polohu ve vodní nadrži.
   „Ano, to jsou. Ti nebezpeční,“ dodal popelář…ehm, ehm… pan X. Omlouvám se, sám si pořádně nemohu zvyknout.
   „Nádhera,“ Alfréd zaujal pozici hojného obdivu a ruce složil v bok.
„A tohle všechno?“ obsáhl gestem kolečko kolem laboratoře.
   „To vše tady,“ učinil taktéž stejný pohyb i pan X, „jsou mé vynálezy. Většina má něco společného s KZPčkem, ale pracuji i na jiných menších projektech. Jako třeba tady, vidíte,“ přistoupil k plechové děrované míse s anténou a jakýmsi ciferníkem uprostřed.
„to je prosím toustovač na rádiové vlny s bezpečnostním opatřením.“
   „A to je k čemu?“
   „Můžete si osmahnout krajíc chleba na úkor pitomých vysílání ve vzduchu a ještě k tomu si to můžete zabezpečit specifickým čtyřmístným kódem.“
   „To myslíte vážně? Kdo by něco takovýho…? Čemu se smějete? Vy si ze mě…?“

   „Vy si ze mě děláte srandu? Jak to, že mě nemůžete pustit? Bydlí tu moje… přítelkyně. Teda, nebydlí, ale je tu u své kamarádky… mohla byste, prosím jen… chci s ní jen mluvit. Co máte za problém, ženská?!“
Reproduktor na zvonku se zachvěl pod tlakem vysokého hlasu paní domácí.
   „Co ten pes?! Nepustím Vás dovnitř s tím čoklem!“
   „Čoklem?! Vy jste…! Aahh!“ vykřikl nahlas Alfréd. „Aby Vás čert…!“
   „A krom toho,“ pokračovala popuzeně, tak popuzeně, až se z toho rozvibroval zvonek.
„nevidím důvod, proč bych vás měla pouštět. Kdo ví, co jste zač. Ještě bych toho mohla litovat.“
   „Vy jste…! Klídek, klídek. Prostě si tu sednu, znovu jí zavolám a počkám tu na ní. Určitě nebude pryč celý den. Díky za nic, vy harpyje!“ zahulákal poslední slova do zvonku a sedl si na obrubník vedle Roberta. Jaká to úleva.

   „Kdybyste se tak teď viděl,“ zasmál se pan X, odkládaje na stolek své pečící zařízení. Afrédovi cuklo v koutku a rozhodil rukama.
   „Děláte si srandu. Taková pitomost. K čemu to teda je?“
   „K ničemu. Je to jen cedník s drátem a ciferníkem z pevné linky. Dcera si tu včera hrála na inženýra.“
   „To vám dovolí jí sem vzít? Však víte, do laboratoře, je tu spousta ostrejch věcí, chemikálií… Však to znáte, šéfové a bezpečnost.“
   „Já jsem vedoucí.“
   „Aha,… a kde máte personál?“
   „Dal jsem jim volno. Kvůli Vám. Myslel jsem, že bude lepší, když Vás tu provedu sám a všechno Vám vysvětlím osobně.“
   „Tak dobře. S tím nemám problém.“
   „To je dobře, chtěl bych Vás totiž zavést do operační místnosti“
Alfréd svraštil obočí v domnění, že bude podstupovat chirurgický zákrok.
„Nemějte strach. Jde o místnost, ze které se můžete napojit do KZP.“
   „Paráda, cestou mi můžete vysvětlit, jak jsem se sem dostal.“

   Robert začal opět zběsile vrtět ocasem, když se rozletěly domovní dveře. Alfréd se zakymácel a málem spadl z obrubníku, jak se polekal. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a kdo je ta žena před ním.
   „Lu… Lucie?“
   „Co tady vyvadíš?“ zeptala se lehce vystrašeně.
   „Chtělas… mám tvou zprávu, Luci.“
Lucie nejistě zavrtěla hlavou.
   „Žádnou zprávu jsem ti nepsala.“
   „Nepsala? A co je tohle?“
Teď už Alfréd stál naproti Lucii a v ruce jí podával lístek s rozstřeseným rukopisem.
„Předevčírem jsi u mě zase…“
   „Já vím,“ odpověděla mu, „za to se omlouvám. Nemůžu si zvyknout. Teda… vetšinou o tom an nevím.“
Na lístku stálo: Stav se. L.
„Ale já to nepsala.“
   „Ráno to leželo na stolku. Jsi si jistá?“
   „Ne, nejsem, Alfréde. Moc si toho z té noci nepamatuju.“
Alfréd zmuchlal lístek v dlani a hodil ho do koše. Netrefil se.
„Promiň, nechtěla jsem tě takhle…“
   „To je dobrý, o nic nejde. Jen že… Robert tě chtěl vidět.“

   Alfréd se pohodlně rozvalil v křesle a sledoval zrnící obrazovku. Pan X mu připravil citrónovou vodu pro případ, zě by ho zmohla žízeň a mohl si čím zvlažit krk.
   Jak mu už cestou do operační místnosti vysvětlil, jeho zjevení se v dílně pana X na pracovním stole byla pouze shoda náhod a okolností, které by za normálních podmínek nedokázal vysvětlit ani ten nejvýřečnější prášil. Přestože však ředitel programu KZP, nebyl zrovna ten nejlepší řečník, jeho výmluvný jazyk poskytl zmatené Alfredově mysli dostatek uspokojení a informací, že se už architekt raději na nic dalšího neptal.
   „…a pak jste se skryl v mém autě. Přijel jsem sem a vy jste se ještě pod vlivem napojil do programu. Jak jste vůbec věděl kolik miligramů si máte píchnout? Neříkám, že je příprava stimulujícího roztoku nějak obzvlášť složitá, ale obdivuju Vás, že jste to dokázal s takovou přesností a to jen s tím, co jsem nechal v autě,“ zamával černým kufříkem a položil ho na stůl. Zapojil do něj několik kabelů a na obrazovce před Alfrédem se objevil nejasný obraz žlutí nasycené louky.
   „Sám nevím, jak jsem to udělal. Doufám jen, že už se to nebude opakovat. Hrozně mě před tím bolela hlava, víte.“
   „Tím se netrapte, bolesti přestanou až se napijete. Nicméně, dovolte mi, abych Vám představil další destinací, kterou navštívíte a doufám, že i proměníte v něco okouzlujícího.“
   „Něco konkrétního?“
   „Ano, dalo by se říci, že mám pro Vás doalova zakázku na míru.“

   Mezitím, co Alfréd objednával zmrzlinu, Lucie obdivovala japonskou zahradu před muzeem a Robert se snažil zaplašit městské holuby ze všech sošek. Byl to slunečný večer ve městě.
   „Chtěla bych se ti omluvit, Ale,“ nadnesla Lucie
   „To myslíš vážně? Ty se mi vůbec nemusíš za nic omlouvat, Lucie. To spíš já bych měl. Nemohl… nechtěl jsem…, hele já si už ani nepamatuju, proč jsme se hádali.“
   „Já taky ne. Nedokážu si vybavit ani důvod, proč jsem na tebe byla tak… hnusná.“
   „Ne, taková jsi nikdy nebyla. Na mě určitě ne.“
   „Tak o co šlo?“
   „Nevím, asi jsem… asi jsem měl jen nějaký špatný období.“
   „Vím, že jsi měl problém s prací. To jsme věděli oba,“ podrbala Roberta za ušima.
   „Já… bylo to těžký, ale už jsem vpo… už, co to je?“
   „Alfréde? Co se děje? Alfréde? Alfréde!

Žádné komentáře:

Okomentovat