„Znáte takový ten příšerný pocit, jako když padáte do propasti a těsně před dopadem se probudíte ve své posteli? S trochou štěstí vedle vás někdo leží, znáte to. No…, tak v mém případě jsem se probudil doslova upoután na lůžko. Ehm… pro případ, že by tento záznam poslouchal někdo z mých budoucích… potomků, nic se mi nestalo a všechno jsem si s nimi vyřídil. Není třeba se mstít, ano…?“
Další probuzení do dalšího zářného dne. Možná jen opět zářivky, pomyslel si Alfréd, nebylo by to prvně. Pokusil se zvednout ruce ale shodil při tom něco na zem. Ozvalo se plechové zacinkání a polekané vydechnutí.
„Alfréde, jste vzhůru?“ promluvil rozespalý hlas.
„To je dobře. Můžete se hýbat? Dokážete slézt z toho stolu?“
„Kéž by. Nemůžu otevřít oči.“
„Tak je neotevírejte, Alfréde. Stačí, když zvednete víčka. Tak jako když… no však víte, jak se to dělá!“
„Alfréde, jste vzhůru?“ promluvil rozespalý hlas.
„To je dobře. Můžete se hýbat? Dokážete slézt z toho stolu?“
„Kéž by. Nemůžu otevřít oči.“
„Tak je neotevírejte, Alfréde. Stačí, když zvednete víčka. Tak jako když… no však víte, jak se to dělá!“