středa 1. února 2017

Alfréd, migrénová sezóna

   „Bylo to už měsíc, ale nikdo se mi zatím neozval. Skoro to vypadalo, že mě úplně zazdili. Myslel jsem si to, alespoň do té doby, než se u mě spustili první abstinenční příznaky. Bylo to divný, protože žádný návykový látky neberu. Přišli si pro , nebo možná pro . Nevím. Ani jsem nečekal,…že to dopadne takhle. No co, někdy se to stát muselo. Ale pro všechno na světě, proč zrovna mně?“

   Otevřel oči do nového dne. Z počátečního zamlženého pohledu se utvořila jasná a ostrá rovina světel a barev, která bez lítosti pronikla Alfrédovi přes sítnici až do limbického centra v mozku. Byl to nádherný sen, pomyslel si. Škoda, že ho ty neonová světla musely vzbudit zrovna ve chvíli, kdy byl nejkrásnější.

   Promnul si oči a snažil se vzpomenout o čem se mu zdálo, ale jakmile se o to pokusil, okamžitě se mu to vypařilo z hlavy. Protáhl se a rozhlédl se kolem sebe. Teprve si začal uvědomovat, že je v jakési prapodivné uličce, lemované LCD televizory, jak neonové cedulky hlásaly: Ultra HD kvalitní obraz za skvělou cenu a bez výhrad.
   Alfréd, ale několik výhrad měl.
   Tak za prvé, neměl ani vzdálené tušení, proč se ocitl uprostřed obchodu s elektronikou, když ještě včera večer uléhal s bolestmi hlavy do své vyhřáté postele. To, že mu ji vyhřál jeho pes Robert a ne Lucie snad nemusíme zmiňovat, vzhledem k tomu, že se ani za měsíc nedokázal Alfréd se svou přítelkyní usmířit. Jediné, co za ten měsíc dokázal, bylo zapomenout důvod jejich hádek a navrhnout velmi efektivní podzemní parkoviště pro jednu soukromou společnost, ale o tom jindy.
   A za druhé, pokud vůbec nějaká byla, tak svou druhou výhradu zapoměl, neboť ta první byla moc dlouhá a složitá.
   Alfréd vstal a rozhlédl se kolem. Ano, opravdu stál uprostřed obchodu s elektronikou a přišel by na to i sám nebýt toho, že na něj promluvil muž v televizi.
   „Za žádnou cenu nezavírejte oči.“
   „Cože? Prosím? Kdo… co to k čertu…?“
   „Alfréde, vy si mě nepamatujete?“ zeptal se muž ve vysokém rozlišení.
„Asi před měsícem jste mi usnul na zadním sedadle mého Camara.“
Proč je to vždycky Camaro, pomyslel si Alfréd. Je to jako z nějakého amerického filmu. Televizor ho vyrušil z myšlenek.
„Říkal jste něco?“
   „Ano, ptal jsem se… Ne, vlastně ne. To vy jste něco říkal. Že nemám zavírat oči? Á, vy jste ten popelář. Co tady dělám? To je jeden z těch vašich… snů?“
Muž v televizoru na něj uznale kývl.
   „Ano i ne. Ve skutečnosti je to váš sen, Alfréde. Ale rěkněte mi, jak jste to poznal?“
   “To jako vážně? Na to se mě ptá chlápek na obrazovce mezi ledničkama uprostřed obchoďáku, kde jsem se před chvílí probudil?“
Z reproduktorů se ozval záchvěv smíchu.
   „No vidíte, a tohle vetšinou nikdo ve snech vůbec nevnímá. Nevěřil byste, kolik lidí bere ve snu za naprostou samozřejmost to, že je v kavárně obsluhuje kapr. To si spíš všimnou jeho špatně zapnutého knoflíku u saka, než aby si uvědomili, že jim servíruje inuity místo indiánů. Ó, sny jsou prapodivná místa.“
   Alfréd se zatřásl. Čekal na vysvětlení.
   „Tvrdíte, že toto je můj sen?“ zaváhal architekt.
   „Na tom, co tvrdím nebo netvrdím, nezáleží. Pokud jsem v vašem snu, říkám jen to, co vaše podvědomí chce, abych vám řekl.“
   „Vy jste moje podvědomí?“
   „Uvědomujete si, Alfréde, že pokud ano, ptáte se sám sebe?“
   „Ano,…“ znervózněl Alfréd, „…ale, co když mé podvědomí chce, abych se dozvěděl, jen to, co mi říkáte?“
    „V tom případě nechápu, co tu ještě děláte. Běžte ven. Jděte se podívat, co jste stvořil. No tak, jděte!“ pobídl ho televizor.
   Alfréd vykročil k východu. To, co spatřil venku, ho nijak nepřevapilo. Nebyl tak úplně docela venku ale tam, kde by se dalo očekavat, že by takový obchod s elektronikou mohl být. V nákupním centru.

   Robert tiše seskočil z postele a odplížil se do předsíně. Byl s velkou pravděpodobností jediný, kdo uslyšel tlumený lomoz za dveřmi.
   Posadil se před ně a vyčkával. Za chvilku zarachotili klíče a dovnitř vpadla žena. Žuchla vedle labradora na koberec a usnula. Robert ji galantně překročil a zavřel dveře. Dnes to bylo už po třetí tento měsíc, co se Lucie místo do svého bytu vrátila po noci stravené s kamarádkamy a litry vína do toho Alfrédova.
   Nemohla si zvyknout na to, že od něj odešla a Robert jí to v klidu toleroval. Měl ji moc rád. A Alfréd taky.

   Bylo mrtvo. Žádní uspěchaní lidičky se nehemžili mezi kiosky a nikdo se ani netlačil do eskalátorů. Jen světla nad všemi těmi krámky blikala jako o vánocích. Ale to nebylo všechno, co tu chybělo. Alfréd měl pocit, že tu chybí něco velmi důležitého.
   „Nechci být vlezlý, ale… kde je strop?“
   „Ten jste nestihl postavit,“ zahučelo z rozhlasu.
   „Postavit? Ale já nic nestavěl.“
   „Opravdu jste nepřemýšlel o tom, jak by vypadalo nákupní centrum, kdybyste ho navrhoval vy?“
   „To ano, ale…“
   „V tom případě není o čem mluvit. Toto je váš projekt. Ničí jiný.“
   „Chcete říct, že… ehm, popeláři?“
   „Popeláře si odpusťte, Alfréde. Říkám vám já snad narkoman?“ zahuhlal popelář, o kterém autor rozhodl, že mu bude dočasně říkat pan X.
   „Proč byste mi měl říkat narkoman? To nechápu,“ divil se Afréd. Nikdo mu už neodpověděl.
   Rozhlédl se kolem sebe.

   „Vloupal jste se ke mně do laboratoře“
   „Tomu nevěřím, na nic takového si nevzpomínám,“ zaprotestoval Alfréd.
   „Samozřejmě, že si to nepamatuje. Vždyť jste spal.“
   „Takže jsem byl námesíčný?“
   „Možná…“ zašeptal pan X, „ale já bych spíš řekl, že vaše tělo chce další dávku a je mu jedno, jestli v tu chvíli odpočíváte. Prostě a jednoduše jste si přišel pro to, co potřebujete a ani o tom nevíte.“
   „A co potřebuju? Nejsem žádný narkoman, jak tvrdíte. Nikdy jsem si nic nevzal, opravdu!“
Pan X se usmál.
   „Obávám se, že za to mohu já. Ta látka, která vám byla injektována, se ukázala být mnohem nebezpečnější než jsme si mysleli. Myslím, že jste si na ni vypěstoval silnou závislost už po první dávce.“
   „Závislost? První dávce? Copak to nebylo ozkoušené? Nikdo to netestoval?!“ vyhrkl Alfréd.
Před očima se mu tvořili mžitky. Měl sto chutí po něm něco velkého mrštit. V tu chvíli ho ale napadl jen korintsky zdobený sloup, který se mu zčistajasna objevil před obličejem a podepřel neexistující stropní klenbu.

   Alfréd vzal Lucii do náruče a odnesl ji k sobě do postele. K přikryté si pak lehl Robert a usnul vedle ní. Architekt se sám dobelhal do obývacího pokoje a padl na gauč, doufaje, že upadne do bezvědomí dřív, než zatrylkuje budík.

   Alfréd si zblízka prohlížel sloup a pochvalně při tom kýval hlavou.
   „Přesně takto jsem si ho představoval,“ vydechl nad krásou zhmotněné myšlenky.
„Jak?“
   „Jde pouze o realističtější obraz snu, nic víc. A také si ho budete pamatovat“
   „Nádhera! Už jsem se rozhodl!“
   „Rozhodl v čem?“
   „Chci s vámi pracovat!“

   Došlo mu to. Ty sny. Ačkoli se mu už měsíc nic nezdálo. Potřeboval to. Sny jsou teď pro něj jako droga. A ty možnosti! Co všechno si může postavit? Všechny jeho návrhy se mu doslova tvoří před očima. Nebo by snad měl říct v hlavě? Sny nejsou skutečnost, nebo ano? Jsou to přece jen obrazy vyvolávané impulzy z limbického systému. A ta látka dodávaná KZPčkem slouží jako jejich stimulant.

   „Přijmete naši nabídku? Dobrá, ale nejprve musíte udělat něco důležitějšího, bez čeho nebudete moci. Musíte se probudit!“

   Ráno bylo pochmurné. Vlezlá zima dinutila Alfréda otočit závitem u topení na maximum, aby se mu rozpustila krev a mohla opět volně proudit v žilách.  Dnešní ráno si chtěl promluvit s Lucií, ale když ho probudil budík, byla už pryč. Obdivoval, jak někdo může po takové noci vstát dřív než v šest a nehlučně odejít. A tím nehlučně měl na mysli Roberta. Vždy když někdo odcházel, vyváděl doslova psí kusy.
   Možná to bylo také tím, že ji Robert znal od štěněte a byl v podstatě její. Poté, co odešla, ho nechala Alfrédovi. Potřebovala být sama. Zatímco Alfréd i Robert potřebovali společnost.

   Alfréd se podíval na konferenční stolek. Byl na něm malý růžový papírek. Vzkaz. Architekt ho vzal do ruky a přečetl si jeho obsah.
   Od Lucie. Chce se s ním vidět.

   „Zbytek už bude trochu jednodušší, ležíte mi totiž v laboratoři na stole.“
   „Aha, a… jak se mám tedy probudit? Stačí zavřít oči, nebo jak?“
   „Rozhodně nezavírejte oči, to by bylo velice špatné a nanejvýš nezodpovědné!“ odpověděl pan X.
„Kdybyste to udělal, pravděpodobně byste zabloudil.“
   „Zabloudil kde?“
   „Ve snu. V tomto, nebo jiném snu. Otevřel byste oči a pak byste se mohl ocitnout úplně někde jinde. Těžko by se vás hledalo. Možná, že bysme vás už nikdy nenašli.“
   „Dobře, tedy,“ řekl Alfréd, „nebudu zavírat oči. Jak se tedy mám probudit?
   „No, jsou tři způsoby. Za prvé, vzbudí vás někdo z venku, za druhé, přestane působit stimulant. “
   „A za třetí?“
   „Za třetí, to když zemřete.“

 -jsem rád za jakýkoli komentář i hodnocení, či kritiku :) -

Žádné komentáře:

Okomentovat